Proč bychom se měli smiřovat s tím, že náš školský systém opouští mnohem méně absolventů terciárního vzdělání než ve srovnatelných vyspělých zemích?
Pomalu a s řádnými bolestmi se po padesáti letech znovu integrujeme do ekonomických a politických struktur západního světa. Dnes už víme, že návrat do rodiny vyspělých zemí nebude snadný a už vůbec ne tak rychlý, jak jsme si možná mohli myslet v euforických začátcích transformace. S velkým zpožděním zjišťujeme, jak hluboko naši ekonomiku, společnost a právo, náš vzdělávací systém a vědecké ústavy, ale i naše postoje, hodnoty a způsoby myšlení zasáhlo čtyřicet let komunistického režimu.
Většina ekonomů si uvědomuje, že privatizace ještě neznamená obnovu fungujícího soukromého vlastnictví v pravém slova smyslu. Sociologové a politologové si ověřili, že svoboda a trh mohou bezpečně přežít pouze tehdy, jsou-li zakotveny v pevném hodnotovém a právním řádu.
Iluze ztratili i mnozí z těch, kteří se domnívali, že naše školy jsou stejně tak otevřeny rostoucím aspiracím na vyšší vzdělání jako ve vyspělých zemích. Není snadné se vyrovnat s faktem, že po čtyřiceti letech pěstování iluzí o rovnosti šancí na vzdělání a otevřenosti vysokých škol dětem z "dělnických rodin" se najednou ukáže, že sociální nerovnost v přístupu ke vzdělání je u nás mnohem větší než v západních zemích.
Nejde přitom jen o problém sociální či politický. Vysoká selektivita a uzavřenost vysokých škol ve svých důsledcích znamená, že mnoho mladých lidí, kteří by mohli dosáhnout vyššího vzdělání a nabyté znalosti proměnit v životní úspěch, neprojde vysokou školou jen proto, že na ně v systému deformovaném obrovským převisem poptávky po vzdělání nad nabídkou studijních míst prostě nezbylo ve škole místo.
Proč bychom se měli smiřovat s tím, že náš školský systém opouští mnohem méně absolventů terciárního vzdělání než ve srovnatelných vyspělých zemích (Holandsko, Dánsko)? Skutečně máme na takové plýtvání lidským kapitálem v době, kdy se právě tento kapitál stává rozhodujícím faktorem ekonomického úspěchu jednotlivých lidí i celých zemí? Tím však výčet našich problémů s lidským kapitálem a se vzděláním nekončí. Dnes už víme, že těm, kteří se na vysoké školy dostali, není zpravidla poskytováno tak kvalitní vzdělání, jakého se dostává jejich vrstevníkům ve vyspělých zemích - jakkoli ministerští úředníci a mnozí hodnostáři vysokých škol tvrdí opak. Musíme se opravdu smířit s tím, že naše školy přispívají k formování "lidského kapitálu", který se čím dál tím více měří schopností aktivně participovat na expandujícím světě informací, hůře než srovnatelné školy ve vyspělých zemích? Proč máme brát jako nezměnitelný fakt, že absolventi našich vysokých škol jsou méně vybaveni na měnící se podmínky na globalizujícím se trhu práce než jejich vrstevníci ve srovnatelných vyspělých zemích? I v této souvislosti je třeba si znovu a znovu klást otázku, zda skutečně máme na takové plýtvání lidským kapitálem.
Neméně znepokojující je situace ve vědě a výzkumu. Jistě je pravda, že do vědy a výzkumu jde u nás méně prostředků, než ve vyspělých zemích. Srovnání výkonu české vědy a výzkumu, provedená nedávno na základě standardních kritérií (citační indexy, impaktní indexy, počty patentů) však ukázala, že i s danými prostředky by bylo možné dosáhnout mnohem lepších výsledků. Tomu ale brání nedokončená transformace institucí, které vědu a výzkum u nás pěstují a financují (Akademie věd, univerzity, rezortní výzkumné ústavy, grantové agentury). Až na některé výjimky tyto instituce ztratily vnitřní transformační dynamiku, byly ovládnuty duchem průměrnosti, znovu v nich zavládla letargie a v řadě případů dokonce strach veřejně kritizovat neutěšené poměry.
Znepokojivé je, že tyto problémy, kterými se již běžně zabývají média, jsou vedoucími představiteli institucí akademického výzkumu (tj. Akademie věd, vysokých škol, grantových agentur) odmítány nebo bagatelizovány, přičemž kritikové daného stavu jsou označováni za nepřátele české vědy a za kritiku postihováni.
Není divu, že za této situace mladí, schopní a výkonově motivovaní badatelé z akademických ústavů a vysokoškolští učitelé nemají jinou alternativu než tyto instituce opouštět a hledat uplatnění v soukromém sektoru nebo v zahraničních firmách, kde lze lidský kapitál a výkon uplatnit a zhodnotit mnohem lépe. Situace v Akademii věd, na některých univerzitách či v Grantové agentuře České republiky je z tohoto hlediska více než varující. Máme i to vzít jako nezměnitelný fakt? Načrtnout základní kontury reformy, kterou již nelze dále odkládat, předpokládá odpovědět na následující otázky:
1. Jak otevřít vysoké školy většímu počtu zájemců o studium?
2. Jak strukturovat systém vysokých škol?
3. Jak pevně propojit výzkum a výuku?
4. Jak posílit transparentnost a efektivitu ve financování vědy?
Ad 1: Jak otevřít vysoké školy většímu počtu zájemců o studium?
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Rozhodně ji nelze odbýt prohlášením, že zrušíme přijímací zkoušky na vysoké školy. K tomuto kroku je třeba nejprve připravit podmínky v systému vysokých škol, v certifikaci ukončení středoškolského vzdělání (otázka obecné a specifické části maturity), v testování obecných i specifických studijních předpokladů a ve vybudování odborného a institucionálního zázemí přípravy a administrace testů.
Základní podmínkou zpřístupnění vysokoškolského vzdělání mnohem většímu počtu mladých lidí je podstatné rozšíření nabídky studijních míst na vysokých školách neuniverzitního typu (dále "vysoká škola"). Právě obrovské rozšíření tohoto segmentu vysokého školství vedlo ve vyspělých zemích k expanzi podílu mladých lidí s vysokoškolským vzděláním. S ohledem na mýty, které vytrvale šíří ministerstvo školství, je na místě uvést některá srovnání.
Univerzitního vysokoškolského vzdělání u nás dosáhlo 12 % lidí starších 25 let. To není tak daleko od průměru vyspělých zemí (okolo 13 %, v USA však 25 %). Problém je ale v tom, že ve vyspělých zemích získává mnohem větší část populace terciární vzdělání prvního stupně (tj. neuniverzitní typ vysokoškolského vzdělání), po kterém je na trhu práce největší poptávka. Náš deficit se tedy plně projeví až při pohledu na celkový podíl lidí, kteří absolvovali vyšší než střední vzdělání: ve věkové skupině nad 25 let je to u nás 12 %, v Polsku 16 %, v Holandsku, Švýcarsku, Švédsku, Belgii okolo 25 %, v USA dokonce 40 %.
Stejný rozdíl nalezneme i v nejmladší skupině 24 až 35 let. Zde je podíl lidí, kteří absolvovali terciární vzdělání, u nás 13 %, v Polsku 18 %, v Irsku 19 %, v Holandsku a ve Velké Británii 24 %, ve Švédsku a Švýcarsku 29 %, v USA 45 %. Současná mladá generace je na tom sice poněkud lépe než předchozí generace, rozdíl mezi námi a vyspělými zeměmi se ale nezmenšuje. V roce 1995 studovalo u nás 26 % devatenáctiletých, v Portugalsku a Velké Británii 45 %, ve Španělsku 53 %, v Holandsku a Francii 70 %, v Belgii 75 %, přičemž průměr zemí OECD byl 47 %.
Nelze tedy pochybovat o tom, že základní podmínku uspokojení rostoucí poptávky po vysokoškolském vzdělání, které by umožnilo měnit způsob přijímání na vysoké školy, je podstatné rozšíření nabídky studijních míst na vysokých školách neuniverzitního typu. To bude vyžadovat zásadní zpřehlednění systému vysokých škol a jeho důslednou hierarchizaci. Této otázce je věnován samostatný bod.
