V posledních letech podle statistik ministerstva školství přibývá na středních školách studentů se závažnými poruchami učení jako jsou dyslexie, dyskalkulie nebo dysgrafie. Na základních školách je počet dětí s těmito potížemi stabilní, což je dáno zřejmě tím, že se o jejich vývojové poruše zatím neví. Nejčastější z poruch učení je dyslexie, která se projevuje nesnázemi při čtení. Dyslektici si dnes v Česku připomínají osmý ročník Dne dyslexie. Informuje ČTK.
V některých pramenech se uvádí, že dyslexií, dysgrafii, hyperaktivitou či jinou specifickou poruchou učení trpí až 15 procent populace. To by znamenalo zhruba 300.000 dětí v ČR.
Většina dostupných pomůcek řeší nápravu dyslexie či dysgrafie až u školních dětí. Dyslexii je ale možné rozpoznat i dříve. Malířka a sochařka Alena Kupčíková, která v ČR založila Den dyslexie, vytvořila speciální multimediální interaktivní Testy a Slabikář pro děti od 4 let, které by měly pomoct rozpoznat dyslexii už v předškolním věku. Slabikář a testy používají různé mateřské školky a školské poradny po celé ČR.
Celý text naleznete zde
9 komentářů:
Nechci být genderově nevyvážená, ale za svou 33letou praxi jsem se setkala s poruchou dys- pouze u jednoho děvčete, jinak jsou to samí chlapci.
Proč tomu tak je? Kde je chyba?
\předpokládám, že ty
Titulek psal novinář.
Závažných poruch učení je málo. Většina žáků a studentů má lehkou nebo střední poruchu. Málo se ví, že tato porucha se nedá zcela vyléčit a jsou subjekty, které na tom vydělávají, protože vyléčení slibují.
Dalším problémem je, že učitelům se tvrdí, že tyto děti a studenti mají mít úlevy. nehovoří se naopak o tvrdé práci, kterou by měli a s nimi i jejich rodiče. protože reedukace těchto vad je o denním cvičení, hledání kompenzací a dalších věcí.
Na školách nejsou speciální pedagogové, kteří by s těmi žáky pracovali. Často se reedukace zaměňuje za doučování, které opravdu velký význam nemá. Na středních školách je to ještě tragičtější. Tam se pomoc smrskává do kratších prací a delších časových úseků pro práci, toť vše.
Ti lidé s dysfunkcemi potřebují pomoc a ta většinou nepřichází. proto se množí na středních a poté se vlna přelije na vysoké. jelikož dys vady nemají s intelektem nic společného.
BP
Chlapci jsou celkově křehčí. Více trpí na poruchy způsobené v prenatálním, perinatálním i lehce postnatálním věku.Do života si pak nesou více dys poruch ,ale i lehkého mentálního postižení a dalších problémů. Ale nikde to neříkejte, nebo mě utlučou genderovci.
Díky za vysvětlení, paní Karvaiová.
Nebojte, paní Karvaiová, je nás hodně, kteří pamatujeme doby, kdy se to mohlo nejen říkat, ale dokonce se to vyučovalo na pedagogických fakultách(určitě nejen). Hlásím se do Vaší ochranky. Inkvizice dočasu.
"Dalším problémem je, že učitelům se tvrdí, že tyto děti a studenti mají mít úlevy. nehovoří se naopak o tvrdé práci, kterou by měli a s nimi i jejich rodiče. protože reedukace těchto vad je o denním cvičení, hledání kompenzací a dalších věcí."
A úlevy jdou někdy tak absurdně daleko, že student je na základce zcela osvobozen od psaní testů, ovšem písemné části maturity ho nikdo nezbaví, takže veškeré dohánění padá na nás. Potěš koště.
"Na středních školách je to ještě tragičtější. Tam se pomoc smrskává do kratších prací a delších časových úseků pro práci, toť vše".
Bohužel. Navíc většina materiálů se soustředí na problémy a metody pro ZŠ, takže když navštívím nějaký seminář, dozvím se o učení slovosledu pomocí namotávání stužky na karton, což mě ani moje studenty fakt nevytrhne. Zakracuju nebo nahrazuju některé typy cvičení, případně zvětšuju písmo a testům přikládám menší váhu, ale jinak opravdu bída.
Ono je to i o tom, že pomůcek pro 2. stupeň je minimum, pro třetí už nic.Vím, že při vysokých školách vznikají kluby dys, tam si nějak pomáhají navzájem.
Na základkách na druhém stupni se reedukace změnily na doučování, protože tam nebyl nikdo, kdo by t těmi žáky pracoval smysluplně. Kantoři bez spec. ped. si to usnadňovali dalším procvičováním mluvnice. Ale o tom to není. Na druhém a třetím stupni je nutné dělt čtenářskou gramotnost, práci s textem, umět udělat výpisek, psát všema deseti na počítači (důležité pro dysgrafiky), rozvoj slovní zásoby. Trénovat svůj styl učení )co kdo preferuje - více sluchové nebo zrakové nebo pohybové či smíšené ). Já to sem teď nenapíšu vše, ale mělo by se to obecně vědět a psát do IVP, pokud jsou. Nejvíce by se měli zajímat učitelé češtiny, jazyků a matiky, ale i ti naukoví, protože dítě (student( si neumí samo vybrat podstatné z textu.
On se zajímá málokdo, protože hodně lidí ani pořádně neví, o co jde. Nebýt velmi důkladné oborové didaktiky na anglistice, nevěděla bych ani ň, pedagogické minimum naučilo jen názvy různých typů dys, jenže s tímhle jsem sotva i ten příslovečný jednooký mezi slepými.
Další problém je, když je žák diagnostikován až na střední škole - nechápu, jak je to možné, zvlášť v cizím jazyce, kde problémy přetrvávají, i když v češtině jsou třeba už kompenzované - ale není to nijak výjimečné.
Diagnostika az na stredni je zvlastni. Ale muze byt, i kdyz ne casta. U nas na zakladkach v soucasnosti opacny trend. Dite dys uz od prvni, druhe. A na druhem stupni nahle vyleceno s tim, ze uz nic delat skoro nemame. Ty deti znam a zadny rozdil( na rozdil od ppp) neshledavam. Vysvetleni? Potrebujeme srovnat statistiky a setrime.
Okomentovat