Ve výuce dějepisu bojují školy se setrvačností

V učení moderních dějin se postupně prosazuje pohled, že děti mohou do dění vtáhnout nejlépe pamětníci a jejich osobní příběhy. A k tomu třeba šance vžít se aspoň na půl dne do rolí dospělých a okusit, co například v době před 70 lety prožívali. Reportáž přináší Aktuálně.cz.

Mgdaléna Benešová (postbellum.cz)

Společnost Post Bellum jednou za rok nabízí školám tematické workshopy - ten k roku 1948 se věnuje tématu zemědělské kolektivizace. "Děti si v rámci jednoho dopoledne 'prožijí' v rolích vesničanů změny, které přicházely nejdříve pomalu, ale nakonec úplně přeměnily život obyvatel," vypráví Magdaléna Benešová, která ve společnosti vede vzdělávací programy.

Post Bellum už roky dokumentuje příběhy pamětníků a k tomu rozvíjí i svou nabídku pro školy. Se čtyřmi stovkami učitelů například spolupracuje na projektu Příběhy našich sousedů, který do zaznamenávání příběhů zapojuje i děti.

Meze pro výuku školám předepisují rámcové vzdělávací programy, které tvoří ministerstvo školství. Už léta mají učitelé poměrně slušnou volnost v tom, jak dějepis pojmou, tedy i zda uspořádají workshop nebo zapojí žáky do sbírání příběhů.

"Vedení nám dává naprostou volnost," pochvaluje si Dagmar Erbenová, učitelka dějepisu na Prvním českém gymnáziu v Karlových Varech. Nemá problém se zaváděním nových metod výuky, ale často diskutovanou dotaci dvou hodin dějepisu týdně pokládá za rozumnou.

Sama se českým dějinám 19. a 20. století věnuje rozsáhle. Se studenty využívá například dokumenty z webu Slavné dny, čerpá i z projektů jako Paměť národa nebo už zmíněné Příběhy našich sousedů. I Benešová však připouští, že jsou učitelé často zavalení administrativní zátěží a mnozí si na projektovou výuku, která je poměrně náročná na přípravu, netroufnou.

"Bojujeme se setrvačností, jak a co se učí v dějepise. Představte si šedesátiletou učitelku, která má představu, že dějepis jsou hlavně pyramidy, a soudobým dějinám se vyhýbala za komunismu a dělá to i dneska," řekl Českému rozhlasu didaktik Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů. Což je mimochodem instituce, jejíž materiály v rámci výuky používají téměř tři čtvrtiny základních i středních škol.

Celý text naleznete zde