Neslyšící děti mají stále omezený přístup ke vzdělání. O jejich budoucnosti nerozhoduje ani tak to, zda jsou chytré a nadané, jako spíše fakt, v jakém městě se narodily a do jaké školy chodí.
Neslyšící děti mají v České republice stále velmi omezený přístup ke vzdělání. O jejich budoucnosti nerozhoduje ani tak to, zda jsou chytré a nadané, jako spíše fakt, v jakém městě se narodily a do jaké základní školy se dostanou. Mezi neslyšícími je málo vysokoškolsky vzdělaných pedagogů, kteří by mohli sluchově postižené děti učit. O způsobu výuky proto rozhodují slyšící - ředitelé škol, kteří jsou často zastánci jediné teorie výuky a svůj názor si na školácích ověřují v praxi. Parlament přijal zákon o znakové řeči, podle něhož má každý neslyšící nárok na vzdělání s využitím znakové řeči. Protože ale zákon už nic neříká o tom, že by učitelé na školách měli nebo museli znakovou řeč používat, záleží pouze na řediteli školy, které metody je zastáncem a kterou prosazuje. Při vyučování se dnes uplatňují dva hlavní směry, orální výuka, kdy učitel na dítě pouze mluví a dítě se snaží porozumět odezíráním, a výuka znakovou řečí.
"Ředitelé škol většinou trvají na orální metodě jenom proto, že jejich učitelé ani znakovou řeč neumějí. Na školách učí pedagogové, kteří mají pár let do důchodu a odmítají se znakovou řeč naučit," tvrdí dramaturg pořadů pro neslyšící České televize Josef Brožík. "Zákon o znakové řeči považuji za neskutečně špatný, navádí rodiče, aby rezignovali na sluchovou cestu," říká ředitel základní školy pro sluchově postiženou mládež v Ječné ulici v Praze Pavel Laně. "Je to zákon na obranu znakové řeči, tak jako byla dříve uznávaná pouze orální výuka, nastoluje nyní druhý extrém - pouze znakovou řeč," dodává.
Čeština jako druhý jazyk
Zastánci orální metody vyzdvihují fakt, že pouze mluvící jedinec se může zařadit do normální společnosti. "Jakmile by začal na ulici nebo v obchodě znakovat, nedomluví se," říká ředitel Laně. "Důležitější než umět mluvit je, aby dítě vůbec znalo význam slov. Ne všechno se přitom dá ukázat, jako například kočka a stůl. Neslyšící děti nemají jazykovou variabilitu, to je jejich hlavní problém," tvrdí Brožík. Jako první narážejí na bariéru ticha rodiče, kteří se musí se svým dítětem naučit komunikovat mimoslovně. Druhá na řadě bývá škola. Nedostatkem našich škol ale obecně je, že spíše než k samostatnosti vedou žáky k drilu a učení informací zpaměti. Pokud ale dítě nezná význam slov, která třeba i umí vyslovit, nedocílí toho nejdůležitějšího - pochopení souvislostí. "I když se situace lepší, ještě stále k nám přicházejí děti, které ani v sedmi letech nemluví, neznakují, nevědí, jak se dorozumět," říká ředitelka Speciálních škol a školských zařízení pro sluchově postižené v Hradci Králové Iva Rindová. "Odborníci jejich rodičům poradili, aby v žádném případě neznakovali, ale jenom mluvili, že se dítě v sedmi letech rozmluví. Pod podmínkou, že budou na svého potomka jenom mluvit, slíbí rodičům dva odklady školní docházky, a oni skutečně často sedm let čekají na zázrak. Jenomže v sedmi letech dítě samo mluvit nezačne a my ho tu pak učíme to, co mohlo dávno umět. Rodiče, kteří zažívají velmi těžké zklamání, bývá obtížné přimět ke spolupráci," popisuje Rindová. Ale i pro děti, které jsou z domova připravené a mají slušnou slovní zásobu, není nástup do první třídy jednoduchý. Kromě znakové řeči, která je jim mateřským jazykem, se začínají učit nový jazyk - češtinu."Je to pro ně další jazyk. Čeština je jazyk se složitou gramatikou, se kterou malé děti nemají zkušenosti. Když čtou například slovo maminka, naučí se a chápou, co si pod tím mají představit. Jenomže potom vidí napsáno "s maminkou", a nedomyslí si, že to je stejné slovo v jiném pádě. Jejich znaky totiž pády nemají," popisuje ředitelka Rindová. Čtení a psaní je pro sluchově postižené zásadním zdrojem informací. "Neslyšícímu chybí bezděčný příjem informací, který má zdravý člověk. On se samozřejmě může zeptat na to, co ho zajímá, jenomže nejdřív potřebuje mít se vůbec na co ptát," vysvětluje. Pokud dítě bydlí ve stejném městě, ve kterém chodí do školy, má situaci usnadněnou, protože může očekávat pomoc rodiny. Jestliže se ale rodina přestěhovat nemůže, zůstává školák přes týden na internátě. "To bychom potřebovali ještě speciální zákon o internátech," krčí rameny vedoucí základní školy komplexu speciálních škol v Hradci Králové Pavel Pražák. "Já sám jsem se kvůli synovi přestěhoval a nedovedu si představit, jak bych ho