V prvním článku o kázeňských metodách a prostředcích jsme se zabývali především tradiční výbavou učitelů v této oblasti. Druhá část příspěvku se věnuje prostředkům méně častým, výjimečným, někdy i poněkud kuriózním.
Dnes již téměř zapomenutými kázeňskými prostředky jsou žákovská samospráva, návštěva sociálních laboratoří a výchovné kampaně. Pokud se týká samosprávy, jedná se o starý kázeňský prostředek kolektivní výchovy. Žákovskou samosprávu z významných vychovatelů využíval Ir Flanagan, v koloniích a komunách pro bezprizornou mládež potom Ukrajinec Makarenko, který je proslulý svou výchovou odpovědností. S nejvelkorysejší žákovskou samosprávou se setkáváme v summerhillské škole A. S. Neilla, kde se na samosprávě školy podílejí žáci, jejichž názory mají dokonce stejnou váhu jako názory učitelů.
V některých dnešních základních, popř. středních školách se můžeme setkat s žákovským parlamentem, prezidenty tříd, volenými orgány žákovské samosprávy. Žákovská samospráva se podílí na sestavení nebo aktivizaci školního řádu, zabývá se estetickou úpravou tříd, snaží se ve spolupráci s vedením školy uplatnit některé své podněty.
Účelem zavedení žákovské samosprávy nejsou pouze věci týkající se kázně žáků ve škole. Smyslem je rovněž zabudování demokratických principů do chodu školy a přenos informací ze strany školy směrem k žákům. Pro žáky zasedající v parlamentu je prospěšné, že se naučí veřejně vystupovat, přednášet své názory, obhajovat svá stanoviska. Jde o to „přitáhnout“ žáky ke škole, částečně jim umožnit podílet se na jejím chodu, být aktivními účastníky školního života, nikoli pouze pasivními vykonavateli pokynů učitelů a vedení školy.
O tzv. sociálních laboratořích se zmiňuje Jan Uher (1924). Jedná se např. o studium života ve vězení či v polepšovnách a v nemocnici, v sirotčincích, v útulcích pro starce. Návštěva v těchto zařízeních může posloužit jako odstrašující příklad (vězení) či může vyvolat spolucítění a solidaritu s lidmi (nemocnice, domovy důchodců). Jsou známy případy, kdy rodiče (slavní američtí sportovci, herci, zpěváci) navštívili se svým dítětem vězení, aby ho předem odradili od kriminální dráhy.
Sugestivní síla kampaní
Václav Příhoda (1925) na základě zkušeností z pobytu v USA informuje o tzv. kampaních. Hovoří o nich jako o velmi originálním a působivém ukázňovacím prostředku, který prakticky využívá psychologických poznatků o tvoření zvyku. Představený školy vydá několikrát za rok heslo k tažení proti nějakému rozšířenému zlozvyku, který kazí školní kázeň, nebo za účelem zlepšení podmínek školního a občanského soužití. Toto energické tažení se označuje jako kampaň. Příhoda sám byl svědkem vyhlášení kampaní za očistu školy od pohozených papírků, za zlepšení čtvrti, ve které se škola nachází, co do poměrů sanitních (vyčištění ulic, natření plotů, natření garáží a domů), kampaně za smekání v budově apod.
Kampaň obyčejně netrvala dlouho, někdy pouze týden, zato byla velmi intenzivní. Na jednom nebo dvou generálních shromážděních byli žáci seznámeni s účelem tažení, většinou ústy samotných žáků. „Řečník za řečníkem vystupuje na školním jevišti, aby promlouval s jinošským či s panenským zápalem o povinnosti, která se žákům ukládá. Hlučné, bombastické výzvy strhují ostatní mládež, která si umiňuje, že se dá docela do služby kampani.“ (Příhoda, 1925, s. 33) Na pomoc zdaru kampaně přicházel i školní časopis, učitelé v průběhu týdne diskutovali se žáky o významu kampaně.
