U kulatého stolu se tentokrát hovořilo nejen o penězích, ale také o perspektivách a současných problémech terciárního vzdělávání. Ve čtvrtek 16.12. se po čtrnácti dnech opět konal v kině Evald (na Národní třídě v Praze) kulatý stůl pořádaný Ústavem pro informace ve vzdělávání. Tentokrát se diskutovalo na téma: "Jsou jediným problémem vysokého školství peníze?". Pozvání přijali: Michal Karpíšek (Sdružení škol vyššího studia), Josef Beneš (MŠMT), Miroslav Ševčík (Liberální institut), bývalý ministr školství, nyní poradce Jan Sokol a Petr Holub (redaktor týdeníku Respekt).
Hovořilo se samozřejmě nejen o penězích, ale také o perspektivách a současných problémech terciárního vzdělávání.
Pan Beneš přítomné seznámil s dosavadním vývojem a zamýšleným směřováním. Uvedl např., že v roce 1989 bylo v naší populaci pouze 15 % vysokoškoláků. V uplynulých deseti letech se podařilo toto procento zdvojnásobit (připočteme-li i Vyšší odborné školy (VOŠ), zjistíme, že dnes již terciární sféra zahrnuje 40 % populace). Dlouhodobým státním cílem je dosáhnout 50 % (do roku 2005). Z těchto 50 % by polovina lidí měla dokončit vzdělání s titulem "kratším" než magistr, např. bakalář (nyní jej má asi jen 15-20% vysokoškolsky vzdělaných občanů).
Poněkud pikantně v této souvislosti o pár chvil později vyzněla informace, že VŠE právě ruší bakalářské studium (pro malý zájem - loni jen 12 studentů z celé školy!). Důvody pro jeho zavádění však určitě jsou, např. to, že bakalář má lepší vyhlídky na získání stáže v cizině.
Jak vyplynulo z dalších slov všech účastníků, je bakalariát se svými širšími souvislostmi velmi aktuálním tématem. Michal Karpíšek poukázal na nepřehlednou strukturu terciárního sektoru a na potřebu definovat bakalářské studium. Také upozornil na problémy vznikající Vyšším odborným školám, jejichž specifické studium zaměřené na praxi není veřejností doceňováno a správně pochopeno. Stejně jako bakaláři se i absolventi VOŠ špatně uplatňují na trhu práce, resp. dostávají nižší platy atd. Je třeba odbourat nedůvěru a "pověru", že lidi s titulem jiným než je magistr nebo inženýr jsou nedostudovaní či dokonce méněcenní. VOŠ a další alternativy nevznikají primárně jako pomoc neúspěšným uchazečům o studium na VŠ, nýbrž jsou budovány pro určitou skupinu lidí, která přesně ví co chce, a ví, že to může získat prostřednictvím studia na VOŠ. Pan Karpíšek dále vyzýval k tomu, abychom zkoumali, jaký vliv má zvýšení počtu zapsaných studentů na kvalitu výuky.
Petr Holub na něj navázal a vystoupil s požadavkem evaluace (hodnocení) škol. Bleskurychle dostal odpověď, že takové věci nikde na světě nedělá stát, nýbrž např. tisk (různé žebříčky škol ap.), že s tím tedy v Respektu mohou začít. Tuto alternativu p. Holub nevyloučil, ale zároveň si posteskl, že jsou školy příliš uzavřené, že chybí veřejná kontrola jejich činnosti, a že se opravdová reforma školství stále odkládá. A přitom by jí školy velmi potřebovaly, jak se o tom čas od času přesvědčujeme (v nedávné době např. případ pražské Právnické fakulty odkud záhadným způsobem unikly otázky k přijímacímu řízení a byly pak nabízeny za tučný poplatek či úplatek). Tím se rozvinula debata na téma korupce, které se věnovalo poměrně hodně času. Jeden hlas navrhoval např. zveřejnění podmínek a otázek přijímacích zkoušek, tak aby měli všichni stejnou příležitost dobře se připravit. Jiné hlasy oponovaly tím, že tak se korupce nevyřeší, jenom bude bujet jinde. Exministr Sokol k případu Právnické fakulty pouze poznamenal, že existují jisté indicie svědčící pro možnost, že se jednalo o provokaci. Poté se vyslovil pro rychlé zavedení školného (ruku v ruce se zavedením vyplácení stipendií) a reagoval na domnělou uzavřenost a neprůhlednost vysokých škol prohlášením, že zjednat nápravu může nový vysokoškolský zákon, který je prý jedním z nejmodernějších v Evropě (o čemž svědčí i pochvaly OECD a EU), přestože vychází vstříc české "titulománii" (byl dokonce nazván "muzeem titulů"). K objasnění složité finanční situace na VŠ dále pan Sokol připomněl, že se zde dotace na studenta od r. 1989 zvýšila pouze dvakrát, zatímco na SŠ čtyřikrát. Jako priority, které pozitivně ovlivní fungování celého resortu, jmenoval zahraniční stáže, resp. výměny, zveřejňování diplomových prací na internetu, změnu technologie učení - je třeba méně času pasivně vysedávat na přednáškách, za to se více věnovat konzultacím, exkurzím do terénu, bádáním v archivu atd.; a především diversifikaci studia na různé stupně (bakalář, magistr, doktor), ovšem tak, aby byla zaručena prostupnost celé terciární sféry.
Pan Ševčík se jako správný ekonom držel své parkety a často zdůrazňoval, že za vším musíme vidět peníze. Navrhuje změnit pravidla financování VŠ, a mj. i oddělit hospodaření kolejí a menz od hospodaření škol.
Závěr? Potěšitelné je, že v oblasti vzdělávání a výchovy si nehrajeme na vlastním písečku, ale jsme začleněni do mezinárodních aktivit v rámci EU. Nevystavujeme se tak riziku, že od sousedů odkoukáme něco, od čeho právě ustupují, a že víme, kam a proč okolní státy upírají svou pozornost.
Díky tomu musí Česká republika již dnes jednat v souladu s mezinárodními dohodami (např. Boloňskou deklarací ap.), zavazujícími evropské země ke shodnému postupu na cestě hledání optimálních cest a variant řešení problémů ve školství.
Na druhou stranu je poněkud tristní, když se od představitelů ministerstva stále dokola dozvídáme, "zásadní" informace typu: "Jde o velmi složitý problém" ap. Zajisté nikdo od expertů či úředníků neočekává, že budou z rukávů sypat jedno řešení za druhým a na počkání dělat zázraky. Samozřejmě však většina lidí očekává, že budou poctivě pracovat a snažit se řešení hledat. Mnohdy stačí jen dobrá vůle, výkonný management, píle a vytrvalost.
Petr Drahoš
0 komentářů:
Okomentovat