Už slyšíme první ohlasy přepřahání státního školství do krajských a obecních postrojů. Snad přece dojde na nové lámání chleba a dosavadní metodiku přerozdělování peněz regiony změní nebo zavrhnou. Ani kraje, ani obce nebudou doplácet na provoz školních poloprázdných budov. Dočkáme se i dalších změn?
Už slyšíme první ohlasy přepřahání státního školství do krajských a obecních postrojů. Snad přece dojde na nové lámání chleba a dosavadní metodiku přerozdělování peněz regiony změní nebo zavrhnou. Ani kraje, ani obce nebudou doplácet na provoz školních poloprázdných budov.
Ty úplně opuštěné už na některých místech po adaptacích dobře slouží jako stacionáře nebo domovy důchodců. Nebylo by účelné i ty další, co brzo přibudou, zatížit věcným břemenem pro budoucí školské účely, ale dočasně je propůjčit jako stabilizační byty pro mladé učitelské rodiny ve zvýhodněném režimu?
Peníze až v první řadě
Bolestné změny ve školství přijdou teprve nyní. Jak bude vypadat v praxi krajů školství odstátněné? Nejspíš bude štíhlé a bude víc než vzdálené centrum sledovat optimálnost všech nákladů. Ve starých, ještě rakouských zákonných normách najdeme i paragrafy, kdy a za jakých demografických a dalších podmínek mohla škola vzniknout a kdy se musela zavřít. Zásadní dohled a regulace ale provádělo ministerstvo financí a inspekce. Byla to rozumná opatření. Je třeba skončit s finančními „výjimkami“. Ministerstvo se sice chlubilo „spravedlivými“ matematickými normativy „na žáka“, ale ve skutečnosti je nikdy nedodržovalo a posilovalo rozhodovací pravomoc (a protekční samolibost) školských vašnostů. Ředitelé škol při dohadovacím řízení nejednou museli velmi poníženě ždímat čepice, věřit slibům, které často nebývaly dodrženy, nebo si nechat líbit, jak je „jejich“ ministerská nebo okresní vrchnost ignoruje.
Statistiky mezitím ukázaly, že učitelstvo ve státě nepatří ke skupinám nejhůře placeným nebo ohroženým nezaměstnaností, ba že neztratilo ani tradiční vážnost a úctu. Veřejnost a cizinci, kteří působí na našich školách a zařízeních, nejsou slepí a vidí, že kvalitu profesionálního života a pracovního vytížení učitelů zde neovlivňuje pouze nominální plat, ale i další místní zvyklosti a „naturální“ zvýhodnění. Pro některé z nich je to motivace, aby zde žili a pracovali po tvrdých zkušenostech a nejistotách venku.
Když ale škola nedokáže svého kantora důstojně uživit (o tom, aby učitelská rodina žila z jednoho platu zatím nemůže být ani řeč), měl/a by ředitel/ka školy zejména mužům umožnit, aby si mohli přivydělat i jinde. Ne jim to znemožňovat rozvrhem, aby si už ani neškrtli. Takové případy jsou dost časté a nedivme se pak, že je učitelů ve školách stále jako šafránu. Mít vedlejší aktivity bylo zvykem v učitelské branži odedávna, dějiny pedagogiky i kroniky to podrobněji dokládají. Staří legislativci to tolerovali, jen nařizovali, které činnosti pod úroveň profese učitelé konat nesmějí. Dnes to bývá tristní pohled, co vše je kantor za peníze dělat.
Kouzlo kantořiny?
Také výsledná feminizace není náhodná. Normálně uvažující mladá žena ví, že pro ni je povolání učitelky a budoucí matky optimálnější i pro sebeuplatnění, i pro zajištění přiměřené péče o vlastní rodinu než jiná povolání. Od mizerných padesátých let se platy učitelů postupně zvyšovaly, odpolední vyučování z našich škol prakticky vymizelo a volných dnů i prázdnin přibylo. Ani komunistické vrchnosti nevadilo, když dojíždějící soudružky učitelky jen s kabelkami nastupovaly v městečkách a na vesnicích do autobusu už mezi jednou a druhou hodinou a některé i dříve. Lidé těžce polem pracující si na to zvykli a je tomu tak většinou dosud. Mnohé obce učitelům přednostně nabídly i stabilizační byty, ale vděčnosti a služební věrnosti se vždy nedočkaly.
Nejpodstatnější na učitelském povolání vždy ale bylo, že nikdo jej nevnímal jako duchamornou a odcizenou lopotu, ale naopak - že je tvůrčí činností a umožňuje vnitřní uspokojení. Známe „penězmilovné“ bývalé kantory a kantorky, kteří nyní fungují i v zahraničních soukromých firmách. Mají velké peníze, ale jejich nekonečné pracovní dny jsou bez pravidel a konce.
Rezortní řízení školství, bohužel, selhalo. Legislativně, personálně, koncepčně i komunikačně se nedokázalo energicky s novými časy a bolestnými potížemi českého školství vypořádat. Černého Petra ministerstvo předává teď dál. Velký třesk, který představuje krajské uspořádání, je nová šance. Teprve nyní přijde skutečná racionalizace a optimalizace. Vyčeří se, doufejme, i kalné vody nespravedlivého rozdělování mimotarifních mzdových fondů a bude se skutečně účelně a odpovědně hospodařit a spravedlivěji odměňovat. Ruinovat bylo zatím možné rozpočty i pedagogickou úroveň škol právě někdy až zlatokopeckým stylem odměňování. Sociální nůžky mezi učiteli a řediteli, mezi začátečníky a výdělečnými důchodci se nemravně roztáhly.
Učitelské odbory a učitelská statečnost
K novým tlakům a korektivům ve školství brzo přibude hrozba nezaměstnanosti. Učitelstvo si možná začne pak i více vážit svojí zákonné tarifní mzdy, smluv a dalších výhod společenského postavení. Výdobytky, které v oblasti pracovně-právní a mzdové dosud učitelstvo uhájilo, nejsou jeho zásluhou jako celku. Jsou dílem houževnatosti zejména školských odborů a jejich vůdců a menšiny odborově organizovaných učitelů.
Manévrovací i vyjednávací prostor bude pro ně nyní ztížen. Jak se dosud tak opatrné a netečné, ale vždy na profit naladěné většinové učitelstvo nyní postaví k odborové práci i ve školách, i v obcích, i v krajích? Bude to chtít ještě více občanské statečnosti než dosud. Přesně to, čím náš stav neoplývá. Na tom bude záviset mnoho, ne-li všecko.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat