„Hra je jako voda. Můžeme na řece postavit mlýn a využít její energii k umletí mouky nebo k pohonu turbín a výrobě elektřiny, ale nemůžeme říci, že voda je nástrojem k mletí mouky nebo výrobě elektřiny. Hra je živel. A také je to jazyk, který má i svou gramatiku. Hra je potřeba a touha člověka potkat se se světem, symbolicky se spolupodílet na jeho stvoření, prožívat se skrze to setkání. Setkat se se živly, s prostorem a časem. Hra je zacházením se symboly. Hra je vždycky spojená s představivostí a s vnitřním jazykem. V dospělosti, pokud si hru jedinec uchová a dál ji kultivuje, se projevuje jako umění. Umělci jsou lidé, kteří si uchovali odvahu projevovat hru navenek,“ říká v rozhovoru pro EDUzín Johana Passerin.
 |
| Johana Passerin (repro CT) |
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
Můžeme pozorovat nějaký společný základ, který při hře platí pro všechny děti?
Můžeme odhalovat zejména vlastnosti jejího procesu. Patří mezi ně určitě spontaneita, kreativita, inspirace, všímavost, interakce s prostředím, hluboké soustředění. Hra vychází z vnitřní motivace a zároveň je inspirovaná prostředím a lidmi. Hra je dítětem iniciovaná a řízená činnost, tedy vyžaduje vlastní aktivitu, soustředění, pozornost. Také je důležité říct, že svobodná hra, aby byla svobodnou hrou, potřebuje určité podmínky: bezpečí, důvěru, hranice. Když nejsou splněné, když například schází bezpečí, nemůže přijít ponor do hry, nemůže se rozvinout její stvořitelský aspekt.
Co se s dětmi může dít, když nemají dostatečný prostor ke hře?
Děti si vždy budou snažit hrát. Ovšem můžou narazit na nedostatečný prostor ke hře. Buď je to nepodnětné prostředí, dejme tomu betonová džungle sídliště, a tam jsou nám následky dost dobře známy. Děti se snaží využít, co je k dispozici, hledají jakoukoli skulinu, snaží se narušit, nabourat jednotvárnost, která je frustrující. To samozřejmě vyžaduje extrémní energii a projevuje se to jako sociálně patologické jevy, někdy je to útěk do virtuality nebo k extrémnímu zkoumání hranic. Do cesty přirozeným hrám se staví čím dál častěji i časové limity. To se děje zvláště, když rodiče veškerý čas dítěte dopředu strukturují. Vždyť přece nuda už téměř vymizela z našich životů. A kde není nuda, není ani potenciál pro vznik něčeho nového, pro vlastní vůli.
Jak tedy dětem prostor poskytnout? Co musíme vzít v potaz?
Podmínkou pro hru jsou laskavé hranice, které vytvářejí bezpečí. U dětí předškolního věku jsou také důležití průvodci, kteří přinášejí inspiraci. Bylo by velikým omylem si myslet, že stačí pouze příroda, která vše vyřeší. Když chybí průvodce, děti nemají dostatečný prostor si hrát, protože nemají stoprocentní bezstarostnost, kterou jim přinášejí hranice. To se týká především předškolního věku. Samozřejmě s přibývajícími léty a s narůstající schopností představivosti roste i potřeba a dovednost hrát si o samotě, bez přímé přítomnosti dospělých, potřeba objevitelských cest, potřeba testovat hranice. I předškolní děti potřebují alespoň křoví, kde se mohou schovat, chtějí možnost vyjít za hranice zahrady, samy dojít na nákup. Krásným popisem ideálních podmínek pro hru je kniha Děti z Bullerbynu nebo My děti z Ostrova Saltkråkan.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat