Vít Berka: Ztráta peněz a jiných věcí na pracovišti

Jak řešit ztrátu peněz a jiných věcí zaměstnanců na pracovišti? Je povinností zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci náhradu? Rozlišuje se mezi různými druhy odcizených předmětů?

K právnímu problému uvedenému v dotaze se vztahuje § 145 a § 204 zákoníku práce. Ustanovení § 145 zákoníku práce ukládá zaměstnavatelům povinnost zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, jakož i obvyklých dopravních prostředků, pokud jsou používány k cestě do zaměstnání a zpět.

Za škodu na věcech, které zaměstnanec u zaměstnavatele odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě kam se obvykle ukládají odpovídá zaměstnavatel. Tato odpovědnost je upravena v § 204 zákoníku práce takto:

„§ 204 Odpovědnost za škodu na odložených věcech

• (1) Zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, odpovídá za škodu na věcech, které u tohoto zaměstnavatele zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají.
  
• (2) Za věci, které do zaměstnání obvykle zaměstnanci nenosí (větší částky peněz, klenoty a jiné cennosti) a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 5 000 Kč. Zjistí-li se však, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, nebo převzal-li zaměstnavatel tyto věci do zvláštní úschovy, hradí zaměstnavatel škodu bez omezení.
  
• (3) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže zaměstnanec o ní neuvědomil zaměstnavatele bez zbytečného odkladu nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl.“

Pokud jde o odkládané věci, je třeba rozeznávat ty, které zaměstnanec obvykle nosí do práce (u nich zaměstnavatel odpovídá bez omezení) a které obvykle nenosí. Jako věci, které se obvykle do práce nenosí jsou v zákoníku příkladmo uvedeny větší částky peněz, klenoty a jiné cennosti. U takových věcí pak zaměstnavatel odpovídá plně jen v tom případě, že je převzal do zvláštní úschovy (např. hlídaná šatna, trezory). Jestliže je sice do takové úschovy nepřevzal, avšak škoda byla způsobena jeho jiným zaměstnancem, odpovídá zaměstnavatel také plně. Pouze nepřevzal-li zaměstnavatel takové věci a škoda nebyla způsobena jiným zaměstnancem tohoto zaměstnavatele, je její odpovědnost omezena na částku 5 000 Kč. Za obvyklé věci, jak je výše uvedeno, se nepovažují větší částky peněz, pokud přesahují částku 5 000 Kč. V den výplaty jsou větší částky peněz u zaměstnanců obvyklou věcí, i když přesahují částku 5 000 Kč. Zaměstnavatel odpovídá v takovém případě za škodu způsobenou zaměstnanci odcizením platu (mzdy) v den jeho výplaty plně, bez omezení částkou 5 000 Kč.

Kam se věci odkládají, určuje zaměstnavatel. Jestliže nic neurčí, vychází se z běžného způsobu ukládání. V případě, že určí (např. uzamykatelné skříňky, šatnu, zásuvku psacího stolu), musí s takovým určením zaměstnance dostatečně seznámit (může se tak stát i nápisem). Zaměstnavatel je ovšem oprávněn zakázat odkládání věcí nebo jen některých věcí na některém místě. Rovněž to je nutné náležitě zaměstnancům oznámit a přitom musí být k dispozici jiné místo k odložení věcí. Splnění předpokladu odložení věcí na místě k tomu určeném nebo na místě obvyklém je nutné posuzovat individuálně podle okolností konkrétního případu, a to zejména v závislosti na povaze odkládaných věcí a na stanovené nebo obecné praxi u zaměstnavatele.

K odložení věcí musí dojít – jak výslovně uvádí § 204 odst. 1 zákoníku práce – při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nebyla by proto např. dána odpovědnost zaměstnavatele v případě zaměstnanci, který si přišel na pracoviště během svého volna pro plat či k vyřízení jiných svých záležitostí.

Zaměstnanec je povinen uvědomit zaměstnavatele o vzniklé škodě, a to bez zbytečného odkladu nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl. Pokud v této lhůtě zaměstnavatele neuvědomí, nárok na náhradu škody zanikne. Zákon nepředepisuje formu, jakou má zaměstnanec oznámit zaměstnavateli vznik škody. Může tak učinit písemně nebo prokazatelně ústně. Informovat o vzniku škody může kteréhokoli ze svých nadřízených.

Odpovědnost zaměstnavatele podle § 204 zákoníku je konstruována na základě objektivní odpovědnosti. Pro odpovědnost zaměstnavatele je rozhodující důkaz zaměstnance o tom, že utrpěl škodu na věcech odložených při výkonu práce nebo v přímé souvislosti s ním a že byly odloženy na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají. Na povaze odpovědnosti podle § 204 zákoníku jako objektivní nic nemění ani fakt, že při prokázaném zavinění zaměstnance na vzniku škody na odložené věci se odpovědnost zaměstnavatele ve smyslu § 205a) zákoníku práce poměrně omezí.


Vít Berka