Příhoda popisuje průběh kampaně na Harrisonově střední škole následovně: „V týdnu akce provozné například jsou chodby rozděleny křídou na dvě části a žáci chodí vždy vpravo, chráníce se překročiti linku jako nějaké tabu. U schodů jsou křídové nápisy se šipkami směru: ,Nahoru‘ – ,Dolů‘. Na stěnách jsou zavěšeny plakáty se sugestivními výzvami `a la ,Pomozte zachovati pravidel provozu‘. I učitelé volí dlouhou okliku a poslouchají pravidel, byť sebe více pospíchali. Zapomenou-li a jdou až ke schodům, po nichž je vzestup zakázán, s úsměvem se vrátí. Kdyby snad ze spěchu chtěli přece porušiti pravidlo, dozírající kolega by je opravdovským žertem vrátil. Zpočátku je boj proti zlozvyku těžký, po týdnu však nemají již dozorci mnoho práce: Studenti, kteří byli několikrát již vráceni, konečně jdou tudy, kudy žádá řád. ,Dobrý zvyk‘ se stal opravdu zvykem.“ (Příhoda, 1925, s. 34)
Příhoda si je vědom, že z hlediska tradice českého školství se mnohé při kampani může jevit jako humbuk a fanfarónství. Je však toho názoru, že hlavním argumentem je pozitivní viditelný výsledek. Konstatuje, že v tomto případě účel světí prostředky. „Organisátor americký hledí vzbuditi zájem a nadšení u mládeže alespoň na takovou dobu, nežli se výkon dané vlastnosti zmechanisuje do té míry, až se stane návykem. Ví, že zájem mládeže je přeletavý; nevyužívá ho do té míry, aby nastalo otupení, které by se přeneslo na jiná pole, nýbrž jedná ve shodě se zákonem pedopsychologickým. Ukázalo se, že týden neúprosné, nevýjimečné pravidelnosti postačí za normálních okolností k vývinu správného návyku i ke korekci zvyků nežádoucích.“ (Příhoda, 1925, s. 35)
Oficiální a neoficiální kázeňské prostředky
Učitelé si často stěžují, že mají k dispozici velmi málo oficiálních (povolených) kázeňských prostředků. Proto jsou nuceni volit i takové prostředky, které jsou „na hraně“. V rámci našeho výzkumného šetření jsme se pokusili na základě výpovědí učitelů a žáků zjistit, jaké používají učitelé sporné kázeňské prostředky. Kromě již uváděných údajů týkajících se tělesného trestu (Moderní vyučování 6/2001) přiznává 55,6 % učitelů ponechání žáků po škole, 54 % uvádí zadání zvláštního úkolu navíc, 29,8 % poslání za dveře, 27,8 % ironii, 25,2 % postavení žáka vedle lavice, 23,2 % zkoušení za trest, 21,7 % písemnou práci za trest, 13,6 % hromadný trest, 11,6 % fyzickou práci za trest, 10,6 % opisování textu za trest, 8,1 % stání v koutě, 3,5 % zhoršenou známku z předmětu, 3 % zproštění povinnosti psát písemnou práci či domácí úkol a další 3 % házení předmětů po žácích (křída, klíče, houba).
Z dalších, tentokrát již méně frekventovaných sporných prostředků to jsou např. dřívější odchod ze školy (žák se choval slušně, a proto může odejít dříve na oběd či ze školy) nebo polévání žákovy hlavy vodou nad umyvadlem. Stejné sporné kázeňské prostředky uvádějí ve svých výpovědích také žáci. Oproti učitelům uvádějí navíc nadávky učitelů, nepuštění na WC, chození s učitelem po celou dobu přestávky či okrádání žáků o přestávku.
Pokud se týká tzv. oficiálních kázeňských prostředků, nepanuje mezi učiteli shoda, které to vlastně jsou. Je zde i problém z právnického hlediska. Jsou oficiálními, resp. povolenými kázeňskými prostředky pouze ty, které uvádí Vyhláška o základní škole 291/1991 Sb. mezi výchovnými opatřeními v §13 (tj. pochvaly a jiné ocenění; opatření k posílení kázně: napomenutí třídního učitele, důtka třídního učitele, důtka ředitele školy, snížená známka z chování), nebo i jiné kázeňské prostředky mimo tento taxativní výčet?
