Helena Vaďurová: Inkluze by měla být prospěšná pro všechny zúčastněné

„Myslím, že to byla mediální a politická bublina, která už do značné míry splaskla, slovo inkluze ale získalo určitou negativní nálepku a vyvolává dodnes u rodičů a učitelů dost silné reakce. Faktem je, že se ukázalo, že tehdy provedené změny v oblasti začleňování žáků vlastně nebyly až tak radikálním zásahem do vzdělávacího systému. Také jsme už přivykli tomu, že máme ve školních třídách asistenty pedagoga a že se jako společnost snažíme maximum dětí vzdělávat v hlavním proudu,“ říká Helena Vaďurová z Pedagogické fakulty MU v rozhovoru pro magazín Muni.

Helena Vaďurová (ped.muni.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jsou tedy následky oné vyhrocené diskuse stále citelné? 

Pro mě třeba v té rovině, že dnes radši než o inkluzi mluvím o společném vzdělávání. Ukázalo se také, že je velmi důležité vysvětlovat, že by měla být inkluze prospěšná pro všechny zúčastněné. To je základní princip, který se nesmí vytratit – nejde čistě jen o to, že je onen žák se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě se svými vrstevníky. Fyzická přítomnost sama o sobě nemusí být pro daného žáka přínosná. Aby to tak bylo, musí být schopen z tohoto prostředí čerpat a získávat vědomosti a dovednosti, které bude v životě potřebovat.

Vždy, když se uvažuje o tom, jestli žáka začleňovat, je potřeba přemýšlet nad tím, co je pro něho nejprospěšnější. Například u žáka s autismem může být výsledkem třeba jen část vyučování strávená v běžné třídě a další část ve formě individuální výuky mimo třídu nebo ve speciální třídě. Jak se budou rozvíjet dovednosti tohoto žáka, bude se prodlužovat i čas, který stráví ve své kmenové třídě. 

Mluvíte o společném vzdělávání, inkluze je ale širší téma ve smyslu začleňování handicapovaných do všech aspektů života. Proč toto téma v Česku pořád vyvolává spíše odpor?

Je to nepochybně dědictví minulosti. Před rokem 1989 jste se v běžném veřejném prostoru s lidmi s nějakým postižením, ať už tělesným, mentálním, nebo s nějakou psychiatrickou diagnózou prakticky nesetkal. Byli vyčleněni, žili v ústavech sociální péče. Měli jsme také a pořád máme velmi dobré speciální školství, kde se tito lidé vzdělávali. Většina lidí tedy ty s postižením nikdy nepotkala. Od roku 1989 uplynulo už sice 30 let, ale tyto věci se začaly měnit jen pomalu a většinová společnost si teprve zvyká. Debata o začleňování je proto pořád vyostřená. Dobře je to vidět například na medializovaných kauzách kolem výstavby chráněného bydlení, kdy místní odmítají mít za sousedy lidi s postižením.

Když mluvíte s rodiči a učiteli, co jsou jejich nejčastější obavy?

Rodiče se většinou bojí, že spolužák s nějakými speciálními vzdělávacími potřebami, který vyžaduje větší podporu, bude vyučování narušovat, bude na sebe stahovat pozornost učitele a v důsledku nebudou mít jejich děti šanci osvojit si tolik učiva nebo se budou hůř učit. Faktem ale je, že hodně záleží na učiteli.

Výzkumy ukazují, že pedagog, který si umí poradit s heterogenním kolektivem, je obecně efektivnější učitel. Když se totiž na téma podíváte šířeji, uvědomíte si, že každý jedinec má nějaké speciální vzdělávací potřeby – někdo se učí auditivně, potřebuje věci poslouchat, někdo potřebuje grafické zpracování látky a tak dále. Učitel, který je otevřený tomu, že každý se učí jinak, je prospěšný všem.


Celý rozhovor naleznete zde