vychovával a učil, kdyby zůstával na internátě," říká. Také neslyšící studenti 1. ročníku oboru čeština v komunikaci neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze potvrzují, jak důležité pro ně bylo, že se jim rodiče věnovali, od malička kupovali knihy a slovníky a učili je samostatnosti. "Spousta mladých neslyšících umí ve znakové řeči vše perfektně vysvětlit. Ale když to mají napsat, je to tragédie," upozorňuje Brožík. Stejné potíže jako při čtení čekají na neslyšící i při odezírání. "Například šestileté dítě, které je vychováváno bilingválně, to znamená znakovou řečí i mluveným a částečně i psaným slovem, je při porovnání schopností asi na stejné úrovni jako patnáctiletý neslyšící, který se vzdělával pouze orálně. Dítě, které nemá dostatek informací, je sociálně nepřipravené a jeho reakce jsou nepřiměřené. Potom ale působí, jako by bylo mentálně zaostalé, a tudíž špatně vzdělavatelné," říká Brožík. "Považuji za nezbytné, aby dítě umělo dobře číst a psát, aby se naučilo pracovat s knihou. V jejich myšlení bývá velmi těžké rozlišit, co je pohádka a co je skutečnost. Pokud to dítě zvládne, je na tom dobře i sociálně. Ví, co se od něj očekává, jak se má chovat, a má i větší motivaci naučit se mluvit," tvrdí Rindová. "Učitel nemůže dítěti nikdy říct, ty tomu nerozumíš. Vždycky je potřeba vše vysvětlit a pak se na to zeptat jinak, aby si ověřil, zda byla látka pochopena," říká Brožík. Upozorňuje zároveň na jeden z nejčastějších nedostatků orální výuky. Žáci látce nerozumějí, ale jednodušší než se ptát je pro ně naučit se dlouhé texty z učebnic zpaměti, aniž by měly ponětí, o čem je řeč. Učitele totiž ještě stále pouhé oddeklamování uspokojí. Příznivci znakového jazyka mají vůči školám prosazujícím orální výuku jednoznačnou výhradu. Jsou tam prý děti, které by s kvalitním sluchadlem mohly být integrovány na běžné základní škole, anebo jsou tam žáci, jejichž sluchová ztráta je natolik velká, že orální výuka je pro ně trápením.
Omezení informací
Na většině základních škol pro sluchově postižené se vyučuje podle redukovaných osnov. Děti pak ale dostávají jenom omezené informace a to jim komplikuje orientaci. "Učitelé tvrdí, že učí podle redukovaných osnov proto, že se znakovou řečí nedá vše vysvětlit. To ale není pravda, učí tak proto, že více znakovou řečí nedokáží vysvětlit oni," říká předsedkyně Asociace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel Věra Strnadová. Zkušenosti neslyšících studentů filozofické fakulty jsou totožné. Již od základní školy se potýkají s nedostatkem informací. Řadu věcí prý nedokázali pochopit právě proto, že pracovali podle redukovaných osnov. "Pády jsme se začali učit až v šesté třídě," říká jedna ze studentek. A o tom, že v češtině existuje také nějaký vid dokonavý, se dozvěděli poprvé až na vysoké škole. "Vid se ve znakové řeči vyjádřit dá, ale neslyšící si neuvědomují jeho význam," doplňuje Brožík. "Ředitelkou školy jsem druhým rokem. Protože jsem hned po nástupu prohlásila, že znaková řeč je pro mě samozřejmým vyučovacím prostředkem, a protože jsem v prvních měsících od svého názoru neustoupila, vzali zdejší učitelé má slova vážně a začali se znakové řeči pořádně věnovat. Dneska jsou sami nadšení, jak se jejich komunikace s dětmi zlepšila a já jim děkuji. I v těch třídách, kde pracují pomaleji, protože jsou tam děti s poruchami učení, začínají stále více používat příklady z učebnic pro běžné základní školy," konstatuje Rindová. Teprve minulý rok učitelé školy v Hradci Králové zpracovali osnovy pro výuku českého jazyka v plné šíři. "Dříve to byly jen otázky - odpovědi a procvičování slovní zásoby. Naši žáci, kteří se dostali na vysokou školu, nám to vyčítají, protože teď musejí dohánět gramatiku. Mají pravdu, oni potřebují vědět, proč se koncovky a přípony mění, jinak se při čtení zastaví nad každým pádem," říká Rindová.
"Přijímání zákona provázelo zvláště v Senátu tvrdé lobování," vysvětluje dramaturg Brožík. "Je to podivný zákon, nikomu nic nenařizuje a u nových věcí, které zavádí, vůbec neurčuje, kdo je vlastně bude dělat," tvrdí. Co vlastně zákon pro školy znamená, nikdo pořádně neví. "Když si to rodiče přečtou a přijdou s tím, že chtějí pro děti znakovou řeč, budu ji zřejmě muset zajistit," říká Laně. "Zákon nám nevadí, protože nám vůbec nic nenařizuje," myslí si zástupce ředitele základní školy pro sluchově postižené v Holečkově ulici v Praze Václav Chmelíř.
Zdroj: TÝDEN, 18.1.1999
Autor: Lenka Nádvorníková
Časopis Týden
0 komentářů:
Okomentovat