Mnozí rodiče dbají na to, aby děti šly do školy slušně oblečeny, slušně se zde chovaly a nedělaly ostudu. Podobné nároky má společnost také na učitele. Ve jménu výchovy tlačí instituce školy učitele mimo jiné i do figury člověka, který po všech stránkách zvládá finesy společenského chování, a často navíc předpokládá, že se stane i vzorem a ozdobou společenských akcí.
Učitel a ještě zřetelněji učitelka, kteří společenský rozměr profese chápou jako nejdůležitější, pak jako by každou vteřinou vstupovali na scénu, aby strhli zájem svých posluchačů a zároveň aby pobavili i sebe.
Přestože se s nadáním zaujmout a bavit lidi v profesi učitele počítá, ne každému osud nadělil stejně. Ti učitelé, kteří „si šli dvakrát až třikrát“, mají tak říkajíc vystaráno. Nejenom v učitelské profesi, ale obecně v životě mají výhodu příjemní zábavní lidé, kteří dokážou bavit společnost, na jejichž příchod se netrpělivě čeká, protože oni prolomí trapné mlčení a konečně se začne něco dít. Skutečnost, že tito lidé dokážou okamžitě vytvářet atmosféru dynamické akce, působí povzbudivě právě na okolí. V prostředí školy by se dalo říci, že tato vlastnost učitele je k nezaplacení, protože žáky velmi snadno motivuje a získává jejich pozornost při výuce.
Pozor na nepochopené žerty
Hodiny učitele se společenskou invencí působí velice nenuceně. Zde není čas rozdělen na práci a zábavu. Zde neplatí, že by zábava měla být odměnou za dobrou práci, tedy po práci legraci. Naopak v jeho podání práce a legrace jedno jsou. Tedy ať vykládá novou látku, ať opakuje probrané učivo, ať zkouší, ať dohlíží na samostatnou práci dětí, vždy má po ruce vtipy a intermezza, které nejsou urážlivé a naopak působí uvolňujícím dojmem. Navíc tam, kde učitel dokáže proložit hodiny smíchem svých posluchačů nebo je uvést v nelíčený úžas, je vždy o čem mluvit a také v budoucnu na co vzpomínat.
Ale právě zde musí společenský učitel více než kdy jindy brát v úvahu, jaké publikum oslovuje. Špatný odhad partnera (dětí ve třídě, případně i kolegů a rodičů) může z mistra společenské konverzace učinit slona v porcelánu či dětinu. Řadě společenských učitelů se totiž stává, že si za roky své praxe vytvoří svůj styl společenské komunikace. Ten zpravidla odpovídá věku dětí, se kterými tento učitel pracuje. Když se ovšem setká s jinou věkovou skupinou, může se svým stylem narazit. Učitelovy žerty a odlehčující intermezza mohou zůstat nepochopeny, mohou být vnímány úkorně či nazírány jako trapné.
Společenský učitel si v této souvislosti vlastně vytváří specifické komunikační pole s dětmi. Jakoby se v jeho přístupu k nim neustále proplétaly dvě roviny vztahu: vztah pracovní a vztah přátelský až familierní. Tato bipolárnost se pak projevuje právě v učitelově velkém zájmu i o jiné než pracovní záležitosti. Bytostně se mu příčí být pouze médiem pro přenos informací. Chce si s dětmi – svými společníky – popovídat, nadchnout je nejen pro předmět, který učí, ale zasvěcovat je i do života, který je za zdmi školy. Nakonec, viděl někdo lva salónů, který by se spokojil s jediným tématem? Navíc tento učitel je nepřítelem nudy a suchopáru. I on se musí pobavit, něco se dozvědět. Tedy společenský učitel stihne během svých hodin probrat látku, učinit několik interdisciplinárních odboček, většinou korespondujících s kulturním minimem společnosti, vyzpovídat děti, oslavit jejich svátek a také se svěřit s událostmi ze svého života.
Namísto vzdělání výchova?
K tomu všemu společenskému učiteli pomáhá jeho zvládání jazyka. Je mistrem slova. Snad nejvýstižněji tuto devizu okomentoval žák z páté třídy vesnické školy, když vyslechl monolog společenské paní učitelky na rozlučkovém posezení s žáky a rodiči na konci prvního stupně. Spontánně ohodnotil učitelčin výkon: „Pani učitelko, já bych chtěl, až umřu, abyste mi mluvila na pohřbu.“
Zábavnost, společenská zběhlost a záviděníhodná výhoda člověka, který dokáže mluvit o ničem a mluvit o tom dlouho, se ovšem mohou pro společenského učitele stát úskalím. Jeho schopnost improvizovat ho může svádět k tomu, že se na hodinu nepřipraví nebo přípravu odbude a ono se to v zásadě okamžitě nepozná. Žáci odcházejí z hodiny plni dojmů, s pocitem, že se něco dělo. Ovšem kumulace těchto výpadků by mohla jít na úkor vědomostí, které si mají žáci osvojit. Proto musí být společenský učitel na sebe velice přísný. U něho totiž nefunguje jako pojistka zodpovědné přípravy strach ze selhání, obava ze zhroucení hodiny. On musí více než kdo jiný v sobě nalézat odpovědnost před sebou samým.
