Včerejší veřejná diskuse na půdě ACOLu, navazující na on-line diskusi zde na České škole, nepřinesla nic zásadně nového. Pomohla ale některé věci ozřejmit. Třeba to, jak si GD představuje 2. vlnu 1. etapy, kterou nyní připravuje.
Předminulý týden vyšel zde na České škole článek „ Internet ve školách včera, dnes a (snad) i zítra “ pana Jaromíra Horáka, vedoucího projektu Internet do škol na straně generálního dodavatele. Sám jsem na něho reagoval dvěma na sebe navazujícími články, ale nebyl jsem zdaleka sám – odezva čtenářů byla rekordní. Počet reakcí přesáhl stovku, a to přimělo autora původního článku zorganizovat pokračování diskuse, tentokráte již face-to-face, v prostorách pražského sídla Autocontu OnLine. Zvána byla nejširší veřejnost, dostavila se asi dvacítka zájemců – včetně zástupců pořádající strany, jednoho kompletního televizního štábu (z ČT1, v čele s redaktorem Ivanem Lukášem), asi čtyř novinářů, několika učitelů, zástupce školského odboru magistrátu hl. m. Prahy, zástupce sdružení CZESHA a dalších. Nedostavili se naopak někteří tradičně aktivní diskutéři – z těch neanonymních chyběli např. panové Krsek a Wagner (ale ve středu je ještě další sezení určené pro novináře). Zcela chyběl kdokoli, kdo by zastupovat MŠMT.
Jak se psala historie
Úvodní slovo měl pan Horák, který zrekapituloval obsah svého dopisu a svůj pohled na historii celého projektu a na své působení v něm. Bylo by zbytečné zde znovu reprodukovat originál, proto jen několik drobných postřehů, které nebyly dříve zdůrazňovány či vůbec uváděny.
Pan Horák například zmiňoval, že v době kdy ještě působil na MŠMT (v tričku Aquasoftu), navrhoval „variantního“ generálního dodavatele – 2 až 3 firmy, které by vzájemně soutěžily (školy by si mezi nimi vybíraly), a tím se dosáhlo tolik potřebného efektu vzájemné konkurence. Poslanec Mlynář tehdy prý chtěl mít až 15 různých centrálních dodavatelů. Snad netřeba dodávat, že dnes máme jen jediného generálního dodavatele, který je tudíž prost jakýchkoli konkurenčních tlaků – ale to se mělo rozhodnout až v době, kdy pan Horák již na MŠMT nepůsobil, (na přelomu let 2000 a 2001 zde prý došlo ke „smyku“ a MŠMT již nemělo zájem o služby Aquasoftu).
Další zajímavostí byla zmínka pana Horáka o tom, že nabídka konsorcia ACOL- ČTc do výběrového řízení na GD vyčíslila náklady na dodávku 50 000 počítačů do všech škol na cca 8 miliard, (čtenářům ČS snad netřeba připomínat, že to byla jediná nabídka fakticky posuzovaná v rámci výběrového řízení, neboť všechny ostatní byly vyřazeny již při tzv. otevírání obálek kvůli formálním nedostatkům). Další průběh jednání budoucího GD s MŠMT pak byl líčen tak, že se uzavřela Rámcová smlouva, (která ještě hovoří o dodávkách infrastruktury a služeb do 7.162 školských zařízení), načež ministerstvo řeklo, že má k dispozici jen 4,43 mld. korun a nastalo vzájemné dohadování o tom, kolik škol lze za tuto cenu vybavit. První výsledek byl ten, že uvedené finanční prostředky (při cenách konsorcia ACOL-ČTc) a při jejich „rozložení v čase“, postačí pouze na vybavení 3500 škol a provoz po dobu 36 měsíců. To také bylo zakotveno v první Dílčí prováděcí smlouvě podepsané ještě v loňském roce. Později pak MŠMT seznalo, že pro rok 2002 bude mít k dispozici více prostředků, než bylo původně plánováno (díky jejich převodu z roku 2001 skrze rezervní fond), a tak se s GD domluvilo na jejich využití – konkrétně ve formě zavedení tzv. aktivačního poplatku ve výši přes 48 000 za každé instalované a zprovozněné SKP. Díky tomu generálnímu dodavateli změnilo jeho cashflow (nemusel si tolik půjčit od bank), a díky tomu mohlo dojít k navýšení počtu škol z původně plánovaných 3500 na 3620 (a 25240 počítačů, alias SKP). Toto pak bylo zakotveno v dodatku k I. dílčí smlouvě v lednu t.r. Podrobněji jsem to popisoval v článku „Kolik co stojí v Internetu do škol?“.
K tomuto popisu historie z pohledu GD, resp. pana Horáka, si dovolím za sebe dodat, že zadávací dokumentace do výběrového řízení jasně říkala, kolik má ministerstvo k dispozici finančních prostředků. Neptala se „za kolik nám nabídnete 50 000 počítačů?“, ale „kolik počítačů nám nabídnete za ty peníze, které na to máme?“. Celkovou cenu za 50 000 počítačů skutečně chtěla vyčíslit, ale pouze jako srovnávací kritérium pro snadné porovnání nabídek. Zavedením jednorázového aktivačního poplatku pak došlo k popření jednoho ze základních principů, na kterých byl celý projekt původně postaven – že stát nic neinvestuje ani neplatí dopředu, ale platí pouze zpětně za skutečně odebrané služby.
Pan Horák neopomenul zmínit ve svém úvodním exposé to, že částka 4,43 mld., vyhrazená pro projekt PIII, měla být původně vyčíslena pro jeden počítač do každé školy. Proto si i já dovolím poukázat na odlišnou interpretaci, kterou jsem popisoval zde na ČS v článcích „ Opravdu čtyřikrát víc počítačů? “ a „ ACOL zve čtenáře České školy k diskusi “ – že oněch 4,43 mld. Kč bylo původně určeno pro celé učebny na všech školách.
Zmiňován samozřejmě byl i průběh tzv. roll-outu, neboli postup vybavování škol a jejich připojování ke školskému intranetu. Zde vše postupuje opravdu velmi rychle, podstatně rychleji než požadují nasmlouvané náběhové křivky. Již do konce prázdnin by mělo být vybaveno na 90 procent z 3620 škol, které byly zařazeny do 1. vlny 1. etapy (neboli tzv. zelené školy).
Jiří Peterka
0 komentářů:
Okomentovat