Už vidíme, že hlavní slovo ve změnách o současném školství nebudou mít ani státníci, ani vědci. Nepřesvědčivá je zatím v diskusích i účast veřejnosti, které se případná reforma dotkne nejvíce: učitelů, rodičů, žáků.
Reformu zatím moderují političtí funkcionáři, mediálně notoricky známí nespokojenci a bojovníci za „jiné a lepší“ školství, většinou i scénáristé a konferenciéři dosavadních diskusních učitelských „fór“ a také nejméně dva agitátoři-kurýři do velkých měst mezi starostlivě vybrané sešlosti nižších školských šéfů a kantorů .
O názorové škále, která je v diskusi připouštěna, zdá se, také dost efektivně rozhodují ultra-liberální režiséři jedné lobbistické skupiny v tandemu se spřátelenými novináři. Vždyť protagonisté radikální změny ve školství zatím po léta jen málo úspěšně usilovali i o mocenské pozice ve školské správě. Agilně s nimi ale řadu let sympatizovali nebo otevřeně spolupracovali i někteří politici a státní úředníci . Bez ohledu na stranické kolegy nebo povinnou profesionální a odbornou nestrannost. Ochotně si oblékali dresy s bojovnými nátlakovými liberálními hesly. Teprve nyní se jim to vyplácí.
Jejich systematickým působením dochází k učebnicovému pokusu o návrat tzv. formálního vyučování orientovaného na všeobecné, subjektivně povrchní, až frázovitě vyhlašované kompetence, a naopak ke snaze vytlačit tzv. vyučování materiální, založené na úctě k pojmové a předmětové jasnosti, vědecké přesnosti a encyklopedičnosti v tradici Komenského, budované na soustavnou pílí a sebekázní postupně osvojovaných faktických znalostech a profesionálních dovednostech. Z dějin pedagogiky víme, že boj dvojího přístupu k psycho-didaktice se vrací periodicky. Dnešní fundamentalističtí vyznavači a obhájci se veřejně k tradici formálního vyučování ovšem nehlásí . Podstatu sporu maskují do zamlžených a módních slov . Někteří sociologové a psychologové jim v tom pomáhají a dělají pedagogice i vlastní vědě medvědí služby. Příznakem reformní horečky českém školství je vůbec nechuť ke strukturované odborné, vědecké a věcně konkrétní diskusi, oponentuře, polemice. Proč asi?
Ti, kdo tlačí na rychlé změny, vědí, že pro ně nyní přišla i politicky velká šance, která nemusí dlouho trvat . Konečně mohou udělat to, na co číhali : Rozhodují v nejvyšších školských funkcích alespoň o základním a středním školství. S jeho vnějšími i obsahovými změnami už začali. Snížením nároků chtějí postupně podvázat a snížit očekávané nároky na vzdělání i u škol vysokých, donutit je, aby jejich převrácenou filosofii vzdělávání přijaly nebo se s ní smířily. Renomované university mlčí.
V reformních plánech se tak jako vždy do popředí dostala otázka politické, lidské a profesionální legitimity. I všechny minulé reformy školství byly tak či onak vždy poznamenány úrovní vzdělanosti, rozhledu, mravnosti a kulturní vyspělosti, politické a lidské odpovědnosti i rozvážnosti osob, které takové změny prosazovali a uskutečňovali.
Na počátku minulého století se razantním způsobem v diskusích a dalších organizačních aktivitách ve školství osobně účastnil T. G. Masaryk . V roce 1947 vedl dlouhá a opakovaná osobní jednání se zájmovými a profesními skupinami o reformě školství Eduard Beneš. Horizontální myšlení dnešních reformistů ve školství vertikální rozměr diskuse ale nezajímá. Jaké je jádro nového, revolučně-liberálního názoru na českou školu? Co se v ní má vlivem mocensky upevněných pozic našich ultra-liberálních radikálů prosadit? Snad se to dá shrnout v jediný ideologicky negativistický slogan: Tradiční česká škola je a byla vždy jen nepřátelská k celé mladé generaci.
Bude opuštěn dosavadní program postupné transformace českého školství? Vždyť v programech politických stran ani ve vládním programu nenajdeme ani slovo o školské reformě. Naše pochybnosti o legitimitě a důvěryhodnosti samozvaných reformátorů vzrostou, když zjišťujeme, že někteří z nich si pletou významy dalších slov ( např. segregace a diferenciace), o kterých má asi jasno každý řadový kantor. Redaktoři některých mediálních školských rubrik dávají pojmovému zmatku zelenou.
Na podobné konání nelze vztáhnout ani jeden z principů, které pro demokratickou reformu školství vymezil podrobně zhruba před 50. lety president Eduard Beneš : „Provést reformu dobře uváženou a promyšlenou, ne chvatnou“…“prospěšnou naší kultuře a jejímu organickému vývoji“.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat