Středoškolský učitel Karel Lippmann uvažuje o literatuře, filosofii a smyslu vzdělávání tentokrát především na základě výkladu renesančního románu Gargantua a Pantagruel.
 |
| Karel Lippmann (archiv autora) |
Křesťanství (eschatologický mýtus) obrátilo pohled člověka dopředu – k posmrtnému království nebeskému (Božímu). Pozemský život je pro spásu důležitý, proto Bůh přišel na svět v lidské podobě Ježíše a jeho oběti, vůle Boží (křesťanství je monoteistické) však rozhoduje. Člověku je uloženo řešit zásadní otázku: Jak mám žít, abych měl naději na spásu. Podívejme se nyní, jak na ni odpovídá renesanční člověk F. Rabelais prostřednictvím života svých literárních obrů.
Román Gargantua a Pantagruel (5 dílů) vznikal v letech 1532 – 1564. Gargantuovo vzdělávání probíhá nejprve v duchu scholastických metod „podle řádu jeho učitelů sofistů“. Nejprve se pět let učí abecedu tak, aby ji byl schopen odříkávat od začátku do konce a od konce k začátku. Memorování je jednou ze základních scholastických metod výuky. Gargantua byl dále nucen přes třináct let opisovat různé knihy, aby se tak naučil psát gotickým písmem. Seznamme se nyní s úryvky, jejichž obsah je pro další Gragantuovu i Pantagruelovu cestu poznání důležitý (kap. XXI. Studium Gargantuovo podle řádu jeho učitelů sofistů):
„Poté chtěl ze vší mysli své studovati pod vedením Ponokratovým, ale on mu nakázal pro počátek vésti si svým obyčejným způsobem, aby tak poznal, čím jej za tak dlouhou dobu jeho učitelé učinili tak ješitným, neohrabaným a nevědomým.
Upravil tedy svůj čas tak, že se obyčejně probouzíval mezi osmou a devátou hodinou, ať bylo světlo či nic: tak to přikázali jeho bývalí pěstitelé dokládajíce se tím, co praví David: Vanum est vobis ante lucem surgere (Je zbytečné, abyste vstávali před východem slunce.). Pak se nějakou dobu na posteli povaloval, protahoval a rozkošnicky si hověl, aby tím více polahodil svým silám tělesným, a oblékal se podle doby roční: zvláště rád nosíval velký a dlouhý šat z tlusté kadeřavé látky vlněné, podšitý liščinou; potom se česal hřebenem alemanským, totiž pěti prsty. Neboť jeho učitelé říkávali, že česati se, mýti a čistiti se jinak jest na tomto světě jen ztrátou času. Pak dělal, močil, zvracel, krkal, prděl, zíval, plival, kašlal, funěl, kýchal a smrkal jako nějaký arcijáhen. A snídal, aby zahnal vlhkost tělesnou a nastuzeninu, pěkně usmažené drobečky, pěkné karbanátky, pěknou uzeninu, pěknou sekaninu a sílu hovězí polévky s chlebem a sýrem. Ponokrates mu dokazoval, že se nemá krmiti tak najednou, sotvaže slezl s postele, neudělav dříve trochu tělocviku.“
Renesance Koperníkem vyvolaným obratem k subjektu přinesla zcela jiný pohled na úlohu člověka ve vesmíru. Shrnuje ji racionalista R. Descartes, podle něhož je člověk Bohem obdařen metodickým rozumem (jeho ztělesněním je matematika). Stejnou metodou stvořil Bůh i přírodu. Člověk, který je schopen zvládnout METODU, se tedy podle tohoto filosofa stává „pánem a vlastníkem přírody“. Cesta ke spáse je proto metodická. Jak ji líčí Rabelais skrze renesanční pedagogickou koncepci Ponokratovu?
