Čte-li učitel žákům klasickou pohádku, často se dožije nemilých překvapení. Většina dětí např. za nic na světe nepochopí, proč Honza zlého draka prostě neoddělá laserovou ručnicí.
V době, řekněme, před sto lety hrály pohádky několik rolí. Předně pohádky otvíraly svět tužeb. Přinášely neuvěřitelné, ne ovšem lživé příběhy. Překračovaly sice výrazně běžnou zkušenost, ale přece z ní vycházely, byly pevně zasazeny do reálné skutečnosti. Kdyby totiž byly úplně neskutečné, nemohl by jim nikdo rozumět.
Snad největším dobrodiním, které pohádky lidem přinášely, byl způsob pohledu. Ti, kdo vychováni pohádkami uměli číst i svůj běžný život, nemohli přehlédnout to, co je na všedním životě pohádkově krásné. Zamilovaný chasník opravdu poznával ve své Kačence princeznu, v pampeliškách zlato a v Kačenčině matce čarodějnici, kterou není snadné obelstít, ale srdnaté lásce se to podaří, zvláště když Kačenčin strýc je hodný stařík a starosta.
Pohádky hrály v životě společnosti tutéž úlohu, kterou v osobnostní ontogenezi jedinců hraje adolescentní snění. Ony vidiny sebe sama jako někoho a nějakého nejsou nic jiného než hlásící se talent určitého typu. Většinou se vidina nenaplní ani přesně, ani úplně, ale život jde směrem za ní a lidé dorostou své míry ideálu, který v mládí zahlédli. V pohádkách si vybíráme vzory, nebo lépe, rozpoznáváme se v archetypálních postavách a v životě hledáme a občas nacházíme pohádkové dobro.
Ukazatel horizontu
Za druhé: pohádky překračovaly do záhorizontí. Tím ovšem také vymezovaly a upevňovaly horizont. Horizont jako hranice dohlédnutelnosti byl zásadní hranicí existenčního „zde“ lidí. Proti tomuto zde, doma, u nás stálo tam, ve světě, v cizině. Rozdíl těchto dvou oblastí spočíval v tom, že u nás, doma bylo každému jasné, co je co, kdo je kdo a jakými vztahy, právními, sociálními, zvykovými a etickými, je všechno k sobě vázáno. Těmito vztahy byl definován domov. Za horizontem rozprostíral se širý svět, tj. svět složený sice povětšinou ze stejných prvků, ale vázaných jinými vztahy do jiných seskupení.
Znalost záhorizontí jistě existovala. Byli lidé, kteří odešli do světa a opět se vrátili. Vypovídali o mnoha podivnostech, a čím delší byla jejich cesta, čím více různých světů prošli, tím větší byly rozdíly. Narůstaly dokonce tak, že i prvky vzdáleného světa se začaly měnit. Byly tam neznámé rostliny, plody, zvířata. Lidé si byli vědomi posuvnosti horizontu. Ale předpokládali, že existuje jakýsi absolutní horizont, za nímž pak už je vskutku všechno jinak. Tímto horizontem je deváté pohoří. Za devaterými horami ležel svět, který nenavštívil nikdo, bájný svět dohadů, pohádkový svět.
Význam horizontu v lidském životě je veliký a byl jasný. Na jedné straně odděloval domov jako svět bezpečí od světa nejistot a nebezpečí. Řecká péče o hranici mezi peratem a apeironem je péčí o horizont, stejně jako jí je ochrana hranic království a států a městských hradeb. Dětský neklid při rostoucím soumraku a deprese dospělých v podzimních mlhách souvisejí s tím, že je znejistěn a zúžen horizont. Noc zdaleka není tak nepříjemná jako šířící se večerní šero, v jehož plášti se k nám přibližují příšery.
Na druhé straně ovšem neznalost záhorizontí je znakem ne-li omezenosti, pak jakési přílišní vymezenosti a naopak jeho znalost dává lidem důstojnost světa znalých, zvláště zkušených. Ti, pokud to nebyli oni rychle zesměšnění truhlíci, kteří zapomenou rodnou řeč a vzpomenou si teprve, když je upamatují našlápnuté hrábě, byli váženi. Byli totiž nejenom znalí jiného světa, ale po návratu z něho lépe rozuměli i svému domovu.
