Vede předčítání dětem ke ztrátě jejich motivace k samostatnému čtení? Brání vývoji vlastní schopnosti číst? Takovým nebo podobným způsobem se skutečně často argumentuje při otázce, zda se má i školákům dále předčítat.
Je třeba i školákům stále předčítat, nebo tím dítě vychováme k lenosti číst si samo? Jakubovi rodiče nevidí dosud žádný důvod, proč přestat s každodenním rituálem večerního předčítání. Třebaže Jakub chodí do školy už téměř rok a umí už dobře číst sám, prožívá ho stejně jako předtím; a také jeho rodiče pociťují důvěrnou atmosféru, která přitom vzniká, jako něco mimořádného. To, že rodiče jeho kamaráda Martina hledí na věc zcela jinak, nutí Jakubovy rodiče přece jen k zamyšlení. Vede předčítání skutečně ke ztrátě motivace k samostatnému čtení? Brání vývoji vlastní schopnosti číst?
Takovým nebo podobným způsobem se skutečně často argumentuje při otázce, zda se má i školákům dále předčítat. Rodiče by se tím neměli nechat zmýlit; takováto argumentace postrádá jakýkoli reálný základ. Spíše opak je pravdou! Zkušenost ukazuje, že právě z dětí, jimž se hodně čte (a také vypravuje!), se stávají dobří čtenáři. Je mnoho důvodů, proč i po příchodu dítěte do školy pokračovat v předčítání i jiných formách kontaktu s řečí. Při předčítání se dítě dozví mnoho o významu textu, řeči a čtení a zažije fascinaci knihami. Příběhy, které vyslechne, ho přenesou do jiných světů a rozvíjejí jeho představivost.
Zcela rozhodující předpoklad k úspěšnému vyučování čtení je, aby dítě rozvíjelo cit pro zvuky, rytmus a přízvuk. Zvláštní význam proto připadá vedle předčítání příběhů také poslouchání, říkání a zpívání rozpočitadel a říkadel, her s prsty, písniček, básní a jazykolamů. Tak zprostředkujeme dítěti vhled do hláskové struktury jazyka (Která slova se rýmují? - Jak znějí jednotlivé slabiky? - Jak slovo začíná?) a objevíme pro něj radost ze hry s jazykem.
Již to je dostatečný důvod, abychom i dítěti školou povinnému četli, vyprávěli a abychom si s ním pravidelně hráli s jazykovými hříčkami. Navíc se nám nabízí možnost přiblížit dítěti knihu, kterou ještě samo - ať kvůli rozsáhlosti, řeči nebo písmu - číst nemůže.
Přinejmenším stejně důležitá je doba, kterou si otec nebo matka pro dítě vyhradí. Zkušenost, že se mu někdo věnuje, že opětovně vzniká důvěrná atmosféra, se pozitivně projeví na jeho vztahu ke čtení a knihám; tato zkušenost vytváří motivaci ke čtení. Proto by nemělo být vlastní předčítání nahrazováno přehráváním CD a kazet; neboť ani tak dokonalé médium nemůže nahradit nedocenitelnou výhodu osobního předčítání.
Rodiče, kteří si pravidelně udělají čas na rituál předčítání, poskytují dětem cennou pomoc na jejich cestě k samostatnému čtení. "Líné číst" se stávají spíše ty děti, kterým tato zkušenost chybí. I příliš časné očekávání výkonnosti ve schopnosti číst vede přes velmi vysokou ctižádost nejmenších školáků naučit se čtení k neúspěchu. Komu se ale podaří tuto ctižádost podpořit, zažije, že dítě chce čím dál častěji číst samo, nebo dokonce předčítat. Pak lze důvěrný rituál změnit tak, že se předčitatelé střídají (jednou čte dospělý, jednou dítě), nebo čtou podle rozdělených rolí. Takovou změnu rituálu však musí vždy dítě samo chtít. Pokud tak lépe vychutná obvyklou atmosféru při čtení, nelze vůbec nic namítat. Rozvoji jeho schopnosti číst to pranic neuškodí!
Článek je převzat z časopisu Rodina a škola – měsíčníku pro školní a mimoškolní vzdělávání dětí a mládeže, vydávaného nakladatelstvím Portál.
Martina Nováková
.png)
0 komentářů:
Okomentovat