Vzdělání je rozděleno na tyto složky: tělesnou výchovu a hygienu, intelektuální výchovu, studium jazyků, studium literatury, studium hudby a tance, studium přírodních věd, ostatní vědy a hry. Středověká karnevalová kultura se v díle prolíná s humanistickou učeností universitně vychovaného syna Pantagruela. Středem pozornosti se stává lidská přirozenost, nikoli středověká scholastika, metafyzika, askeze, rytířské ctnosti a protestantská přísnost. Z dob antiky se vynořil epikureismus, považující za největší dobro slast, které člověk dosáhne, když se zbaví strasti, avšak nepropadne smyslové rozkoši (epikureismus vycházel s Démokritova mechanického materialismu, pokládajícího přemýšlení o smrti za zbytečné). Další Ponokratovou inspirací je Morova Utopie. Životní cesta člověka tak vlastně končí v utopickém pozemském Thelémském opatství, kde se lidé řídí následujícím způsobem života:
„Veškerého svého života užívali nikoli podle zákonů, stanov nebo pravidel, nýbrž podle své chuti a svobodné vůle. Vstávali z lože, kdy se jim líbilo; pili, jedli, pracovali, spali, když jim přišla chuť. Nikdo je nebudil, nikdo je nenutil ani pít ani jíst ani dělat cokoliv jiného. Tak to ustanovil Gargantua. V jejich řeholi byla toliko výhrada: DĚLEJ, CO CHCEŠ, protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcující v čestných společnostech, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí k ctnostným skutkům a odvádí od nepravosti; tomu pudu říkali čest. Když jsou takoví lidé utlačeni a zotročeni mrzkou porobou a útiskem, obracejí ušlechtilou vášeň, jíž svobodně tíhli ke ctnostem, na to, aby svrhli a zlomili to jho otroctví. Neboť podnikáme vždy věci zapověděné a dychtíme po tom, co se nám odpírá.“
Nad velkou bránou thelémskou visel tento nápis (úryvky):
„Modlářských pokrytců tu není vchod,
ni plesnivot a chuděr nadutých, ni krutihlavů blbých
taškářských slot a svatých v pantoflích,
lůz licoměrných, kněží chamtivých,
břich nafouklých a shromažděčů běd;
(…)
Tu útočiště mějž a pevný dům,
hráz omylům, jimž učí nerozum,
těm podvodům, jež otravují svět.
V náš vystavět spěš mocnou víru střed,
ať čin i ret tvůj toho pohaní,
jejž k slovu svatému zášť pohání.“
Epistemon (moudrý), Pantagruelův lektor, dodává: „Vykládejte si zavedení postu, úplně podle své obraznosti: každý lpí na svém mínění; ale jeho zrušení, jež, jak se mi zdá, je blízké, vzepřou se všichni lékaři, vím to, slyšel jsem to od nich. Neboť nebýt postu, bylo by jejich umění v opovržení, nic by nevydělali, nikdo by nestonal. V postu jsou rozsety všechny nemoci; je to pravé semeniště, přirozená líheň a zásobárna všech nemocí. Dále si nemyslete, že půst hubí jenom těla, rozběsňuje i duše. Tehdy se uplatňují Licoměrníci; Svatoušci mají tehdy své slavné dni, posvícení, odpustky, zpovědi, bičování, stíhání kletbou.“
Za tímto ponaučením pak následují tyto závěrečné verše:
VŠECHNY VĚCI TÍHNOU K SVÉMU KONCI.
Bože, ty, jenž v nezměrnu
víno děláš z vody,
změň můj zadek v lucernu,
bych blýsk si na sousedy.
Ženit! Probůh! Co tě vede!
Při světcově botě svaté,
všichni, kdož mě dobře znáte,
víte, že bych snášel rázně
všechna muka, boly, strázně,
jen ne tohle zotročení
manželského plahočení!
Svobody bych měl být zbaven
a svou ženou býti tráven?
Žíti v tomto připoutání
nechci věru do skonání!
Alexandra Velikého,
Caesara a zetě jeho
síla, moc mi nejsou svaté
bez mé svoboděnky zlaté.
Zůstaň tak, ó zvíře klaté,
nečistý jak slizký plaz,
kdežto já jak harfy hlas
v ráji spásy dojdu v mžiku:
na tebe pak, kurevníku,
vychčiju se, na mou duši!
A nakonec zbývají třeba tyto otázky k zamyšlení: Jak se v renesanci proměnil eschatologický mýtus? Jak se proměnily cesty poznání od antiky přes středověk (scholastiku) až k renesanci? Jakou roli ve srovnání s antikou hráli v tomto renesančním příběhu obři? Jakou filosofickou úlohu má Rabelaisův styl vyprávění? Je tento styl v první a poslední ukázce stejný? Pokud ano, má stejný smysl? Který moderní český autor se Rabelaisovým stylem vyprávění inspiroval? Co tento „výchovný“ román vypovídá o současných cestách našeho vzdělávání?
1 komentářů:
Omlouvám se normálním čtenářům, hysterické agresivní SPAMy "PP" zaplavily rubriku "Diskuse". Diskusi bez tohoto smogu lze nerušeně sledovat v rubrice "Komentáře" v horní liště. Děkuji!
Okomentovat