„Myslím, že dlouho jsem jako rodič žil v představě jakési „idealizované“ komunikace, která se projevuje tak, že mluvím klidně, vyrovnaně, emoce jsou pod kontrolou. Zkušenost mi ale opakovaně ukazovala, že něco je špatně. Člověk před dětmi dlouho vypadá klidně a vyrovnaně a buď a) se z něj stává takový „permanentní Ned Flanders“ b) pohár přeteče, on vybuchne a rozmetá všechno, o co se předtím snažil,“ píše Jan Vávra pro magazín Rodiče vítáni.
Vávra mimo jiné píše:
Člověk to vidí kolem sebe. Někdo je programově stále milý, a pak se diví, proč lidi v jeho okolí mají raději spolužáka nebo kolegu, který se sice někdy chová hrozně, ale je jakýsi takový „svůj“. Nějak mu to u druhých prochází. Nebo se diví, že děti si z jeho slov moc „nedělají“. „Petříčku, opravdu se mi nelíbilo, jak jsi trošku nabacal tomu druhému chlapečkovi,“ bude říkat maminka hlasem milým jako anděl. „Jiříku, už se tak nějak zlobím, že jsi bouchal kladívkem do televize a ona teď nefunguje,“ pronáší tatínek monotónním hlasem s výrazem Gándího.
Thomas Gordon, autor knihy Výchova bez poražených, hovoří o riziku falešného přijetí. To nastává, když nerespektujeme sami sebe v tom, co nám vadí nebo co chceme, a navenek to nedáváme najevo. Slovy jsme třeba milí, ale prozrazují nás neverbální signály...
No a někdy prostě člověk nemá na to se nějak ovládat, protože je prostě „jen člověk“ a má špatný den. Když vám to trochu ujede, nezoufejte, každý pokus o lepší vyladění se počítá.
Celý text naleznete zde
.png)
0 komentářů:
Okomentovat