Teprve rozšíření studijních kapacit na vysokých školách umožní u většiny vysokých škol přejít od přijímacích zkoušek dnešního typu k systému založenému na testování obecných studijních předpokladů, které musí proběhnout v rámci standardizované části maturity (obdoba amerického SAT). Výsledky těchto testů se musí stát základním kritériem pro přijímání uchazečů o studium na vysoké školy. Pro všechny vysoké školy musí být stanovena základní hladina tohoto testovacího kritéria. Vysoké školy či univerzity s vyššími studijními nároky, stejně jako obory vyžadující specifické studijní předpoklady nebo schopnosti, mohou nastavit hladinu testovacího kritéria výše či mohou zavést specifické testy (například LSAT pro uchazeče o studium práv v USA). Důležité je, aby testy byly univerzální, připravené a zpracovávané nikoli samotnými školami, nýbrž nezávislými institucemi, aby testování probíhalo do poslední chvíle anonymně a aby hladiny testovacích kritérií požadované pro přijetí byly vyhlašovány předem. Budou-li splněny tyto základní podmínky a dojde-li k expanzi neuniverzitního segmentu vysokoškolského vzdělání, lze očekávat nejen podstatné zvýšení podílu studujících na vysokých školách, ale také výrazné omezení prostoru pro náhodné faktory a pro korupci při přijímání ke studiu.
Podstatné rozšíření nabídky studijních míst se v našich podmínkách neobejde bez zavedení školného. Školné musí být odstupňováno podle typu škol. Nemělo by být závislé v prvé řadě na průměrných nákladech na jednoho studenta. Do školného je třeba promítnout i atraktivitu oboru z hlediska potenciálního uplatnění na trhu práce a zhodnocení diplomu v dosaženém příjmu. Školné nelze zavést bez otevření možnosti získat půjčku na studium. Půjčky musí být v době studia a první rok či dva po jeho ukončení bezúročné. Zatím chybí ekonomická analýza nákladů na půjčky tohoto typu, lze ale předpokládat, že zavedení systému školné-půjčky by do ekonomiky vysokoškolského vzdělání vneslo prvky transparentnosti, konkurence, odpovědnosti, efektivnosti a že by - tak jako v jiných vyspělých zemích, kde se tak stalo - nezvýšilo nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. V důsledku podstatného rozšíření nabídky příležitostí ke studiu a zpřehlednění kritérií by mělo dojít spíše ke zmenšení v současné době neúnosně velkých sociálních nerovností.
Uvedený systém jistě nebude možné uvést v život z roku na rok, zejména vezmeme-li v úvahu politický odpor, který bude vyvolávat v řadách stoupenců levice. Omezit prostor pro korupci a naopak posílit prvky objektivity v přijímacích řízeních je však třeba již dnes. Toho lze dosáhnout například tak, že se svěří příprava přijímacích testů týmům specialistů, které budou ručit nejen za jejich kvalitu, objektivitu a vzájemnou srovnatelnost, ale i za to, že nedojde k "prodeji" či "úniku" testů před jejich aplikací. Odpovědnost za přípravu testů, jejich kvalitu i za samotnou aplikaci je rozhodně třeba přenést z jednotlivých vysokých škol na jiný subjekt, například na nezávislou instituci (například typu ETS Princeton), ať už se jedná o státní instituci, soukromou firmu, akciovou společnost apod. Firma, které testy uniknou před aplikací, prostě nedostane za danou službu zaplaceno a navíc může dostat vysokou pokutu, nehledě na to, že na "testovacím trhu" taková firma prvním skandálem skončí. Chceme-li omezit prostor pro korupci s přijímacími testy, udělejme z testování transparentní obchod. Není účinnějšího léku na korupci než omezení moci a důležitosti státních úředníků a funkcionářů.
Ad 2. Jak strukturovat systém vysokých škol?
