Učit online se dlouhodobě nedá. S tímto názorem jsem se u učitelů v posledních týdnech setkal několikrát. To, že budou opět muset přejít na několik měsíců do plně distanční výuky, si jednoduše nedovedou představit a rovnou říkají, že takto učit zkrátka nejde. Argumentují například tím, že žáci doma nemají potřebné softwarové vybavení nebo že jim chybí dostatečné technické vybavení (mobilní telefon a data, počítač, atd.) a v neposlední řadě také tím, že danou látku nikde na internetu nenajdou a bez jejich výkladu a interakce ve třídě ji nepochopí nebo se nenaučí.
Někteří k tomu ještě dodávají, že dojde k devalvaci vzdělávání nebo že se nakonec budou v online výuce učit jen základy. Jako by hledali deset důvodů, proč to nejde, místo jednoho, jak by to šlo.
Ať si to připustíme, nebo ne, školní rok 2020/2021 je prvním hybridním školním rokem, ve kterém plně začneme aplikovat principy hybridního vzdělávání a dříve či později přejdeme na to distanční. Je to zároveň první školní rok, kdy se budeme muset naučit přepínat mezi prezenční a distanční formou výuky třeba i několikrát v průběhu celého roku a kdy nebude možné vést a organizovat naši výuku bez asynchronního režimu, tj. bez vhodných LMS systémů (Teams, Google učebna, Moodle apod.).
Výše popsaný model bude ovšem v budoucnu zcela běžný. Hybridní školní roky se stanou standardem a my učitelé se musíme umět této situaci přizpůsobit. A uvědomit si, že to není špatně. Že hybridní forma vzdělávání nám naopak pomůže rozvinout u sebe a zejména u žáků potřebné kompetence v neformálním a informálním vzdělávání, digitální gramotnost a naučit se více než v minulosti převzít zodpovědnost za své vzdělávání a osobní rozvoj.
Ze strategie online vzdělávání, kterou jsme si připravili pro letošní školní rok, můžeme vyjít při přípravách hybridního vzdělávání pro roky další. Stejně jako každoročně aktualizujeme naše vzdělávací plány, budeme muset pravidelně aktualizovat i strategii hybridní výuky. Ta se totiž bude měnit a vyvíjet stejně, jako se mění a vyvíjí technologie a způsoby, jakými je používáme.
Pojďme ale zkusit zajít v našich úvahách ještě dál. Představme si školní rok 202X/202Y, ve kterém převažuje distanční výuka nad tou prezenční nebo ve kterém ta prezenční zcela chybí. Jeden školní rok s 10 měsíci plně distanční výuky. A pokusme se okamžitě nehledat důvody, proč by to nešlo zvládnout, ale najít pro sebe 3, jak to udělat. Přemýšlejme, co by to znamenalo pro náš vzdělávací obsah, formy, přístupy, role nebo komunikaci. A především, jak bychom dokázali z takové situace co nejvíce vytěžit. Jistě, jedná se o krizový scénář, ale i na takový bychom měli být v budoucnu připraveni.
Celý text naleznete zde
3 komentářů:
Pane Mašku,
a upřímně - Vám přijde distanční výuka rovnocenná s prezenční?
Jasně že se distančně učit může. Jde o to, zda a kolik se děti naučí. A zatím zkušenosti říkají, že se většina dětí naučí méně. Předpokládám, že to není cíl vás reformátorů...
Mimochodem i ty semináře mladých, progresívních a permanentně online připojených lektorů se dělají prezenčně, když to jde.
Ehm :o)
"Vysokoškoláci se bouří proti distanční výuce. V Praze plánují demonstraci"
(článek na ČŠ)
...naučit se více než v minulosti převzít zodpovědnost za své vzdělávání a osobní rozvoj.
Problém je, že děti zejména na ZŠ tak daleko do budoucnosti nevidí. Stojí zde volba mezi "teď si budu místo učení hrát, mám tady střílečku" a "maminka a paní učitelka říkaly, že za 15 let budu potřebovat něco umět".
A tohle chceme po děcku dejme tomu v jeho 11 letech... Klademe na ně příliš velké nároky.
Okomentovat