Nevidomí jsou většinou v integrovaných třídách spokojeni, oceňují míru pomoci od pedagogů i studentů. Bez výpočetní techniky by to však nešlo. K integrovanému studiu se rozhodli po dohodě s rodiči či na základě dobré zkušenosti stejně postiženého kamaráda. To, že se ocitají ve svém věku zhruba 15 let ve zdravém kolektivu znamená pro jejich vrstevníky často teprve první zkušenost s postiženým člověkem.
Část otázek v dotazníku, který byl určen integrovaným SŠ, byla zaměřena na kvalitu vzájemné komunikace. Z odpovědí vyplynulo, že hlavní roli hraje povaha obou (zrakově postiženého a zdravého studenta) a to, zda má zrakově postižený nějaké své zájmy. Vidící považují dobrou orientaci, výborný hmat a sluch a dobře cvičenou paměť za přednosti nevidomých, které by mohli náležitě využívat. V komunikaci většinou vidící nevidomým vytýkají, že jsou hodně vztahovační a málo se přizpůsobují okolí či konkrétní situaci. Vadí jim často nízké sebevědomí těchto postižených. Po škole se moc aktivně nevyhledávají, což je způsobeno zcela rozdílnými zájmy. I přesto si však vidící studenti myslí, že zrakově postižený může žít úplně normálně a chodit do společnosti jako zdravý. A co by úplně na nevidomých zrušili?
Nevidomí jsou většinou v integrovaných třídách spokojeni, oceňují míru pomoci od pedagogů i studentů. Bez výpočetní techniky by to však nešlo. K integrovanému studiu se rozhodli po dohodě s rodiči či na základě dobré zkušenosti stejně postiženého kamaráda. To, že se ocitají ve svém věku zhruba 15 let ve zdravém kolektivu znamená pro jejich vrstevníky často teprve první zkušenost s postiženým člověkem. Výsledkem je, že obě strany obecně hájí takovouto integrovanou výuku. Získaná samostatnost je na vrcholu hodnotícího žebříčku. Zajímalo nás, zda si zrakově postižení uvědomují svou integraci a jak hodnotí lidi kolem sebe:
Podle čeho si jako nevidomí děláte úsudek o osobnostech, které vás obklopují?
Podle toho, jak se ke mně chovají, podle jednání, jestli mě vemou jako normálního člověka nebo jestli ze mě dělají chudáčka, jak mě přijmou, zda mi pomohou, když to potřebuji, oceňuji schopnost pochopit legraci…
Posuzuji to nejen podle toho, jak se chovají ke mně, ale i k ostatním (třeba profesorům)…
U spolužáků podle povahových vlastností a chování. U učitelů podle jednání.
Jak chápete obsah slova INTEGRACE?
Začlenění lidí, kteří mají jisté zdravotní problémy, do společnosti, to, aby si zdravotně postižený zvykl na společnost zdravých lidí, ale také to, aby si společnost dokázala zvyknout na něj. Spolupráce na soužití, vzájemná pomoc, a tak…
Představuji si, že je to zapojení postižených a nepostižených osob, kteří pracují společně v určité pracovní skupině (např. integrovaná škola). Postižený nesmí svého handicapu zneužívat, nepostižení by se měli snažit pomáhat…
Je to vzájemné porozumění mezi zdravými a postiženými studenty.
Zeptali jsme se vidících na míru integrace, jakou by byli schopni zvládnout:
Když byste byli půl na půl? Každý z vás by měl svého dvojníka, který by potřeboval neustále pomoct. Museli byste na něj myslet. Jste otevřeni této představě?
Asi by to trvalo dlouho, než bysme si na to zvykli. Asi by to nebylo moc dobrý. Kdybych měla sedět v lavici s někým postiženým, asi bych mu neříkala, jak jsem byla o víkendu na diskotéce a jak jsem se tam pobavila. Asi bych mu to nechtěla vykládat, abych ho nezranila.
Takže taková autocenzura?
Vadilo by mi, že bych si musela dávat pozor na to co říkám.
Jaké vlastnosti musí mít ten kolektiv, aby to fungovalo spontánně?
Asi jde o to na jaké škole by to bylo. Třeba na odborným učilišti pro např. zedníky by to bylo zase o něčem jiným. Možná by to bylo jiné ve třídě s převahou kluků.
Naše zrakově postižená spolužačka nás hodně překvapila a strašně jsme to obdivovali. Na lyžařském kurzu jezdila na lyžích, nejprve s učiteli a pak jezdila sama. Já jsem nechápala jak může jet.Sranda byla že ona pak ke konci jezdila líp než někteří. Ona se nebála, jezdila tak sebejistě.
Paní profesorka: Vy vůbec také totiž nevíte, že ona přišla za mnou, jako za učitelem pedagogiky a psychologie, a ptala se mě, jestli vůbec na ty hory s vámi může jet, že také lyžuje. Já jsem říkala, jí to nemohu slíbit, ale že si myslím, že když se třída pomůže učitelům, tak by to nebyl problém. Pak jsem to řekla tělocvikářům, nějak jsme se domluvili, a pak jsem to řekla na poradě a v podstatě to byla záležitost snad dvou minut, kdy se řeklo ano a byla to hotová věc, že pojede na hory.
Takže se to rozhodlo na poradě?
Ano.
Tam byl jeden důležitý moment, a to, že ona sama přišla, že o to sama projevila zájem. A Já jsem udělala v její třídě tu věc, že jsem se jich zeptala, jestli by byli ochotni se o ni starat, když se přijede na chatu a provést ji, aby věděla kde co je. A z nich vypadlo, jasně, úplně bez problémů…
Anna Palacká
0 komentářů:
Okomentovat