Protože společenský učitel nevidí podstatu své práce pouze ve výuce předmětu, v zásadě se mu nemůže stát, že by odcházel ze školy rozčilený ignorancí dětí nebo vnitřně stresovaný, že dnes žáky nic nenaučil, a následně přemýšlel, jaká opatření musí učinit. Skutečnost, že ten den či tu hodinu věnoval na místo předmětu výchově, mu nevadí. Je spíše pragmatik, který bere i školní realitu a poslání školy v celospolečenském kontextu.
Příliš diplomacie škodí
Snad právě proto se společenský učitel zdá být otevřený problémům žáků. Bytostný zájem o společenskou realitu a především takt, se kterým dokáže společenský učitel vyslechnout žáky, kolegy či rodiče, rozhodně přispívají k dojmu, že se s ním dá mluvit, že rozumí a chápe. Lidé, kteří se na něj obrátí, navíc oceňují, že se jim často dostává příměrů a návodů, se kterými tak trochu počítali. Jsou spokojeni, že od učitele slyší, co vlastně slyšet chtěli. Rady či spíše komentáře společenského učitele pak tedy nikdy nesměřují do otevřených konfliktů, ale spíše ve jménu hezkých společenských vztahů spory neutralizují.
S tím souvisí i způsob prosazování uznávaných společenských hodnot a řešení problémových situací ve škole – především s kolegy a rodiči. Společenský učitel spoléhá na konverzaci, ta je jeho výchovným opatřením, ta má donutit k akci partnera, nikoliv jeho. Svůj názor raději řekne vždy společensky zaobaleně tak, aby přiměla druhého k posouzení podmínek a z nich vyplývajících řešení. Tato společenská strategie ovšem někdy může být v instituci školy překážkou, a to zvláště v okamžiku, kdy druhá strana odmítne tento způsob vyjednávání jako legitimní a dovolává se přijatých psaných i nepsaných pravidel fungování školy.
Do takové situace se dostala např. společenská paní učitelka – výchovná poradkyně při řešení údajných výchovných problémů prvňáčka. Maminka chlapce nadšená z vřelosti a otevřenosti této výchovné poradkyně usoudila, že s ní vyřeší svůj palčivý problém. Alespoň v tomto duchu se na ni obrátila s obavou, že její syn je neadekvátně postihován za svou živost až neukázněnost. Zároveň argumentovala možnými důsledky na psychiku dítěte. Výchovná poradkyně si situaci ověřila u dotyčné elementaristky a usoudila, že chování dítěte není v očích jeho učitelky problematické a tedy i její opatření odpovídají pouze snaze vychovat z prvňáčků žáky. V tomto smyslu také informovala maminku.
Aby však zaobalila nastalou kontroverzní událost, potvrdila mamince, že chápe její obavy a že je zcela na místě se o tyto věci starat. Maminka si však její společenskou ohleduplnost vysvětlila jinak. Domnívala se, že jí škola něco tají, a trvala na prošetření. Společenský takt opět výchovné poradkyni nedovolil vyjádřit se přímo. Na nátlak maminky proto odpověděla diplomaticky. Sdělila jí, že může dojít k situaci, kdy paní učitelka nemusí žákovi a jeho rodičům vyhovovat a že pak jisté nebezpečí z špatného prožívání školy hrozí, a proto by jí v jejím případě doporučila jako řešení změnu učitelky. Maminka se tedy zamyslela a zeptala se výchovné poradkyně, kdy tedy dojde k výměně elementaristky. Vždyť přece ani výchovná poradkyně nemůže souhlasit s tím, aby se v její škole dětem ubližovalo.
Vnější image
Stejný důraz jako na společenský přístup k lidem a k jejich problémům klade společenský učitel i na vnější image. I ten je součástí společenské reprezentace. Společenský učitel si tak může zakládat na zdání bonvivána, stoupence ležérní elegance či solidní anglické módy atd. Snad nejzřetelněji je tato inklinace patrná u společenské učitelky atraktivního vzhledu, která drtí rodiče a kolegy svým dokonale upraveným vzhledem podle poslední módy. Ale nejsou to pouze šaty, make up, parfém, kterými přitaká společenskému dění mimo budovu školy. Společenský učitel se chce vyvázat ze zajetí školního prostředí. Podle možností a zájmů přijímá prvky životního stylu společensky uznávaných vrstev. Tyto inspirace pak buď zprostředkovává dál svým kolegů a získává je pro akce, které chápe jako most k pravému životu, nebo jej honba za pocitem být „in“ odvádí od žáků a posléze ze školství vůbec.
Učitel – zábavný společník příjemného vzhledu a zajímavého životního stylu je ve škole hlavně pro ostatní a hlavně pro sebe. Je rád, že ostatním vyhovuje jeho styl práce, je rád, že se všechny oči upírají především k němu. Spojí-li pak svoji společenskou zdatnost s odborností, s didaktickou dovedností a školní systematičností, stává se profesionálem na slovo vzatým.
Článek vyšel v časopise Moderní vyučování.
Dana Bittnerová
0 komentářů:
Okomentovat