Ivo Václav Fencl: Škola hrou s tragickým koncem aneb opožděné úvahy nad románem Evana Huntera

středa 4. května 2016 ·

Motto. „V této americké škole byl jeden ostrý hoch vedle druhého“.


Na obrázku v komputeru mám copatou a citovou paní Valachovou a občas čtu, poslouchám a vídám debaty o stavu českého vzdělávacího systému v zemi, kde každý politický mistr školství po roce 1989 vydržel sotva dva roky. Se čtyřmi z nich jsem se mohl občas stýkat pracovně osobně. Byli to „jen“ muži: Pánové Piťha, Pilip, Gruša a Zeman, ten v devadesátých letech minulého století s rozlišujícím přívlastkem Malý proti Velkému.

Hlavní hrdina románu s francouzským jménem Rick Dedier, přezdívaný a překřikovaný při výuce od svých žáků v New Yorku jako „Dedy… Jé, všechny nás pobijééé“, v prozaické prvotině Evana Huntera Džungle před tabulí ( USA 1954, The Blackboard Jungle), pozdějšího autora např. detektivních románů jako MacBain, mi ale vždy byl a je blízký kolegiálně i životním idealismem, odvahou, optimismem a snahou přežít ve vší poctivosti a slušnosti. Při tom o jeho náboženském a politickém založení se tam nedočteme nic, jen na stránce 49 po čtvrté hodině, když vidí v černém notýsku, že má přestávku na oběd, si úlevně vydechne slovy: „Buď Alláh pochválen“. To může být černý humor, jímž v knize nešetří. Nikde není patrné, že by byl moslim, i když z poměrů ve škole, kde nastoupil jako greenhorn, vyplývá, že jich je tam dost.

Hlavní hrdina Rick Dedier je chlapík každým coulem, mazácky otřískaný veterán ze stísněných podmínek ve službě na torpédoborci v námořnictva US Army. Po odchodu do civilu byl přeformátovaný v pedagogickém lyceu na učitele angličtiny, aby se mohl občansky uživit. Jeho jediný kantorský bilanční román proto vychází z vlastní zkušenosti a je i nadčasovým vojenským raportem, dokumentárním, metaforickým, umělecky dramaticky až filmově stylizovaným literárním svědectvím.

V češtině jsem si jej ve výborném překladu Vladimíra Svobody pořádně mohl přečíst až v roce 1976, když jsem sám dojel jako po skluzavce k totálnímu vyhození ze všech školských profesí, v tom roce konkrétně z funkce vychovatele v chlapeckém desetipatrovém internátu v Částkově ulici v Plzni podpisem na výpovědi od jistého bývalého armádního důstojníka CZ taky veterána soudruha Trikara. Žblunknul jsem po hlavě do Života, kde moje diplomy mi byly na nic. Půvaby existence této mojí tenkrát třetí univerzity života na většinu kantorů a jejich školitelů za celý život nikdy nedolehnou, když mají pružnou páteř a trochu více štěstí a nebo v tom „jenom líp umějí chodit“. Nedivte se, že mají jinou mentalitou nežli všichni ostatní! Není to jeden z důvodů, proč to tak často dnes zajiskří mezi nimi a rodiči dětí sužovaných existenčními úzkostmi, jindy zbohatlickou nadutostí a nebo dost často primitivním a často i etnickým hulvátstvím?

To jsem si uvědomil na vlastní kůži, když jsem už dva roky makal v pekárně na Koterovské ulici a s laskavým dovolením starých pekařů směl dálkově studovat jejich odborné učiliště téhož zaměření, abych tamtéž získal výuční list. V praktické části jen s odřenýma ušima, protože mi mistr hodil na vál moc řídké žitné těsto. Uválejte z něj tříkilová bochník chleba! To je matlavá potíž i pro zkušeného fachmana. Ten na štěstí stál hned vedle mne, byl to Franta až z Kraslic, tak jsme si mohli naše díla prohodit, když se mistr pekař zrovna nekoukal. Na oplátku jsem mu mohl pomoci aspoň slovem v teorii při testech. Už pra-pra-tenkráte. Ale zpět k románu napsanému pod pseudonymem, jako všechna další Hunterova a Mac Bainova díla. K němu jsem se za život vrátil třikrát, a po každé jej přečetl jinak. Proto tohle píši a diskutuji s bývalými kolegy i na Face.