Karkulka nad Euro
Třetí funkce pohádek vychází z obou předchozích. Jde o záznam, tvorbu a tradici pokladu moudrosti. Uvedu příklad žabky královny. Kolik smutných děvčátek s tváří plnou akné viděli jsme rozkvést, když se jich dotkly zázračné léčivé polibky lásky. Stejně tak jsme viděli mnoho děvčátek, kolem nichž pro jediný bolestně zraňující zážitek vyrostla hradba, za níž utlumen hynul citový život až do chvíle, kdy se k němu probojuje a proslouží důvěru obnovující mladík. Stejně tak poučení o tom, že sobci zůstávají bez pomoci, zatímco člověk vnímavý ke svému prostředí ji dostane, je v pohádkách jednoduše jasné.
Čtvrtou funkcí, možná nejdůležitější pro život obce, je ustalování, zakotvení obecného názoru a zdravého, rozumného přístupu k žití. Jde o funkci etickou a sociogenní. Za příklad nám poslouží poukaz pohádek na obecnou platnost nejzákladnější hodnoty dobra. Když se hrdinové výprav za horizont dostanou do styku s jinou kulturou, jak bychom dnes řekli, je rozhodující, čím se dají vést. Pokud se dají svést touhou po něčem ne důležitém, což se děje těm, kdo mají špatně ustavenu škálu hodnot, dopadne to pro ně někdy komicky, někdy zcela tragicky. Celkem dobře z toho vyjdou ti, kdo se prohýbají pod pytlem zlaťáků a přinesou zaječí bobky. Hůře dopadnou ti, kdo si chtějí poplácat rozkošně odhalenou líbeznost vil. Jsou roztrháni. Naopak ten, kdo nehledá ani bohatství, ani rozkoše, ale směřuje k jedinému cíli, získat kořen byliny navracející zdraví, která roste v čarovné zahradě, vrátí se šťastně. Ukazuje se tedy, že vše může být v dalekém záhorizontí jinak, dukáty jsou bobky a suché listy jsou zlaté mince, ale hodnoty služby, lásky a dobra jsou konstitutivní vždy.
Poslední funkcí pohádek bylo to, že svou všeobecnou známostí vytvářely významnou část společenského povědomí, a tedy toho společného (commune), které umožňuje dorozumívání (komunikaci). Odkazů na pohádky bylo v lidských hovorech vždy hojně a zásoba metafor braných z pohádek umožňovala dobré vysvětlování mnoha životních situací. Klasické pohádky známé po generace vytvářejí komunikační přemostění mezi generacemi a Popelka s Karkulkou také sjednocují Evropu významněji než Euro.
Osiřelé pohádky
Civilizační vývoj, který se exponenciálně zrychluje, proměnil svět. Pro pohádky, jako pro všechno, to přináší novou situaci
Klasická pohádka je dnes pro většinu dětí těžko srozumitelná, protože realita, z níž vychází, zanikla. Dětský čtenář, který nezná reálie 19. století, neví, co je to kolovrátek, vřeteno, žebřiňák, ohlávka, kvas, homolka, nezná pořádně řadu zvířat, rostlin a lidských činností, musel by mít po ruce malou encyklopedii, aby se v textu vyznal. Pokud pohádku čte, dostane se nutně do zvláštní situace. Reálný a pohádkový svět se smíchají. Čarodějnice je pro čtenáře reálnější bytost než husopaska, křišťálová koule reálnější než motovidlo a sotva tu pomůže skutečnost, že to, co je reálné a bylo běžně užíváno nalezneme v muzeu, zatímco věci pohádkové nalezneme zobrazeny v galeriích.
Ještě větší tlak vykonává na pohádku to, že vznikla nová vrstva reality, která sice je reálná, ale je odvozena od primární stvořené reality. Žijeme dnes vlastně ve dvojí vrstvě skutečnosti. Základní, ale zatlačovanou, ba ničenou a zároveň opomíjenou mohli bychom pracovně označit za Boží stvoření. Druhou vrstvu skutečnosti pak můžeme označit jako lidské přetvoření. Nebudu tu oba stvořitelské výkony srovnávat, jen upozorním, že člověk v závěru dvacátého století stojí tu hrdě jako Stvořitel II., který zopakoval snad už všechno, co předvedl Stvořitel I. Máme nové čtvernožce, ryby a ptáky, máme nový hmyz, který vylétá z našich ručních sopek, máme nové hmoty. Usilovně pracujeme na stvoření Boha ke svému obrazu. Jeho vševědoucnost v podobě internetu už máme, všudy a vždypřítomnost rýsuje se na mapách mobilového pokrytí. Pro současné dítě je reálným světem tento, druhotný svět. Z něho pak máme vyjít do pohádky.
Jiný technický vynález proboural horizont. V každé chaloupce, v každém bytě je dnes o jedno okno navíc. Tímto zázračným oknem vidíme daleko za horizont, vidíme všude a opět se smíchá skutečnost a vize či fikce. Boje v Africe, karavana v poušti, Arnold Schwarzeneger a Fantomas jako viditelní jen zázračným oknem stojí téměř bez rozlišení vedle sebe v pásmu mezi skutečností a viděním. Všechno jsou to stíny.
Popsané zmatení není jediným útokem televize na pohádku. Ne sice tak podstatným, ale velmi účinným útokem je přechod z tempa verbalizovaného podání k tempu sledu obrazů. Dnešní dítě se při vyprávění (k tiché četbě dochází stále méně) nudí a nemůže se soustředit. Na druhé straně ovšem nemůže vědomě, s plným uplatněním druhé signální soustavy, sledovat prudký chod událostí na obrazovce. Vypravěči a hlavně tvůrci nových pohádek mohou přemýšlet, jak uhýbat, jak kličkovat, jak vycházet vstříc. Položme si však otázku radikálně. Mohou v novém civilizačně dotvořeném světě pohádky existovat? Pokud ano, co je jejich funkce a jaké jsou jejich šance?
Zpátky k realitě
Jakým směrem má se pohádka vydat za hranice reality ve společnosti, která se usadila v sekundární realitě? Má se vydat dál původním směrem k dosud nedosaženým metám, které nás vábí do technického nadsvěta? Nebo se má vydat směrem zpět do ztraceného světa základní reality? Pozoruji-li nebezpečnou křehkost sekundární sociální reality, současnou krizi institucí, politiky, brutalitu a chaos hrozící při dalším kroku lidské expanze, řekl bych, že se pohádka musí obrátit směrem k realitě přirozené. Jestliže nás po staletí provázela pohádka jako vlídná paní na cestě výš a dál, měla by dnes opatrně vést lidi ztracené mezi příšerami v bludištích a temnotách druhotného stvoření zpět do bezpečí a řádu domova.
Nemám samozřejmě na mysli nějaké zelinkavé agitky o tom, jak chytré veverky a ježek překonají zlou reklamu a zhatí ekologickou katastrofu dálnice. Mám na mysli poukaz k tomu, co je stále platné, neboť téměř biologicky dané člověku, k onomu pohádkovému štěstí, které vyrůstá z konstitutivní ideje dobra a obětavého soužití.
Říkáme, že pravda vítězí. Pohádky nás poučují, že vítězí dobro. Je to totéž. Nadnesenost, nepoctivost, megalomanie jednotlivců i celku lidstva jsou nepravdy a zvítězí to, co je odvěké. To jest realita. Nebude trvat dlouho a začne se jako nezvratitelná pravda prosazovat proti všem nepravým lidským konstruktům. Tato odvěká realita, ač v ní máme své počátky a doufejme i kořeny, bude se mnohým jevit jako cizí. Pohádky by nás mohly a měly vybavit znalostí, jak ji poznat, pochopit, přijmout a jak se v ní bez nebezpečí pohybovat.
Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.
Moderní vyučování č.10/99
Moderní vyučování
0 komentářů:
Okomentovat