V děcáku z něj chtěli mít poslušnou ovci. Čelil šikaně, ale dokončil vysokou a stal se úspěšným trenérem

Na první pohled působí jako bezprostřední kluk se zdravým sebevědomím, který v životě našel jasný směr. Než ho ale nalezl, musel bojovat s šedí a vojenským režimem dětského domova, s pohrdáním spolužáků i některých učitelů, a dokonce s myšlenkami na sebevraždu. Sedmadvacetiletý Radek Laci se nakonec nevzdal. Vystudoval vysokou školu, trénuje populární herce a na svém příkladu ukazuje dětem vyrůstajícím v ústavní péči, že i přes nepřízeň osudu si mohou vytyčit vysoké cíle a pak jich dosáhnout. "Dětem z domovů rodiče nikdo nenahradí, takže oporu musí hledat jen samy v sobě," říká. Příběh přináší Aktuálně.cz.

Radek Laci (vterinapote.cz)

Zázemí rodiny pro něj žádný vychovatel v děcáku nedokázal nahradit, protože péči o dítě brali jen jako pracovní rutinu, které chyběl emocionální rozměr.

Chladné byly i vztahy s vrstevníky v domově, což si vysvětluje frustrací dětí z přísně nalinkovaného programu. "Každý den vypadal stejně. V sedm snídaně, v osm škola. Po návratu ze školy domácí práce, v šest večeře a pak jsme museli jít všichni spát. Když takhle fungujete tři sta šedesát pět dní v roce, nahromadí se ve vás pasivní agresivita a pak při sebemenší zámince vybouchnete," vysvětluje Radek.

Později na střední ho však spolužáci mezi sebe opět nepřijali. "Pletli si dětský domov s pasťákem, takže se mě báli, odtáhli se a z kolektivu mě vylučovali," přiznává Radek. Až v kontaktu s vrstevníky mimo dětský domov si navíc začal uvědomovat svůj romský původ, který představoval další důvod k nedůvěře.

"V děcáku nás vždycky nabádali, abychom byli poslušné ovečky, které vždycky sklopí uši, a já jsem nechtěl být součástí tohohle systému. Postupně jsem se začal ptát, proč nás tímhle způsobem vychovávají, a odporoval jsem vychovatelům, což se jim pochopitelně nelíbilo. Kladli důraz na uniformitu. Nikdo v domově nesměl mít například výstřední účes a ani holky si nemohly barvit vlasy," přibližuje Radek.

Po maturitě stál Radek před dvěma možnostmi. Buď půjde dál studovat, nebo se po dosažení dospělosti sbalí a bude se muset postavit na vlastní nohy. "Dostal bych batoh a zavřeli by za mnou dveře, které už bych nemohl nikdy znovu otevřít. Ze dne na den bych mohl skončit na ulici, a tak, když se mi do rukou dostal letáček od Vysoké školy finanční a správní v Praze, která nabízela, že lidem z dětských domovů studium zaplatí, ani chvíli jsem neváhal," vzpomíná Radek, jak se dostal na obor marketingové komunikace, jehož bakalářský program úspěšně dokončil.

Když ve čtyřiadvaceti útočiště dětského domova opustil, řekl si, že začne konečně žít, a ne jen přežívat. V té době si přivydělával jako produkční v taneční agentuře, kde viděl tanečníky při tréninku pod vedením bývalého olympionika, a řekl si, že podobné cviky by zvládl učit levou zadní. A tak absolvoval trenérské kurzy a dnes vede v pražském Žižkově největší evropské středisko streetworkoutu ERS Workout, specializující se na cvičení jen s vlastní vahou bez klasických posilovacích strojů.

O tom, že i kluci a holky, kterým hvězdy tolik nepřály, mohou ke hvězdám přesto mířit, se Radek snaží přesvědčovat také na workshopech neziskové organizace Vteřina poté. Tu založil spolu s dalšími mladými lidmi, kteří si ústavní péčí sami prošli. Dobrovolníci tak při přednáškách v dětských domovech, kam pravidelně jezdí, vycházejí z vlastních zkušeností.


Celý text naleznete zde