Zaháníte všechny žalobníčky od svého stolu a hlasitě za nimi pokřikujete, že žalování není hezké? Nebo naopak každou přestávku udělujete audienci hordě zhrzených, jimž bylo ublíženo? Že zlatá cesta je ta střední, platí i v tomto případě. Není totiž žalobníček jako žalobníček.
Příběh první: Právě začíná přestávka. Hloučky dívek o něčem živě diskutují, několik chlapců se honí po třídě. Petr sedí stranou a vybaluje z tašky svačinu. V tom jeden z chlapců vytrhne Petrovi z ruky pomeranč a hází ho spolužákovi – divoká klukovská hra začíná. Petr hru bezmocně pozoruje a je mu do pláče – kolikrát se mu už něco podobného stalo. Jana sleduje zpovzdálí celé dění ve třídě. Vybíhá na chodbu a hledá paní učitelku – musí přece zjednat pořádek. K uším Jany doléhá až na chodbu známé dětské pořekadlo o žalobníčkovi…
Příběh druhý: Eva nemá skoro žádnou kamarádku, spolužačky se jí vyhýbají, kluci posmívají. Jakmile vchází paní učitelka do třídy, už se s hlasitým vykřikováním hlásí – Hanka do ní o přestávce šťouchala a strkala, Vašek jí shodil tašku, Honza jí nadával, Vítek jí kopnul do tašky. A ještě na něco zapomněla – kluci si před hodinou opisovali domácí úkol. I během hodiny si najde dost důvodů k žalování – ukryté taháky na písemku v penále spolužáka, opisování, napovídání. Půjde o přestávce za paní učitelkou a všechno jí řekne.
Co je a co není dobré
Uvedené dva krátké příběhy mají zdánlivě podobné vyústění, kontext situace je však zcela odlišný. Zastavme se nejdříve u příběhu Jany. Jana patří mezi děti, které přijímají určitá pravidla mezilidského jednání jako závazná a jejich porušování je pro ně morálně nepřijatelné.
Už v předškolním věku se u dítěte vytvářejí elementární normy sociálního chování – dítě ví, co je dovoleno, co smí, a co není dovoleno, co nesmí. Vytvářejí se i základní hodnotové orientace ve smyslu, co je dobré a co dobré není. Tyto normy sociálního chování se během školního věku začínají stabilizovat.
Z vývojové psychologie víme, že v předškolním věku dítě považuje za dobré to, co je dovoleno nebo schvalováno autoritou dospělého (rodiče, učitele). Dítě pak jedná v souladu s těmito určenými pravidly, protože za to očekává určitou výhodu nebo odměnu.
Později se dítě řídí určitými sociálními normami proto, že se to od něj očekává a je to správné. Pokud by podle těchto norem nejednalo, vystavilo by se kritice dospělých osob. Některé děti dozrají do stadia, kdy respektují a chrání práva jednotlivce sama o sobě. Do jaké míry bude dítě na určitou situaci reagovat a jaký postoj k situaci zaujme, závisí do značné míry na výchovném přístupu v rodině.
Spokojení altruisté
Už zde je patrný rozdíl mezi chováním Jany a Evy. Jana si uvědomuje a cítí určitou odpovědnost za to, co se kolem ní děje. Posuzuje, zda nebylo porušeno právo jiného dítěte i za cenu, že tím riskuje další důležitou hodnotu – ztrátu obliby. Riziko odpovědnosti v sobě pro dítě skrývá strach z toho, že jsem neudělal to, co jsem měl v daném případě udělat a čemu jsem mohl zabránit – tedy něčemu zlému, špatnému, nežádoucímu.
Děti s vysokou mírou odpovědnosti a respektu vůči ostatním dovedou aktuálně potlačovat vlastní potřeby a respektovat potřeby druhých dětí, dovedou kontrolovat svou vlastní agresi. Mají zvýšenou potřebu pomáhat, starat se o své kamarády. Psychologie hovoří o tzv. altruistickém chování. Aby se i dítě mohlo chovat vůči ostatním altruisticky, musí se umět vcítit do potřeb druhého dítěte, uvědomit si, že druhý trpí, strádá, je bezmocný. Takto empatické bývají především ty děti, které samy zažívají pocity vlastního uspokojení, pohody a které samy nijak nestrádají. V konečném důsledku bývají tyto děti u svých kamarádů oblíbenější, i když jsou krátkodobě vystaveny kritice a nepochopení.
Nespokojení bonzáci
Vraťme se nyní k příběhu Evy. Důvodů k jejímu chování může být několik. Děti nejčastěji žalují proto, aby se samy vyhnuly trestu a získaly zdánlivou odměnu, aby upoutaly pozornost, sejmuly ze sebe odpovědnost, vzbudily neúctu k druhému či se mu pomstily. Často jde o děti se slabým vlastním já, tedy se slabostí vlastní identity nebo o děti citově neuspokojené. Žalování je pak prostředkem k zaměření pozornosti na vlastní osobu.
Nedaří se jim zpravidla navazovat přátelské vztahy s druhými dětmi přirozenou cestou a jejich častým prostředkem bývá kromě žalování i vychloubání. Aby si navodily pocity „velikosti“, snaží se svoji nedostatečnost kompenzovat všemi dostupnými způsoby. Průvodními vlastnostmi bývá závist, pomstychtivost, snaha někomu uškodit, faleš, ve vyhraněných případech až hochštaplerství, vymýšlení různých intrik apod.
U některých dětí může být žalování součástí impulsivních projevů v chování a jejich obtížného ovládání. Takové dítě pociťuje nutkavou potřebu všechno sdělit, aniž by z toho mělo jakýkoliv prospěch. Každý impuls musí být uspokojen pokud možno ihned, dítě těžko odolává silnému vnitřnímu pokušení.
Jako doma
Kde hledat příčny tohoto chování? Zcela jistě je třeba zaměřit pozornost na otázku, jaký význam se v rodinné výchově přikládá morálnímu vývoji dítěte. Dnešní doba klade velký důraz na intelektuální výkonnost a nepřímo rodiny orientuje na preferenci rozumových schopností nad dovednostmi sociálními a emočními. Zpočátku se psychologie zamýšlela nad tím, jakými výchovnými technikami v rodině je podporován morální vývoj dítěte, zda hrají roli vnější odměny či sankce.
Dnes víme, že pro vývoj morálního jednání dítěte je nejpodstatnější autentický způsob interakce a komunikace mezi všemi členy rodiny – tj. v takovém prostředí rodiny, kde dítě může volně a bez zábran vyjadřovat své skutečné pocity a svá přání, kde se dítě učí vciťovat do potřeb a emocí druhých.
V rodinách, kde dítě stojí mezi rodiči (případně sourozenci) a je nuceno mezi nimi manévrovat, protože je používáno jako prostředek proti druhému rodiči či sourozenci, a stává se tak objektem různých nevyřešených rodinných konfliktů, se učí i falešným formám komunikace s druhými. Nesmíme zapomínat ani na adekvátní zdravý vzor v osobě rodiče, s kterým se dítě identifikuje.
Dítě často kopíruje chování, jehož je doma svědkem. Žalují-li na sebe doma sourozenci a rodiči je tento způsob sourozenecké komunikace mlčky schvalován, bude dítě toto chování uplatňovat i ve školním prostředí. Žalobníčky často podporuje i rodinné prostředí typu „zlatá klec“. Dítě z tohoto typu rodin je často nuceno hrát roli „šťastného dítěte“, a tak možné problémy maskuje někdy až nenasytnou touhou po uplatnění, vymýšlením pomluv, shazováním druhých, vymýšlením pomsty apod.
Blíže specifikovat příčiny nežádoucího chování dítěte dokáže odborník, který může s dítětem následně terapeuticky pracovat s cílem jeho chování usměrnit či změnit.
Jak lze dítěti s nálepkou „žalobníček“ pomoci?zamyslet se nad systémem hodnot v rodině, zdůrazňovat hodnotu přátelství a odvahu k poctivosti, čestnosti a upřímnosti
Vyšlo v časopise Moderní vyučování.
Pavla Cimlerová
.png)
0 komentářů:
Okomentovat