Bylo již řečeno, že v rámci našeho dosud strnulého systému vysokých škol nelze vytvořit dostatečný počet studijních míst. Skoro každý, kdo chce dnes studovat vysokou školu, musí studovat na univerzitě nebo vysoké škole na její úrovni. Tento systém musí být zásadně rekonstruován, a to ve směru zřetelného odstupňování vysokých škol. Nejníže v jejich hierarchii musí být velký počet vysokých škol neuniverzitního typu (college). Tyto vysoké školy musí mít hustou regionální síť a měly by částečně "kopírovat" ekonomická a odvětvová specifika regionů a měly by také být do značné míry financovány z regionálních zdrojů. Stejně jako jinde ve světě, tyto školy musí být schopny absorbovat většinu poptávky po vysokoškolském vzdělání. Absolventi vysokých škol nebudou sice nejlépe připraveni na "akademickou" dráhu, ale budou mít potřebnou výbavu na taková povolání, kde střední škola již nestačí, a univerzitní vzdělání akademického typu je zbytečným luxusem.
O stupeň výš - a to jak nároky kladenými na studenty, tak kvalitou výuky, zaměřením i školným - by měly stát univerzity. Ve srovnání s vysokými školami by univerzity měly být více orientovány na "akademický" typ vzdělání a připravovat absolventy pro práci na vyšších stupních hierarchie řízení, v aplikovaném výzkumu a vývoji.
Nejvýše pak musí stát tzv. výzkumné univerzity (research university). Tyto školy musí mít laťku požadovaných výsledků ve standardizovaných testech postavenu mnohem výše než předchozí dva typy vysokých škol. Musí být zřejmé, že poskytují skutečně "akademické" vzdělání, jehož nedílnou součástí je hluboké propojení výuky s výzkumem. Tyto školy by měly produkovat novou generaci vysokoškolských učitelů, špičkové odborníky orientované na základní výzkum, teoretiky práva, ekonomie apod. Tyto univerzity by měly vlastně produkovat intelektuální elitu, bez které nelze ve světové konkurenci obstát.
Získat status "univerzity" a tím spíše "výzkumné univerzity" nesmí být snadnou záležitostí, vyučovat na takové škole musí jen ti nejlepší, a studovat zde by měli jen ti, kteří uvažují o akademické dráze. Tomu by měly odpovídat platy učitelů, školné i konečně i "hodnota" diplomu na trhu práce. Zkušenosti z vyspělých zemí ukazují, že takto přehledně hierarchizovaný systém dokáže citlivěji než náš málo strukturovaný systém reagovat na poptávku po vysokoškolském vzdělání, pružně tuto poptávku ovlivňovat a přitom - díky existenci "výzkumných univerzit" - zachovat kontinuitu elitního vzdělání, které naopak musí poptávkovým vlnám odolávat.
Ad 3. Jak pevně propojit výzkum a výuku?
V uplynulých deseti letech došlo k výraznému posílení výzkumu na vysokých školách, přičemž Akademie věd provedla výraznou redukci počtu pracovníků. V mnoha oborech tak dochází ke sbližování podmínek pro výzkum na univerzitní půdě a v Akademii věd. V souvislosti s tím se spontánně a převážně díky zájmu a osobním kontaktům badatelů v různých institucích rozšířila spolupráce univerzitních a akademických pracovišť a zvýšila se účast výzkumných pracovníků Akademie věd na výuce. Institucionální oddělení výuky na vysokých školách a "akademického" základního výzkumu se v tomto světle ve stále větší míře ukazuje být anachronismem, odpovídajícím komunistické éře. Často používané srovnání s Francií, kde vedle vysokých škol funguje rovněž jakási Akademie (CNRS) neobstojí, protože tam je provázanost obou typů institucí samozřejmostí.