Někteří, zejména mladší učitelé reagují na žákovskou nekázeň poněkud drsným způsobem. Snaží se např. jednu sprosťárnu, přebít jinou – ještě větší sprosťárnou. Týká se to mj. různých sexuálních narážek na mladé učitelky. Někdo z žáků se např. (abychom zůstali u drzosti menšího kalibru) zeptá vyučující: „A vy už jste to někdy dělala, paní učitelko?“ Učitelka zareaguje podobným, leč ještě tvrdším způsobem: „Na rozdíl od tebe jo, ty zatím nemáš čím!“ Podle výpovědí mladých učitelek se jim tento přístup velice osvědčil. Je zde sice nebezpečí, že v „dalším kole“ žáci ještě přitvrdí, avšak podle vyučujících k žádnému dalšímu pokračování už nedochází.
Natrénovaná kázeň
Mezi neobvyklé kázeňské prostředky je možno zařadit např. dramatickou výchovu, která využívá dramatizace, tj. prvků a postupů dramatického umění ve výchově a vzdělávání. Představuje prostředek, který podporuje osobnostní a sociální rozvoj žáků. Využívá faktu, že jedinec je schopen jednat v navozených (modelových) situacích obdobně jako ve skutečných.
Hlavním principem metod dramatické výchovy je hra v roli. Umožňuje žákům zažívat situace, s nimiž se v životě setkávají či mohou setkat. Učí žáky orientaci v těchto situacích, učí je hledat řešení, rozhodovat se, přijímat různé sociální role, projevovat navenek své city, chápat názory, myšlenky, postoje a motivy jiných lidí. Prostřednictvím dramatické výchovy můžeme pracovat s rozmanitými oblastmi či tématy výchovy, včetně těch, které se týkají problematiky kázně a mravní výchovy: řešení konfliktních situací, pravidla soužití ve skupině atd.
Svou etickou dimenzi a nároky na sebekázeň, kooperaci, dodržování pravidel má nejen „situace ve hře“, ale i sama „situace hry“. Mezi přednosti dramatické výchovy patří mj. to, že umožňuje navodit takovou situaci, která je optimální s ohledem na věk, úroveň dětí a výchovný záměr. Nemusíme tedy čekat, až určitá situace nastane.
Další výhoda spočívá ve výrazném oslovení emoční stránky dítěte. V rámci dramatické výchovy pracujeme cíleně s prožitky, které rozvíjejí a posilují mravnost. Předností je nepochybně i fakt, že činnosti, které v jejím rámci provozujeme, nám umožňují diagnostikovat děti (školní třídu). Neméně důležité je, že tvořivá dramatika umožňuje či zprostředkovává dětem zážitky pospolitosti a spolupráce, což představuje jistý protipól povrchní konzumní orientace dětí.
Zajímavé aktivity provozovala v rámci projektu „Školní kmotra“ Markéta Elblová, školní psycholožka ze ZŠ v Londýnské ulici v Praze 2. Jednou z nich byl např. výjezd nadoraz: Vytipovaní problémoví chlapci z 2. stupně ZŠ trávili pod výhradně mužským dozorem tři až čtyři dny někde na samotě, kde si museli sami shánět a připravovat jídlo a pití, starat se o otop, byly pro ně připravovány poměrně náročné hry s úkoly na úrovni táborů pro pokročilé. Na základě společných zážitků docházelo k uvolnění emocí i k diskusím na zásadní témata (tolerance, pomoc, řešení konfliktů, právo a povinnost, svoboda a odpovědnost, respekt k druhému člověku).
Mezi další zajímavé akce a nápady iniciované „Školní kmotrou“ patřily např. vrba, boxování, kinokavárna, maratón ve zpívání (podrobněji: Bendl, 2001).