Zásluhu o to teď má, aspoň u mne, znovu románový Rick Dedier. „ŠÉF“ putující skupiny č. 55-206, jak jej proti školní etiketě soustavně provokativně oslovuje černé KÁPO VZPURNÉ PARTY Miller, vůdce těch drzých, etnicky, sociálně a kulturně pestrobarevných výrostků. Většina jeho nohsledů je na hranici mentálního postižení. O školních třídách v našem pojetí se tam už tehdy nedá moc mluvit. Dnes už, pokud vím, vůbec ne, když tam každý z žáků má v rámci svojí integrace individuální rozvrh - program a pořád o přestávkách přebíhá jakoby z hejna do hejna. Vůbec školská personální politika, organizační, technologické, pedagogické a kolegiální podmínky jsou vylíčeny na stránkách skoro sedmdesát let starého románu tak instruktivně a názorně, že mi připomínají mou oblíbenou kuchařku Santnerku i pro učitelství jako pro řemeslo svého druhu. Aby se nic moc při vynaložených nákladech na suroviny nepřipálilo.

Pro naše současné školské časy by dodnes některé stránky mohly fungovat jako lakmusové papírky indikující skoro všechny neduhy (ba hrůzy), které tu čekají zejména na naivky z fakult pedagogických, pokud vůbec ještě z nich ochmýřené a nezralé vycházejí s opravdovými předsevzetími. Ty i ti by si měly/i knížku (má jen 275 stran) povinně přečíst, možná dříve, než jdou k přijímacím zkouškám, a zamyslet se nad sebou, zda ke kantořině za dnešní čtvrté technologické a nic dobrého nevěštící blížící se sociální tsunami mají ke kantořině osobnostní předpoklady. O tom všem se tenkrát ještě „Dedymu“ ani nesnilo, a byl rád, když si mohl tajně ze školy vyjít o pauze zavolat svojí těhotné ženě z telefonní budky u školy a na konci pracovního dne v podvečer odjet v N.Y. autobusem do svého sociálního bytu, který předtím získal v jiné pestrobarevné čtvrti.

Znovu si listuji tím výsostným uměleckým dílem, ale tyto přednosti tu neanalyzuji a ani nezdůrazňuji. Čtu jej znovu jako úvod do diagnostiky našich potíží s koncepcemi vzdělávání a výchovou, když jsme se pro změnu shlédly/i znovu i v americkém školství. Už tehdy Dedier například řešil pojem, co je to být slušný – tzv. „ korektní“. Už tehdy se střetává s nadřízenou autoritou svérázného ředitele frustrovaného ještě vyššími pány a snaží se mu po svých krvavě dramatických střetech se žáky vysvětlit a obhájit vlastní způsob práce s angličtinou (slangem i argotem a jazykovým mišmašem) proti na cti utrhačům a udavačům a zachovat si při tom chladnou hlavu a humanistické pedagogické ideály, které si přinesl do praxe ze svojí vyšší školy a uvádět je do souladu se zdravým rozumem a sebeovládáním i v extrémních konfliktních situacích, do kterých se každý den se žáky dostává. Zjednodušeně soudobým jazykem řečeno: V Džungli před tabulí tu máme naservírované modelové situace o limitech inkluzívní multi-etnické a multi-náboženské komunity s dospívající americkou populací navštěvující na první pohled stavitelsky přitažlivou, účelnou a na tehdejší časy komfortní budovu. Nad její vstupní bránou je tenkrát ještě ne pokrytecké a přímočaré nemlžící označení: SEVERNÍ STŘEDNÍ ŠKOLA MANUÁLNÍCH PROFESÍ.

