Na těchto dvou stránkách se můžete ohledně drog zeptat na cokoli. A na každý dotaz dostanete fundovanou odpověď. Na první pohled se to nezdá, ale pro mladé experimentátory může mít tahle služba velký význam. Větší než mnohé jiné protidrogové akce…
První poradnu provozuje už od jara 2001 občanské sdružení SANANIM a najdete ji na lehce zapamatovatelné adrese www.drogovaporadna.cz. Od podzimu k ní přibyla další, orientovaná hlavně na konzumenty populární taneční drogy extáze. Na adrese www.extc.cz odpovídají lidé z taktéž nestátního sdružení Podané ruce. SANANIM vedle poradny provozuje i rozsáhlý informační server.
Fenomén internet
Internetová poradna je zvláštní fenomén. Nemůže sice „plně nahradit osobní kontakt s terapeutem, lékařem či psychologem“ (upozornění při vstupu do extc.cz), ale většina tazatelů právě tohle vítá. Vlastně zde funguje stejný efekt, jako v jakémkoli diskuzním fóru nebo chatu: všechny komunikační zábrany tu padají.
„Lidé jsou v dotazech otevřenější, zeptají se i na věci, na které by se v přímém kontaktu nezeptali, nebo až za rok, když už na tom budou podstatně hůř,“ říká Jakub Minařík, který drogovou poradnu SANANIMu koordinuje. Kontaktní centra, ale i telefonickou linku podle něj spíš využijí ti, kteří si už uvědomují svůj vážný problém a jsou odhodláni ho soustavněji řešit. „Ve většině odpovědí na internetu ale objasňujeme rizika mladým experimentátorům a potencionálním uživatelům, kteří by normálně do přímého kontaktu s námi nevstoupili,“ vysvětluje Minařík.
Jiří Valnoha, který odpovídá v poradně www.extc.cz, internetové dotazy srovnává především s těmi, které od svých klientů dostává přímo v jejich vlastním prostředí - na brněnských tanečních párty, kam jako vedoucí mobilního K-centra přichází. „Lidé, kteří se ptají přes internet, mají víc času na rozmyšlení dotazu a ptají se jasněji. Jsou také otevřenější, a to především u zdraví. Na internetu klidně napíšou své zdravotní problémy, jaké léky kvůli nim berou a zeptají se, co stanou, když si současně vezmou třeba extázi. Na to se nás do očí nezeptají ani na párty.“
U výčtu výhod webového poradenství bychom ale neměli zapomenout na jednu banální pravdu: Drogy existují nejen v Praze, Brně nebo jiném větším městě. Ale pomocí internetu se může zeptat kdokoli na cokoli, přestože nemá za rohem „kamennou“ poradnu a na místní diskotéku žádné mobilní K-centrum nikdy nepřijelo.
Na co se ptají
Do každé poradny je denně vkládáno několik dotazů, které jsou po zodpovězení – zpravidla do jednoho dne – na stránkách zveřejněny (pouze pokud si to tazatel výslovně přeje, dostane odpověď jen na svůj mail).
Nahlédnete-li do archivu poraden, vidíte, že většina dotazů je zaměřena na možné problémy při braní konkrétní drogy, případně na interakci s jinými látkami. (Z poradny Podaných rukou: Ahoj, zajímá mě, pokud začnu brát nootropikum Piracetam a budu ho brát dlouhodobě, jestli se při tom může jíst E, jestli se tyhle dvě látky směj kombinovat… Díky.) Mezi nimi ale najdete i dotazy vložené kamarády nebo rodiči, kteří mají starost o své blízké. (Z poradny SANANIMu: Dobry den, diskutujeme s dcerou (14) a synem (16) o škodlivosti kouření marihuany. Děti mě přesvědčují, že marianka neni nic tak strašného a že v jejich okolí (pražské gymnázium) je to zcela bežná záležitost. (…) A jak případně nejlépe postupovat v těchto věcech?)
Podle Jakuba Minaříka je důležité odpovědět každému. V opačném případě by negativní zkušenost mohla ovlivnit vztah tazatele k jakýmkoli podobným institucím. To však neznamená, že by některé odpovědi neměly nádech černého humoru. Co taky říct na takovouto otázku: Chci si dát dohromady rajskej plyn, éčko a peří. Jaká je šance že to se mnou sekne v množství tak: pět balónků 2 koule a jedna lajna? Začít se dá třeba takto: Nechtěl bys k tomu přihodit ještě třeba heroin, LSD, ketamin a GHB? Pak by to s tebou šlehlo téměř s jistotou (…) (z poradny Podaných rukou).
Za touto vnější nenuceností se ovšem skrývají mnohaleté zkušenosti všech, kteří na dotazy odpovídají. Obě poradny navíc externě spolupracují s dalšími lékaři – specialisty na určitou zdravotní problematiku. „Všechno pochopitelně z hlavy nevím, například některé interakce mezi novými látkami, nebo když se objeví nová droga. Leckdy si věci ověřuji v Lékovém informačním centru, Toxikologickém informační středisku anebo tlustých knihách,“ přiznává MUDr. Jakub Minařík.
Podle něj však nejde jen o věcné znalosti, ale také o vypěstovaný cit odhalovat skryté otázky či prosby o pomoc, které by laikovi nebyly z dotazu zřejmé. Ke slovu se pak často dostane pokus dostat tazatele přímo do kontaktního centra. „Nedaří se to vždy a podmínkou je, aby tito lidé vnímali svůj problém jako vážný. Pokud ano, může právě internetový prvokontakt jejich bariéru prolomit a k návštěvě je skutečně přesvědčit, než bude úplně pozdě,“ říká Minařík.
Oblíbená položka prohlížeče?
Není ambicí tohoto článku hodnotit efektivnost státní protidrogové politiky, jejíž součástí je i funkce školních koordinátorů. Ti, pokud nechtějí překračovat svůj stín a věnují se opravdu jen koordinační činnosti, bezpochyby mohou být užitečným článkem záchranné sítě.
Vzpomínám si však na poměrně ostrou diskuzi pod zde publikovaným článkem o naučném CD-ROMu Drogy – smrtelné nebezpečí. V této debatě zazněly pochybnosti, zda se – nehledě na nespornou kvalitu – nemine se svojí cílovou skupinou. Ať již z důvodu šetrnosti vedení školy, nebo zkrátka proto, že pro děti bude znamenat jen další učebnici, kterou si mohou půjčit ve školní knihovně a ve volném čase prohlédnout na školním počítači… Slovy autora článku: „zda nejrizikovější skupiny teenagerů vůbec budou sedět u počítače a dumat nad nebezpečím drog.“
Pro všechny, kteří takto pochybují, mohou stránky znamenat zajímavou alternativu. Kromě on-line poraden obsahují i velké množství „statických“ informací z tohoto neblahého oboru. Pro samotné experimentátory (stávající nebo potencionální) ale bude poradna přece jen nejpřitažlivější. Člověk zkrátka řeší až to, co ho pálí.
Pokud si tedy nějaké stránky zaslouží, aby na nich učitel informatiky dětem vysvětloval použití tlačítka přidat k oblíbeným položkám, jsou to určitě tyto dvě. Třeba si na ně jednou vzpomenou.
Vít Šebor
0 komentářů:
Okomentovat