Karel Hepner: Nevědomí souvislostí neomlouvá

Drtivá většina našich politiků, lhostejno zda na státní, krajské či nižší úrovni, v oblasti školství nemá žádnou vizi. Školy, ředitelé, učitelé a v konečném důsledku žáci jsou díky tomu vystavováni smršti náhodných a vzájemně neprovázaných předpisů, změn a opatření. Ty pak většinou podporují často protichůdné cíle a mají výrazně kontraproduktivní účinek. K napsání tohoto článku mě přivedl diskusní příspěvek pana Broma pod článkem  Cesta tam a zase zpátky . Pokusím se v něm o poněkud jiný pohled na dvě spolu zdánlivě nesouvisející věci – státní maturitu a optimalizaci sítě škol – a poukázat na silné souvislosti těchto a řady dalších kroků s otázkou svobodného autonomního rozvoje škol. Základním ideovým východiskem je premisa, že zvýšení kvality školství a odstraňování klíčových problémů je z velké části závislé na tom, jak velká bude autonomie škol a jak široká a vymahatelná bude zodpovědnost jejich ředitelů.


Dějství první: Liberální školská politika

Liberální školská politika, která dominovala první polovině 90. let, slavila řadu významných úspěchů. Bezpochyby největším bylo velmi rychlé odstranění disproporcí mezi poptávkou po vzdělávání a vzdělávacími příležitostmi středních škol. Nešlo přitom ani tak o zvyšování celkového počtu studijních míst, ale spíše o strukturální změny.

Jistá nezkušenost politiků, posléze výrazně podpořená koncepční neschopností státní správy, byla příčinou nerespektování několika potenciálních rizik, které se měly brzy stát problematickou jistotou. Stát předal do rukou ředitelů škol faktické pravomoci, kterým nebyli schopni zcela přirozeně dostát. Nešlo o to, že by ředitelé škol byli neschopní. Ministerstvo se na ředitele spolehlo ve věcech, kde sledovali přirozeně cíle školy, nikoli celého systému. Nečinnost státu brzy vyústila v dramatický růst počtu škol (včetně tehdy státních škol) a v atomizaci struktur.


Dějství druhé: Optimalizace sítě

„Průměrně velká škola“ byla stále menší a menší. S růstem počtu škol rostl i počet jejich ředitelů. A protože přibývalo malých škol, rostl i problém, který bychom mohli nazvat „past na autonomii školy“.

Past spočívá v tom, že autonomní jednotka může výhody své samostatnosti využívat (a profitovat z ní) za podmínky, že má k tomu na straně jedné dostatek prostoru a na straně druhé v čele ředitele, který jí umí využít. S narůstajícím počtem škol se však výhody právní subjektivity škol snižovaly a s růstem počtu ředitelů se zvyšovalo riziko, že jich čím dál více nebude schopno školu řídit manažerským způsobem. V roce 1995 tato past začala mít zřetelně systémový charakter. Stát se v takovém momentě musí rozhodnout – buď odstranit nedostatky způsobené vlastní nečinností, nebo rezignovat na princip autonomie.

Tehdejší ministr školství, Ivan Pilip, spíše než otázku autonomie školy vnímal další z důsledků rozdrobené a předimenzované sítě škol – klesající efektivitu. Reflektoval proto velmi silně signál, který mu vyslala ad hoc sestavená skupina lidí, jejíž jádro tvořili dva náměstci ministra a šéf resortní statistiky. Výsledný návrh řešení, známý pod názvem Program optimalizace sítě škol, byl silně inspirován podobným nizozemským programem, realizovaným v první polovině 90. let. Nizozemský model byl velmi úspěšný, což mohu díky své přímé účasti na jeho přípravě a monitorování říci bez sebemenších pochyb.

Pracovní skupina ministra Pilipa si velmi ostře uvědomovala souvislosti, které jsem již naznačil. Lidově to lze shrnout do tvrzení „má-li zůstat zachována stávající míra autonomie škol, musí být školy výrazně větší a počet jejich ředitelů výrazně nižší“. Aspekt finančních úspor při prezentaci Programu optimalizace díky své srozumitelnosti zvítězil, skutečným cílem však byl koncept „silného ředitele silné školy“.

Naneštěstí se ministerstvo školství při vlastní realizaci optimalizace výrazně odchýlilo od strategických zásad, uplatňovaných a prověřených nizozemskou vládou. Především podcenilo přípravu školských úřadů, kterým byly v rámci optimalizace svěřeny velmi silné pravomoci. Za školáckou ukázku politického amatérismu lze označit komunikaci s přirozenými partnery (ředitelé škol, odbory, obecní samosprávy), prakticky zcela selhalo ve veřejné komunikaci tématu. Proto už po osmi měsících začala ministerstvu docházet politická síla, nutná k realizaci takto rozsáhlé a ne zcela populární akce. Výsledek zůstal – ostatně jako obvykle – v půli cesty.

Karel Hepner