Je ironií mého života, že druhé kvalitně typograficky zpracované vydání románu, ze kterého zde cituji a na nějž i odkazuji, vyšlo znovu až v roce 2001 (BB Art, ISBN 80-7257-579-1), když jsem po suspendování přítelem Eduardem Zemanem na vlastní žádost odešel do penze tentokrát z pozice školního inspektora České republiky pro speciální školství obohacen o další zkušenost, že zdravým rozumem a poznanou a hájenou pravdou se zdí nářků neprovalíš.

Obdobné to bylo s narůstajícím vnitřním pocitem rozčarovaní také u Ricka Dediera ve smutném závěru knížky s mrtvě narozeným dítětem jeho milované a na něj nespravedlivě žárlící manželky. Na jeho plat sama v bytě odkázaná se nedokázala vyrovnat s anonymními dopisy, které jí obden přicházely. Shrnuji: To já jsem, vidím, dopadl trochu lépe. Možná právě proto v pokročilém věku ještě žiji a trochu si tu v Čechii občas v knížkách listuji.

22 komentářů:

Jiřina Janáčková řekl(a)...
4. května 2016 9:48  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
mirek vaněk řekl(a)...
6. května 2016 8:50  

Článek je bohužel odrazem stavu českého školství. Tak jako román zobrazuje stav amerického školství v 60. letech minulého století, tak začíná zobrazovat i blízkou budoucnost českého školství. Řada popisovaných situací se v českých školách děje už dnes. Nejsou to zatím výběrová gymnázia a vysoké školy, takže to mnohým čtenářům nedochází, ale takových škol je čím dál víc.
Proto tento článek na tento server plným právem patří i když se to mnohým nemusí líbit a mnozí nejsou schopni pochopit autorův styl.
Autor jen popsal vlastní zkušenost s naším školským systémem a tato zkušenost není výjimkou.
Začínám se bát, že názory p. Janáčkové bude mít i nový management serveru a server se stane tuctovým webem poplatným režimu.

Jiřina Janáčková řekl(a)...
6. května 2016 10:00  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
m vanek řekl(a)...
6. května 2016 22:01  

Paní Janáčková, poradím vám, kde hledat. Třetí odstavec od konce. Tam je to asi nejlápe vidět. Doporučil bych vyptat se učitelů, jak to ve školách opravdu vypadá.

Jiřina Janáčková řekl(a)...
6. května 2016 23:14  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
tyrjir řekl(a)...
7. května 2016 5:42  

Mohu Vás ujistit, že se nemusím vyptávat učitelů, jak to ve školách opravdu vypadá. Já jsem ve škole jsem každý den, a to v základní škole praktické, kde je daleko tvrdší chleba, než v základní škole, či na učňáku.

Paní, Janáčková, myslíte si, když jste v té své jedné škole každý (pracovní) den, že víte, jak to opravdu chodí ve všech školách, v ČŠI, mezi ministry školství a mezi těmi, kteří často ze zákulisí rozhodují o vzdělávacích trendech? A že můžete napadat vyjádření druhých tak, jak to děláte výše?

Ten svůj natvrdlý (myšlenkově oploštělý) chleba si, prosím, třeba nalámejte do kávy. Nebo si ho rozdrobte a konzumujte ho po lžičkách. Ale nenechávejte se, prosím, zbytečné vysmát. :)))

Jiřina Janáčková řekl(a)...
7. května 2016 8:31  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
CatCatherine25 řekl(a)...
7. května 2016 9:16  

Je to jen hořká zpověď starého kantora, pro kterou bychom měli mít trochu pochopení.
Nikdo z nás neví,s jakými pocity bude ze školství odcházet, ale myslím si, že jenom málokdo odchází rád.