Tato "dvoukolejnost" systému základního výzkumu má neblahý vliv jak na kvalitu vědecké produkce, tak na úroveň výuky na vysokých školách. Z vyspělých zemí je známo, že univerzitní učitel, který se neúčastní výzkumných projektů a nepublikuje, ztrácí vědeckou prestiž a je pro své studenty a svoji alma mater stále méně zajímavý a potřebný. Současně je známo, že skutečný badatel je vždy spjat s významnou univerzitou a vytváří okolo sebe určitou "školu". Nedostatek motivace i přímé nutnosti obstát ve vědecké komunitě je hlavním důvodem toho, proč je v naší vědě stále příliš mnoho (možná dokonce i většina) týmů z mezinárodního hlediska podprůměrných a proč existuje jen málo týmů, které fungují a stabilně se rozvíjejí jako skutečné "vědecké školy", které pak vychovávají novou generaci výrazných vědeckých osobností.
Zásadní problém ovšem tkví v tom, že jakmile se otevře otázka překonání neblahé dvoukolejnosti systému základního výzkumu, představitelé většiny univerzit i Akademie věd, kteří již léta mezi sebou vedou veřejnou i kuloárovou válku o prostředky na vědu a výzkum, náhle najdou společnou řeč a postaví se proti jakékoli hlubší institucionální integraci základního výzkumu s výukou. Touha udržet si moc na vlastním písečku se zdá být silnější než přání spolupracovat na institucionální integraci základního výzkumu a univerzitní výuky v celonárodním zájmu vědeckého rozvoje.
Koncepce takové integrace bádání a výuky musí vycházet z toho, co má být jejím cílem. Tím je výrazné posílení postavení vynikajících týmů a badatelů, bez ohledu na to, zda působí na půdě Akademie věd nebo na některé z univerzit. S tím pak souvisí nutnost zakládat kolem těchto badatelů či týmů skutečné vědecké školy, které budou připravovat novou generaci. Zároveň je třeba jasně a otevřeně říci, že pokud takové úsilí povede k zániku týmů s dlouhodobě podprůměrnými výsledky, nebude to pro českou vědu a vysoké školy žádná velká škoda.
Prvním krokem k takové integraci musí být diversifikace a odstupňování systému vysokých škol, o které již byla řeč. Vznik "výzkumných univerzit" je prvním předpokladem soustředění vynikajících badatelů působících na univerzitní půdě do institucí, které budou důsledně propojovat výuku a základní výzkum. Nejtěsněji by přitom měl být výzkum a výuka propojeny na postgraduální úrovni - doktorandská studia by se měla stát pravou líhní tvůrčích osobností.
Druhým krokem, který musí probíhat paralelně s hierarchizací vysokých škol, musí být ještě větší decentralizace Akademie věd, seskupování oborově blízkých ústavů v nové celky a transformace těchto celků na nezávislá centra výzkumu a doktorandských studií. Činnost ústavů, které nebudou schopny v určené době vytvořit program propojující na vysoké úrovni základní výzkum a doktorandské studium (tj. nenajdou pro svůj program v konkurenci s vysokými školami dostatečný počet studentů a v náročné vědecké soutěži nezískají potřebné institucionální a grantové prostředky), by měla být utlumena. Ústavy, které tuto transformaci úspěšně absolvují, uzavřou dohody s příslušnými výzkumnými univerzitami o vytvoření společných Center základního výzkumu a doktorandských studií.
Důsledná hierarchizace vysokých škol a dokončení transformace Akademie věd na jakési sdružení Center základního výzkumu a doktorandských studií jsou procesy nutné pro odstranění dvoukolejnosti financování a řízení základního výzkumu a vysokoškolské výuky. Nejde o řešení ani snadné, ani rychlé. Je to však řešení, které vytváří prostor pro působení žádoucí soutěže a naopak omezuje prostor pro mocenská řešení, pro působení osobních a skupinových zájmů. Je to řešení, které by mělo vyzvednout schopné jedince a výkonné týmy. Jen tak lze řešit vleklý problém našeho základního výzkumu trpícího nedostatkem doktorandů a problém vysokého školství strádajícího bez rozsáhlého základního výzkumu. Je to jediné řešení, které skutečně, a nikoli jen věčnými proklamacemi, vrátí do české vědy mladou generaci a vynese ji do pozic, ze kterých se vývoj české vědy skutečně ovlivňuje.
Ad 4. Jak posílit transparentnost a efektivitu ve financování vědy?
