Helena Vaďurová: Inkluze by měla být prospěšná pro všechny zúčastněné

středa 12. února 2020 ·

„Myslím, že to byla mediální a politická bublina, která už do značné míry splaskla, slovo inkluze ale získalo určitou negativní nálepku a vyvolává dodnes u rodičů a učitelů dost silné reakce. Faktem je, že se ukázalo, že tehdy provedené změny v oblasti začleňování žáků vlastně nebyly až tak radikálním zásahem do vzdělávacího systému. Také jsme už přivykli tomu, že máme ve školních třídách asistenty pedagoga a že se jako společnost snažíme maximum dětí vzdělávat v hlavním proudu,“ říká Helena Vaďurová z Pedagogické fakulty MU v rozhovoru pro magazín Muni.



Helena Vaďurová (ped.muni.cz)
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jsou tedy následky oné vyhrocené diskuse stále citelné? 

Pro mě třeba v té rovině, že dnes radši než o inkluzi mluvím o společném vzdělávání. Ukázalo se také, že je velmi důležité vysvětlovat, že by měla být inkluze prospěšná pro všechny zúčastněné. To je základní princip, který se nesmí vytratit – nejde čistě jen o to, že je onen žák se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě se svými vrstevníky. Fyzická přítomnost sama o sobě nemusí být pro daného žáka přínosná. Aby to tak bylo, musí být schopen z tohoto prostředí čerpat a získávat vědomosti a dovednosti, které bude v životě potřebovat.

Vždy, když se uvažuje o tom, jestli žáka začleňovat, je potřeba přemýšlet nad tím, co je pro něho nejprospěšnější. Například u žáka s autismem může být výsledkem třeba jen část vyučování strávená v běžné třídě a další část ve formě individuální výuky mimo třídu nebo ve speciální třídě. Jak se budou rozvíjet dovednosti tohoto žáka, bude se prodlužovat i čas, který stráví ve své kmenové třídě. 

Mluvíte o společném vzdělávání, inkluze je ale širší téma ve smyslu začleňování handicapovaných do všech aspektů života. Proč toto téma v Česku pořád vyvolává spíše odpor?

Je to nepochybně dědictví minulosti. Před rokem 1989 jste se v běžném veřejném prostoru s lidmi s nějakým postižením, ať už tělesným, mentálním, nebo s nějakou psychiatrickou diagnózou prakticky nesetkal. Byli vyčleněni, žili v ústavech sociální péče. Měli jsme také a pořád máme velmi dobré speciální školství, kde se tito lidé vzdělávali. Většina lidí tedy ty s postižením nikdy nepotkala. Od roku 1989 uplynulo už sice 30 let, ale tyto věci se začaly měnit jen pomalu a většinová společnost si teprve zvyká. Debata o začleňování je proto pořád vyostřená. Dobře je to vidět například na medializovaných kauzách kolem výstavby chráněného bydlení, kdy místní odmítají mít za sousedy lidi s postižením.

Když mluvíte s rodiči a učiteli, co jsou jejich nejčastější obavy?

Rodiče se většinou bojí, že spolužák s nějakými speciálními vzdělávacími potřebami, který vyžaduje větší podporu, bude vyučování narušovat, bude na sebe stahovat pozornost učitele a v důsledku nebudou mít jejich děti šanci osvojit si tolik učiva nebo se budou hůř učit. Faktem ale je, že hodně záleží na učiteli.

Výzkumy ukazují, že pedagog, který si umí poradit s heterogenním kolektivem, je obecně efektivnější učitel. Když se totiž na téma podíváte šířeji, uvědomíte si, že každý jedinec má nějaké speciální vzdělávací potřeby – někdo se učí auditivně, potřebuje věci poslouchat, někdo potřebuje grafické zpracování látky a tak dále. Učitel, který je otevřený tomu, že každý se učí jinak, je prospěšný všem.


Celý rozhovor naleznete zde

4 komentářů:

Tomáš Barták řekl(a)...
12. února 2020 7:04  

Aby byla inkluze prospěšná, musí být personálně, odborně, organizačně a finančně zajištěná. Splňuje tyto podmínky naše česká cesta inkluze?

Milan Keršláger řekl(a)...
12. února 2020 7:55  

První inkluze byly malotřídy s inkludovanými a extrémně sníženými nároky. Druhá inkluze je nacpat inkludované do kolektivu, kde rozloží výuku a stejně mají snížené nároky.

Sebelepší kantor musí věnovat větší část pozornosti inkludovaným a tím ošidit ty "normální". Výuka musí stranou, nelze v takovém prostředí probrat to, co by se jinak probralo, to prostě nejde ani kdyby bylo ve třídě 5 asistentů. Leda by se neučilo učivo, ale sociální dovednosti.

Proč nelze dělat inkluzi tak, že inkludované dítě bude do běžné třídy docházet jen na předměty, na které má? Proč není možné dělit výuku na skupiny i mezi různými třídami podle inteligence, zájmu a zápalu? Proč se musí prosazovat inkluze za každou cenu a všude?

Smířit se s inkluzí učitelé a rodiče musí, protože není vyhnutí, leda soukromé školy. To ale neznamená souhlas ani přijetí současného stylu inkluze obecně, jak paní Vaďurová naznačuje.

renives řekl(a)...
12. února 2020 16:49  

..by měla být...cha chá ...bych chtěla létat:-)

Ivo Mádr řekl(a)...
12. února 2020 20:38  

Hmm, to se to píše od zeleného stolu. Realita inkluze po česku je úplně jiná.



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.