Jiřina Janáčková řekl(a)...
7. května 2016 9:37  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
tyrjir řekl(a)...
7. května 2016 12:23  

Věcná a slušná diskuze paní Janáčkové nad obsahem článku? :)))))

tyrjir řekl(a)...
7. května 2016 12:28  

Představa, že každý Koukolíkův frustrant bude na České škole zveřejňovat své frustrace, byť i lidsky pochopitelné, a to např. se kterými ministry školství se autor osobně zná, kdo ho kdy propustil z České školní inspekce, nebo co kde četl a co se mu na té knížce líbí, byť ta knížka má jistý vztah ke školství, je pro mne přímo děsivá.

Omluví se paní Janáčková panu Fenclovi?

tyrjir řekl(a)...
7. května 2016 12:32  

Jen doufám, že zveřejnění tohoto dílka není labutí písní pana exšéfredaktora Jana Wágnera či jeho pomstou za jeho odchod z portálu České školy, ale počinem nového managementu....

Omluví se paní Janáčková panu Wagnerová a managementu České školy?

tyrjir řekl(a)...
7. května 2016 12:44  

Asi nám čtenářům a novému managementu pan Vaněk pomůže nahlédnout do skrytých zákoutí tohoto textu, které nám zůstaly doposud utajeny.

Proč jiní smysl článku pana Fencla pochopili a paní Janáčková se svým pavlačovým plural maiestaticus nikoliv? :)))

Jiřina Janáčková řekl(a)...
7. května 2016 14:24  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
tyrjir řekl(a)...
7. května 2016 15:11  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jana Maříková řekl(a)...
8. května 2016 12:10  

Pan Fencl popsal blízkou budoucnost našich základek a později i středních škol. To si dovolil moc, paní Janáčková? V některých školách už je to i přítomnost.Vy jste pana Fencla nazvala frustrantem a považujete to za věcnou diskusi. Jen a´t se učitelé požírají mezi sebou, to vrchnosti bude vyhovovat.

Jiřina Janáčková řekl(a)...
8. května 2016 17:40  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jana Maříková řekl(a)...
8. května 2016 21:11  

Příspěvek je špatný, protože jsem to řekla. A basta.

Jiřina Janáčková řekl(a)...
9. května 2016 1:26  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
mirek vaněk řekl(a)...
9. května 2016 6:58  

Paní Janáčková, pan Fencl nepopsal budoucnost, ale přítomnost některých škol. Učím na učilišti a odjakživa pracujeme se žáky ze speciálních škol, z rozvrácených rodin, z kriminální minulostí i budoucností a nikdy jsme žádnou tzv. "inkluzi" a podporu mnisterstva neměli. Vždycky jsme si museli poradit sami. Situace popsané v románu se zatím v menší míře objevují a protože mám spoustu známých na ostatních školách mohu vás ujistit, že to co jsem slyšel o některých školách, které zanikly pro nedostatek žáků, knihu předčí.
Nechci tvrdit, že to je na všech školách, ale na spoustě se to v důsledku špatně nastaveného systému objevuje. Teď po Třeběšíně se situace zlepšila a zřizovatelé (i vedení škol) dostali strach a už jsou ochotni i jednat. Ale to není systémové řešení a neznamená to, že se vše nevrátí do starých kolejí. Systém s problémovými žáky nepočítá a ti pak putují mezi školami. Chybí jakákoli systémová práce s těmito žáky a jejich rodinami. Vše má na hrbě učitel případně místní psycholog a podpora od ostatních institucí se omezuje jen na dobré rady.

CatCatherine25 řekl(a)...
9. května 2016 10:18  

Paní Janáčková,
i kdybyste s obsahem článku opravdu nesouhlasila, bylo by se to dalo napsat slušně.

tyrjir řekl(a)...
9. května 2016 10:34  
Tento komentář byl odstraněn autorem.


Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.