Je jistě pravda, že prostředků věnovaných na výzkum a vývoj není nikdy dost. Cestou však není jen zvyšovat tyto prostředky a nalévat je do netransformovaných institucí. Současně je třeba hledat cesty jejich velmi promyšleného vynakládaní, tj. směrovat více prostředků na prokazatelně nadějný a úspěšný výzkum a naopak tlumit prostředky tam, kde je efektivita jejich zhodnocení nižší nebo zanedbatelná.
Z tohoto důvodu bude třeba důsledněji než dnes aplikovat kompetitivní mechanismy financování vědy a výzkumu, především pak grantový systém. Je nutno zvýšit objektivitu a náročnost posuzování grantových přihlášek. To nepůjde bez zásadního posílení počtu zahraničních posuzovatelů z řad světových vynikajících expertů (spřízněný vědec ze Slovenska či z Polska může být těžko pokládán za nezávislého zahraničního posuzovatele) a bez celkového posílení váhy posudků ze zahraničí nad domácími. Rozhodně bude třeba podstatně posílit princip nezávislosti dozoru nad uplatňování pravidel hry. Je třeba říci jasně a zřetelně, že dozorčí rada, která kryje konflikty zájmů a podvody, ke kterým dochází v udělování grantů, která namísto aby byla nezávislým orgánem je jen formálním přívěskem vedení Grantové agentury, prostě neplní svoji roli a poškozuje českou vědu.
Z hlediska principu kompetitivity je velmi nežádoucí dnes existující personální propojení mezi vrcholnými orgány Akademie a Grantové agentury, mezi Grantovou agenturou ČR a její dozorčí radou na straně jedné a Grantovou agenturou AV a jejími dohlédacími orgány na straně druhé. Co si má nezávislý pozorovatel myslet, setkává-li se v těchto - z principu nezávislých - orgánech stále s týmiž jmény? Důsledkem pak mimo jiné je, že špatná rozhodnutí se nenapravují - ani jedna stížnost zaslaná v roce 1998 Předsednictvu GA ČR nebyla vyřízena tak, že poškozený uchazeč se dočkal opravného řízení a ten, kdo porušení pravidel způsobil, byl vyzván k osobní odpovědnosti. Je třeba si položit otázku, zda je pro českou vědu dobře, že ji financuje takto neomylná instituce, možná dokonce neomylnější než sám papež.
Nejde však jen o udělování grantů, ale také posuzování jejich přínosu, o stav vědy, který by se měl efektivním financováním zlepšovat. Součástí aplikace kompetitivních mechanismů by tedy měla být důkladná, přísně objektivní a nezávislá prověrka naší vědy. To je jistě nesnadný a dlouhodobý úkol. V relativně krátké době však lze provést "audit" některých oborů, a to jednak těch, se kterými jsou prokazatelně velké problémy (nízká výkonnost, neschopnost či neochota přijmout mezinárodní standardy) a jednak těch, u kterých naopak existují předpoklady, že by se mohly stát nosnými obory našeho návratu do světové špičky. Takový "audit" musí být organizován a prováděn způsobem, který zcela vyloučí případné pochybnosti o objektivnosti a náročnosti, to znamená mezinárodními grémii. Výsledky takového auditu se pak ovšem musí projevit v tzv. institucionálním financování vědeckých ústavů, tj. utlumení špatných a podpoření perspektivních institucí.
Načrtnutá idea reformy systému vysokého školství a základního výzkumu jistě nepatří k jednoduchým ani k populistickým řešením. Její prosazení, které by rozhodně prospělo schopným jedincům a výkonným institucím (kterých je bohužel vždy menšina), bude vyvolávat značný odpor většiny současných funkcionářů české vědy a vysokých škol. Otázkou zůstává, zda bude nalezena politická vůle k tak hluboké, avšak pro dlouhodobý rozvoj naší ekonomiky a společnosti tak klíčové změně. Pokud ano, je možné promýšlet její varianty, diskutovat možnosti a začít pracovat na detailech.
P. Matějů, předseda Podvýboru pro vědu a vysoké školy Parlamentu ČR.
Petr Matějů
0 komentářů:
Okomentovat