Kázeňské prostředky nezvyklé a nadpřirozené
V našem výzkumném šetření jsme se pokoušeli zjistit, které relativně neobvyklé kázeňské prostředky používají učitelé na základních školách. Nejfrekventovaněji byly zastoupené prostředky, které lze označit za „sporné“ (viz výše) či běžné (pochvala, napomenutí, domluva, pohovor s rodiči). Z dalších, tentokrát již méně frekventovaných, uvádějí učitelé: žádosti k žákům uváděné slovem prosím; získání zájmu relativně nejzlobivějšího žáka otázkou, kterou umí zodpovědět, a následné ocenění odpovědi; stržení bodů pro družstvo, jehož je žák v rámci třídy členem; žák si musí sám na sebe vymyslet trest na odpovídající úrovni, tj. samostatné posouzení závažnosti a odpovědnost za ni vyjádřená mírou uložené práce; časté výlety s žáky (lépe se poznat); udělování žlutých a červených karet jako při fotbale; metody tří napomenutí: při nekázni celé třídy oznamuje postupně učitel napomenutí a při třetím napomenutí píše celá třída za trest písemnou práci; přiřazení studenta (jako asistenta) oboru učitelství k vážně sociálně a mravně narušenému žákovi; „zatažení“ celého kolektivu třídy do konfliktu tak, aby „delikventa“ odsoudili vrstevníci, a ne učitel z pozice vyšší instance; nechat žáky osmých a devátých tříd poslechnout si názory na své chování v pátých a šestých třídách; pokutování žáků za házení houbou – 5Kč.
V literatuře se můžeme setkat také s dělením vychovávacích, a tedy svým způsobem i kázeňských prostředků na všeobecné, zvláštní a nadpřirozené (Tomášek, 1992). K nadpřirozeným vychovávacím prostředkům řadí František kardinál Tomášek modlitbu, mši svatou, svátosti, zejména častější sv. zpověď a sv. přijímání, duchovní četbu, střelné modlitby, ranní dobrý úmysl, večerní zpytování svědomí s dokonalou lítostí a s dobrým předsevzetím, exercicie a liturgický život.
James Dobson zařadil do své publikace „Láska a kázeň ve výchově dětí“ dvě kapitoly s názvem „Zázračné nástroje“. Takovým „zázračným“ nástrojem je podle něho zákon pozitivního posilování (chování, které přináší žádoucí důsledky, se bude opakovat), který uvádí do vztahu s tzv. extinkcí (vyhasínáním – chování, které není dále posilováno, se vytrácí).
Případ extinkce se dá dobře demonstrovat na štice, která je umístěna spolu s menšími rybkami do nádrže s vodou. Brzy v ní zůstane sama, neboť rybky sežere. Zajímavá situace ovšem nastane, když přepažíme nádrž skleněnou deskou, která oddělí štiku od malých rybek. Štika, která sklo nevidí, ve snaze získat potravu do něho neustále tvrdě naráží. Její chování však není posilováno, a proto se postupně vytrácí. Nakonec štika své úsilí vzdává. Zjistila, že rybky nejsou k dosažení. Pokud za této situace vyjmeme z nádrže skleněnou desku, drobné rybky bezpečně proplouvají kolem štiky, která se je nepokusí pozřít. Nakonec štika umírá hladem, zatímco její oblíbená potrava proplouvá přímo kolem jejích úst. Zásada extinkce platí i ve světě lidí. Abychom odstranili nežádoucí chování, je třeba rozpoznat a poté vyloučit posilování, které je pro dané chování klíčové.
Kázeňské prostředky rozhodně nepovažujeme za všelék, za něco, co samo o sobě vyřeší problém kázně, resp. nekázně. Jsou nezbytnou, nikoliv však jedinou možností jak ukáznit žáky, jedním z článků řetězce výchovy ke kázni. Jejich efektivní aplikování současně předpokládá, že učitel bude ctít zásadu přiměřenosti. Užití daného prostředku musí být přiměřené věku, povaze dítěte a situaci. Každý žák je jiný, metoda, která je úspěšná v případě jednoho žáka, může u druhého žáka zcela selhat. Učitel by pak měl pracovat s takovými prostředky, které jsou i jemu samotnému blízké a které bezpečně ovládá.
Literatura:
• Bendl, S.: Školní kázeň. Praha, ISV 2001 (v tisku).
• Dobson, J.: Láska a kázeň ve výchově dětí. Praha, Návrat domů 1997.
• Jurovský, A.: Dieťa a disciplína. Bratislava, VSAV 1955.
• Kučerová, S.: Metody mravní výchovy. In: Střelec,S. a kol.: Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Brno, Paido 1998, s. 78–98.
• Tomášek, F.: Pedagogika. Brno, Nibowaka 1992.>
Článek vyšel v časopise Moderní vyučování.
Stanislav Bendl
0 komentářů:
Okomentovat