Odpověď na tuto otázku se snaží najít sociologové P. Matějů a J. Večerník. K neblahým prvenstvím České republiky mezi zeměmi OECD patří sociální uzavřenost vzdělávacího systému, kdy na vyšší stupně vzdělání se dostávají v podstatě jen děti vzdělaných rodičů. Započalo to již za komunistického režimu, a to i přes uplatňování tehdy prvořadého kritéria třídního původu. V rozporu s ideologickými proklamacemi o vyrovnávání šancí totiž téměř zmrazený růst počtu studentů fakticky nedovoloval vzdělanostní vzestup dětí z nižších sociálních skupin. Od roku 1990 se sice zvyšuje podíl mladých lidí, kterým se otevírají brány vysokých škol, přesto je poptávka po vysokoškolském vzdělání stále mnohem větší než nabídka studijních míst. Tlak na vzdělání dnes vychází i z důležitého faktu, že jeho význam pro profesionální úspěch a osobní příjmy stoupá. Tomu všemu pak odpovídají i rostoucí ambice mladých lidí toužících získat vysokoškolské vzdělání. Avšak to, zda se vysoké školy budou ve větší míře otevírat také dětem z dělnických rodin, které mají menší dispozice protlačit se selektivním systémem, záleží tedy mimo jiné i na nabídce vzdělanostních příležitostí. Jejich nárůst je však zatím v porovnání se zájmem o studium příliš pomalý a obrat k lepšímu není za daných okolností pravděpodobný. Klást ale vinu za růst nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání "inteligenci, která cestou podpory a zájmu o studia svých dětí usiluje o monopolizaci vyššího vzdělání na úkor dělnictva …" by bylo pošetilé a určitě to neděláme ani my ve "Zprávě o vývoji české společnosti", což nám jakýmsi nedopatřením přisuzuje v jinak věcné a jadrné kritice uvedené publikace Jiří Pešek (Je česká společnost nejkrásnější? MF DNES, 13. února). Snahu monopolizovat si vzácné statky včetně vzdělání mají vyšší sociální vrstvy všude na světě a nelze jim to vyčítat. Zájem vzdělaných rodičů poskytnout svým dětem alespoň takovou školu, jakou mají oni sami, není ani něčím neobvyklým, ani odsouzeníhodným. Popírat to, nebo se dokonce snažit takovou snahu nějakým administrativním způsobem omezovat by bylo marné a autoři Zprávy to také nečiní. Říkají ale, že přirozená snaha monopolizovat si vyšší vzdělání musí být v demokratické společnosti doprovázena takovým růstem vzdělávacích příležitostí, který umožní, aby se na vysoké školy dostaly i děti méně vzdělaných rodičů. To je princip vzestupné vzdělanostní mobility, který dnes převládá ve většině vyspělých zemí, a touto cestou se musíme vydat i my, chceme-li v budoucnosti obstát jako informační společnost. Ideologicky zaujatým odpůrcům školného je třeba připomenout, že tam, kde byl takový systém doplňkového financování zaveden (například v Holandsku), nedošlo k dalšímu růstu vzdělanostních nerovností, nýbrž naopak k jejich poklesu. Znamená to, že školné ve svých důsledcích nepředstavuje pro děti z nižších vrstev vážnou překážku dalšího vzdělávání, nýbrž usnadňuje jeho vzestup. Ve spojení s půjčkami na studium totiž přispívá k růstu vzdělávacích příležitostí na vysokých školách. Otevření vysokých škol většímu počtu zájemců o studium ale samo o sobě nestačí. Jednou z příčin velkých nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání je totiž také náš středoškolský systém, který vytváří velmi těsné spojení mezi sociálním původem a typem navštěvované střední školy. Ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi je náš systém mimořádně selektivní v rozdělování žáků do tří proudů škol, přičemž tato výběrovost je úzce spjata se sociálním původem, aniž zde hrají přímou roli příjmy rodičů. Ani zde však nevede cesta k nápravě obviňováním někoho za to, že využívá slabin systému, nýbrž jeho zásadní reformou. V našem případě by prospělo výrazné posílení všeobecné složky vzdělávání na všech středních školách včetně odborných, což by přispělo k vyrovnávání rozdílů v předpokladech pro další studium. Návrh na přijetí standardizovaných zkoušek (národní maturita) míří tedy správným směrem. Tak jako v jiných oblastech, také ve vzdělání platí jednoduché pravidlo. Čím víc se s ním zachází jako se vzácným statkem přidělovaným z rukou státu, tím žárlivěji je přivlastňován úzkou elitou. A naopak čím více je pokládán za běžný soukromý statek, tím se stává obecně dostupnější. Na tom nemůže nic změnit ani vůle jednotlivců, ani snahy některých sociálních skupin. Platí ale také, že dnes už stát tak jako tak nemůže garantovat pro každého nositele diplomu odpovídající pracovní místo a příslušný plat, takže regulace studijních míst se stává anachronismem. O to logičtější by proto bylo, aby se na nákladech vzdělání podíleli i studenti sami. Vedlo by je to možná k větší prozíravosti ve výběru školy i k větším nárokům uplatňovaným na výuku. A nakonec by tak byla souhra školství a trhu práce mnohem lepší, než jak by to dokázali vymyslet ti nejlepší úředníci z obou ministerstev dohromady.
PETR MATĚJŮ, JIŘÍ VEČERNÍK (Autoři jsou sociologové)
MF DNES 23.2.1999
redakce
0 komentářů:
Okomentovat