Psaní domácích úkolů patří k nejméně oblíbeným činnostem žáků. Je tomu tak proto, že jde o činnost nařízenou učitelem, jím kontrolovanou a hodnocenou. Existuje ale ještě jeden důvod: Výběrem a obsahem vyhovují jen malému počtu žáků ve třídě.
Pro dobré žáky je většina příliš snadná, pro slabší zase obtížná. Při psaní úkolů se dobří žáci nudí a těm slabším musí pomoci rodiče, sourozenci nebo schopnější spolužáci. Nejrychlejším řešením problému je úkol napsat ještě o přestávce nebo jej opsat, což nemalé procento žáků často a pravidelně činí. Z domácích úkolů se stává formalita.
Z toho, co jsem dosud uvedl, se zdá, že domácí úkoly jsou zbytečností. Přitom je učitel potřebuje, nejen k tomu aby žáka donutil k domácí přípravě, ale aby také informoval rodiče o obsahu vyučované látky a stupni jejího zvládnutí dítětem. Jak to zařídit, aby domácí úkoly plnily tento účel?
Zkouším již několik let systém zadávání úkolů v matematice na 2. stupni základní školy, který je efektivnější než ten obecně používaný. Jde o systém aktivních domácích cvičení, kde mnoho z toho, co u tradičního způsobu zadávání dělá učitel, přebírá sám žák. Pokusím se celý systém podrobněji popsat.
Zadávám pouze druh cvičení
Už zadávání domácího cvičení je důležitý akt, který má svůj pevný řád. Zadávám je v určitý den (v úterý). K jeho vypracování nechávám nejméně dva dny času (do pátku). Časová rezerva umožňuje žákům volit den, kdy úkol vypracují. Buď hned v den zadání, nebo až za několik dní, kdy se vyučovaná látka, ze které je úkol zadán, ve škole více procvičí. Žák má také možnost zeptat se učitele na to, co v úkolu nechápe.
Zadání cvičení však není hlavním rozdílem při systematické práci s aktivním úkolem. Je jím jeho obsah. Nechám zcela na žákovi, které cvičení a v jakém rozsahu vypracuje. Žák zná pouze rozsah prověřované látky. Napíši mu stránku cvičení ze sbírky příkladů a on si z nich vybere ty, které je schopen spočítat. Slabší žák jednodušší, dobrý matematik složitější. Počet úloh nepředpisuji a žák spočítá tolik úloh, kolik uzná za užitečné. V pátek odevzdávají někteří žáci úkol s jedním příkladem, jiní vypracují až několikastránkové sestavy úloh. Někdy jim nestačí zadání ve školní sbírce, a proto jim dovoluji počítat i z vlastních domácích sbírek příkladů. Koncem týdne tím mám slušný přehled o zájmu žáka o vyučovanou tematiku i o stupni zvládnutí učiva.
Přitom nepotřebuji žádná potvrzení od rodičů, že žáci úkol vypracovali doma. Úkoly neopisují, protože nemá smysl takové úkoly opisovat, má-li každý jiné zadání. To bych při kontrole okamžitě zjistil. Držím se zásady svobody výběru obsahu úkolu žákem. Proto za krátký úkol s lehkými příklady není žák upomínán. Těší mě, že žáci nosí úkoly pravidelně. Pokud některý ojediněle sešit s úkolem zapomene doma, dám mu šanci přinést ho dodatečně v pondělí. Ale nesmí se to stát u stejného žáka pravidlem.
Úskalí aktivních úkolů
Zvolený způsob má samozřejmě i svá úskalí. U některých pohodlných žáků převládne tendence dělat úkoly krátké a lehké. Je pak věcí hodnocení úkolu, jak na takový nevhodný přístup zareaguji. Problémem je kontrola úkolů učitelem. Každý má jiné zadání i obsah úkolu. A jsou třídy a žáci, kteří odevzdávají několikastránkové úkoly. Jejich důslednou opravou bych strávil celý víkend. Proto učím žáky pracovat s výsledky na konci sbírky. Mohou si sami ještě doma ověřovat správnost výsledků a další učitelovu kontrolu proto nepotřebují. Vedu je k zásadě, že opisovat výsledky ze sbírky bez důsledně provedeného postupu je nesprávné a také takové úkoly neuznávám. Pokud žákovi opakovaně výsledek nevyjde, buď přijde s příkladem ještě v průběhu týdne za mnou, nebo takový příklad přímo v úkole označí, že ho nemůže spočítat. Když je to jednodušší úloha, řešení mu při kontrole uvedu. U složitějších úloh může přijít na pravidelnou týdenní konzultaci (doučování) a pod mým dohledem úlohu spočítat. Má kontrola spočívá v prohlídce počtu a složitosti žákem spočítaných příkladů a hodnocení.
Jak aktivní úkoly hodnotím
Nikdy domácí úkoly neklasifikuji, ale slovně je hodnotím. Snažím se k datu s podpisem stručně připsat vzkaz žákovi, ve kterém zhodnotím jeho snahu a stupeň zvládnutí učiva v úkole (např.: „Dnes jsi byl pilný!“, „Tvůj úkol je nadprůměrný!“, „ Přesvědčil jsi mne, že jsi látku zvládl!“, nebo naopak: „Úkol jsi odbyl!“, „Dnešní úkol je pod tvoje možnosti!“, „Úkolu bys měl věnovat více péče!“) Taková jednoduchá slovní vyjádření působí na žáky víc než pouhá známka a většinou na ně hned v následujícím úkole dobře zareagují. U žáků v nižších třídách (v 5. a 6. ročníku) místo textů používám malé samolepky s nejrůznějšími motivy, které symbolizují názor učitele na obsah a kvalitu úkolu. U starších žáků ale takový způsob hodnocení neuspěje.
U žáků, kteří úkoly zpracovávají poctivě, se výsledek projeví v lepším zvládnutí vyučované látky. To je motivuje k další snaze. Jejich příklad je vzorem pro spolužáky. Stane se, že ve třídě, kde se najde několik snaživých žáků, je časem řada následovníků. Žáci si mezi sebou rádi čtou mnou napsané komentáře k úkolům a snaží se o to, aby se pochvaly dočkali i ve svém domácím sešitě. Zdálo by se, že takto pojaté úkoly dělají pouze dobří žáci. Není to pravda. Naopak, často jsou pilnější ti průměrní a slabí žáci. Mnohým to pomáhá udržet si přijatelnou známku na vysvědčení, protože jim jejich snahu zhodnotím. Kontrolou odevzdaných úkolů má učitel věrný obraz o žákově schopnostech a píli v právě vyložené látce. Aktivní forma domácích cvičení sice neodstraňuje nechuť žáků k domácí přípravě, ale dává jim alespoň možnost demokratické volby rozsahu i obsahu úkolu. Už to samo o sobě u většiny z nich změní názor na jejich funkci. Většina žáků přijde na to, že dobrá a poctivá práce se vyplácí.
Článek vyšel v časopise Moderní vyučování.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat