Postává některý z vašich žáků po celou dobu přestávky osaměle na chodbě, v blízkosti učitele konajícího dozor? Ztrácejí se některému dítěti pravidelně bačkory ze šatny či tužky z penálu? Hledí na vás občas z poslední lavice podezřele zarudlé oči? Možná máte ve třídě otloukánka.
Osmiletá Hanka je nápadná svým chováním již na první pohled. Choulivé držení těla, minimální oční kontakt i s laskavým dospělým, snaha být co nejméně nápadná. Mluví tiše, často ve škole pláče i v celkem běžných situacích. Vychovává ji rozvedená matka, která má řadu problémů sama se sebou. Otec obě bil, přesto si obě přejí, aby se k nim opět vrátil. Hanka si myslí, že je možné, že odešel, protože zlobila. Tolik se však snažila ve všem mu vyhovět!
Jedenáctiletý Lukáš zase provokuje svým hlučným chováním nejen dospělé, ale i spolužáky. Šaškuje, upoutává na sebe pozornost za každou cenu. Zvláště děvčatům ve třídě připadají nechutné některé jeho návyky, např. utírání si nosu do rukávu, srkání a mlaskání při jídle. Klukům zase vadí jeho fyzická nešikovnost. Také doma se odlišuje od své hodné mladší sestry. Je nepořádný, „líný“, „do všeho se musí strkat“. Je impulsivní, často se dostává do konfliktů nejen se sestrou. Učitelé tuší, že se za jeho chováním skrývá diagnóza lehké mozkové dysfunkce, rodiče se však možnosti odborného vyšetření brání.
Devítiletý Otík je jedináček. Jí však za dva, a tak je silně obézní. Rodiče i prarodiče se v něm vidí. Nechodil ani v předškolním věku mezi vrstevníky. Je to chytrý kluk, ale nemá ve třídě žádné kamarády. Kdo by se kamarádil se „Špekounem“, který mluví jako dospělý, ale nesdílí s ostatními jejich zájmy, „neumí si hrát“. Navíc je to „měkota“, který brečí jako holka pro každou hloupost.
Ten, který se bojí
Téměř v každém třídním kolektivu se najde outsider – dítě, které je pro ostatní děti a bohužel často i pro dospělé představitelem psychické a někdy i fyzické neatraktivity. Záleží pak na konstelaci kolektivu a někdy i na konstelaci okolností, zda se toto dítě stane i objektem šikany.
Čím se takové děti vyznačují? Zůstávají zřetelně na okraji dětského kolektivu, v sociometrických měřeních zjišťujeme, že v třídním kolektivu nemají žádný vliv. I když většinou po přijetí ostatními velmi touží, nemají buď žádné kamarády nebo (ve vzácnějším případě) jen jednoho, třídou obdobně hodnoceného.
Často se od skupiny odlišují v jednom nebo více příznacích. Mohou mít např. velmi nízkou, ale i velmi vysokou (!) inteligenci, tělesnou vadu, jinou barvu kůže, mohou být neobratné či obézní. Jsou však děti obdobně odlišné a přitom odlišnou většinou přijímané.
V čem je tedy základní rozdíl a příčina? Nedostatek sebevědomí, zvýšená úzkostnost, citlivost a bojácnost. Těmito vlastnostmi se většina budoucích outsiderů vyznačuje již od ranného dětství. V chování se takové dítě vyznačuje tím, že se submisivně podřizuje ostatním, nedokáže prosadit svá práva (např. na hračku) mezi vrstevníky. Victimologie (nauka o oběti) uvádí, že tyto vlastnosti mají pravděpodobně vrozený temperamentový základ.
Především však reaguje bojácně a úzkostně na jakýkoliv náznak fyzické agrese a to i v běžných sociálních situacích, jako je přátelské pošťuchování nebo zápasení z legrace nebo při hře. Nebo naopak vlivem skleníkové výchovy (a většinou bez sourozenců) není v předškolním věku vystavován sociálním situacím, běžným v kontaktu s vrstevníky. Neumí se pak nejen prosazovat, ale ani bránit. Projevováním úzkosti a bezmocnosti ostatní dráždí a u disponovaných jedinců pak provokuje projevení agrese „opravdové“, často se stupňující a skupinové.
Narozen omylem
Otloukánci nejčastěji pocházejí z rodin, které v dětech nevytvářejí přiměřené sebevědomí. Existují dva extrémní přístupy. Buď se jedná o děti hyperprotektivních úzkostných rodičů (především matek!), které svými reakcemi dětem od narození vštěpují skleníkovou výchovou pocit, že okolní svět je ohrožující, zlý a nepřátelský.
Častěji to jsou však děti, které jsou otloukánky i doma. Jsou fyzicky trestány za zcela běžné věci již v ranném dětství (např. za to, že se pomočí do postele, že něco rozlijí, udělají chybu, mají hlad v „nevhodnou dobu“ či nedokážou usnout na povel). Takové děti často zvnitřňují postoje rodičů do nepřiměřených pocitů viny. Vnímají samy sebe jako „nehodné“ lásky a vlídného zacházení a velmi snadno podléhají šikaně ze strany ostatních, protože ji považují za oprávněnou.
Sebe samy vidí jako hloupé, nezajímavé, ošklivé a slabé. Tím, že se setkávají vlivem své neschopnosti se prosadit, submisivitou a úzkostností s negativní reakcí okolí v různých vrstevnických skupinách (např. nejen ve škole, ale i ve sportovním či jiném zájmovém oddíle, na táboře ap.), se posiluje jejich přesvědčení, že problém je v nich samých a že si nic lepšího nezaslouží.
Vytváří se tak bludný kruh, který vede k posilování pocitu nedostačivosti, pocitu, že jsou na světě omylem a že nemají nejen naději, ale ani právo se ostatním bránit. To nechává trvalé stopy na jejich psychice v podobě sklonu k depresím a sebevražednému jednání i v dospělosti, kdy už jsou vystaveni bezprostřednímu agresivnímu chování ostatních jen výjimečně. I šikana jednou skončí.
Učitel na straně slabých
Je však smutné, že kromě vězení a základní vojenské služby je nejčastějším prostředím pro „výkon role otloukánka“ právě škola. A pokud se jedná o takový typ otloukánka, jakým je Lukáš popsaný v úvodu, budí výrazné negativní pocity i ve většině učitelů. Někdy se pak stává, že učitel „nevidí“ agresivní chování ostatních vůči otloukánkovi, protože by mu nejraději také nějakou vrazil.
Máme právo na své pocity. Tvrdit, že máme všechny děti stejně rádi, že nás nikdo nedokáže vytočit apod., by bylo lhaním do své vlastní kapsy. Profesionál (ať je to pedagog nebo psycholog) však dokáže na základě uvědomění si právě těchto stránek zachovávat profesionální přístup (nebo se o to snažit) v poskytování rovnosti šancí každému dítěti. To, že Lukáš ostatní svým chováním provokuje, neznamená, že lze tolerovat fyzické násilí skupiny vůči němu.
Co může dělat učitel v situaci, kdy zjistí (nebo důvodně předpokládá), že právě v jeho třídě existuje outsider, jehož postavení ve třídě ostatní provokuje k častějšímu použití fyzického nebo psychického násilí? Nejlepší prevence negativních jevů je posilování přirozených pozitivních tendencí jak v jedinci, tak v kolektivu dětí. Znamená to v případě otloukánka pracovat především na posílení jeho vlastní sebeúcty a sebedůvěry, hledat oblasti, ve kterých může mít úspěch a ve kterých může imponovat ostatním.
V oblasti skupinové dynamiky je efektivní posilovat prosociální postoje obecně, vůči všem dětem navzájem. Třídní klima, ve kterém se nedaří fyzické agresi, je bezpečnější i pro otloukánka. Soudržnost kolektivu a prosociální orientace větší části třídy, především „přirozených vůdců“ třídy, je důležitým faktorem pro spokojenost všech jejích členů.
Možnosti psychologa
Poradenský psycholog může nabídnout (za předpokladu dobré spolupráce s rodinou i školou) jak individuální komplexní zmapování osobnosti otloukánka či případných agresorů, tak i zachycení vzájemných vztahů a vztahů ve třídě. Existují sociometrické techniky přístupné učitelům, které umožňují zachytit řadu komponent v mezilidských vztazích mezi žáky. Sociometrické šetření ve třídě může však se souhlasem všech rodičů provést i pracovník PPP.
Zjištěné výsledky by však měly být vždy východiskem pro další pedagogické působení či psychologickou intervenci. Jsem autorkou uceleného skrytého vrstevnického programu, ve kterém školím pedagogy i psychology a který pracuje úspěšně s posilováním pozitivních faktorů v klimatu třídy.
Psycholog může nabídnout kromě toho individuální podpůrnou terapii otloukánkovi. Velmi se v takovýchto případech osvědčila kombinace individuální a skupinové vrstevnické terapie, kdy se otloukánek v bezpečné vrstevnické terapeutické skupině při PPP učí vhodným sociálně psychologickým dovednostem. Samozřejmě, že tam, kde je hlavní problém otloukánka v rodině, je namístě uvažovat i o rodinné terapii.
Hlavně na učitelích záleží, jestli si děti (a to nejen otloukánek) ponesou do života poselství, že fyzická síla znamená i morální převahu, že slabost se má trestat, že pravdu má ten, kdo má i moc, a že odlišnost od většiny je něco nežádoucího.
Vyšlo v novém čísle časopisu Moderní vyučování.
Nora Martincová
0 komentářů:
Okomentovat