Marta Semelová: Opět se bude rušit to, co funguje?

V souvislosti s projednáváním školského zákona, a to jak současné novely, tak novely z loňského roku, jsem se zúčastnila řady seminářů, konferencí a kulatých stolů k problému tzv. inkluze.


V průběhu diskuze se mezi sebou dohadovali pedagogové, psychologové, psychiatři či poradenští pracovníci a výsledkem byl kompromis v podobě přijetí § 16 školského zákona, který zavádí podpůrná opatření žákům se speciálními vzdělávacími potřebami s účinností od 1. září 2016. Nyní začala diskuze nanovo. Stále hlasitěji se ozývají hlasy, že na zmíněný paragraf doplatí všichni, tedy žáci běžní i ti se speciálními vzdělávacími potřebami, učitelé a kvalita vzdělávání vůbec. Musím říci, že tyto obavy sdílím. Neznamená to, že bych odmítala integraci zdravotně postižených dětí jako takovou, na řadě škol už dávno probíhá. Musí však pro to být podmínky, a to jak na straně školy, tak na straně daného žáka a záleží také na druhu a stupni postižení. Něco jiného je tělesné postižení, něco jiného postižení mentální či kombinované.

Nesouhlasím se zastánci inkluze za každou cenu, kteří se zaštiťují zájmem dítěte, přičemž ve skutečnosti jde o úplně jiné zájmy prosazované různými lobystickými skupinami. Považuji za chybu, že ministerstvo školství a vláda podléhají nátlaku všelijakých lidskoprávních neziskových organizace a Bruselu. V naší zemi je vybudovaný kvalitní fungující systém speciálních škol, opřený o odbornost, zkušenosti a léta praxe. Pomáhá dětem a mládeži vzdělávat se podle jejich potřeb a možností a integrovat se tak do společnosti. Tento systém nám záviděly všechny možné státy. Destabilizovat či rušit ho by bylo velkou chybou.

Často slýchám, že se nic rušit nebude. Jenže už dnes je tlak na poradenská zařízení, aby byly děti s lehkým mentálním postižením (LMP), které se dosud vzdělávají v ZŠ praktických, doporučovány do běžných škol, velmi silný. Přitom k té kritizované diskriminaci může docházet právě na základní škole běžné. Dítě s LMP se bude učit podle odlišného vzdělávacího plánu, ale bude ve třídě s ostatními žáky, jimž bude vykládána jiné učivo, kterému on nebude rozumět. Jak se asi bude cítit? Bude integrovaný, ale zároveň vyloučený. Další problém: na základních školách se vyučují povinně dva cizí jazyky, což samo o sobě je podle mého názoru nesmysl, protože i „normální“ žák je nadaný různě. Někoho zajímají přírodovědné předměty, jiného fyzika či matematika, další se do hloubky věnuje třeba historii, někdo má výtvarný talent, ale cizí jazyky mu do hlavy nelezou. Výsledek pak je, že pořádně neumí ani jeden cizí jazyk. Ve třídách jsou také dětí s dyslexií, dysgrafií, dysortografií, ty by měly mít místo druhého povinného jazyka posílenu hodinovou dotaci jazyka českého. To by jim pomohlo mnohem víc.

Dále - představte si třídu o 30 žácích, z toho někteří se speciálními poruchami učení, další s poruchami chování, k tomu pár dětí s LMP, zdravotním postižením či autismem a nějaké to mimořádně nadané dítě. Učitel, zahlcený ještě administrativou a sepisováním individuálních vzdělávacích plánů, který by měl mít individuální přístup ke každému žáku, aby se z toho zbláznil. Úroveň vzdělání půjde logicky dolů a posílí se soukromé školství, kam rodiče začnou své děti přehlašovat. V žádném případě netvrdím, že by učitelé základních škol byli špatní. Naopak, jedná se v naprosté většině o kvalitní pedagogy s vysokou odborností a znalostmi. Ale jsou vzdělávání v jiném oboru. V rámci své přípravy mají budoucí učitelé prvního stupně pár hodin speciální pedagogiky, při nichž získají základy v tomto oboru, učitelé druhého stupně nemají ani to.

Nějaké následné „hopkurzy“ realizované bůhvíkým za drahé peníze z nich speciální pedagogy neudělají. Od toho tu máme učitele, kteří absolvovali pětileté studium speciální pedagogiky, během něhož získali odborné znalosti týkající se nejrůznějších druhů postižení, naučili se, jak s těmito dětmi pracovat, jaké formy a metody práce používat, čeho se vyvarovat, znají psychiku těchto dětí. Kromě toho je na ZŠ praktických nízký počet žáků ve třídách, maximálně 14, ale jsou třídy, kde jich je třeba 8, takže je zajištěn skutečně individuální přístup. Využívány jsou speciální pomůcky, školní dílny, které byly na běžných ZŠ naprosto nesmyslně zrušeny. To vše přispívá k tomu, že se zde daří v mnohem větší míře provést děti s LMP celým základním vzděláním, díky čemuž mají větší šance se vyučit a uplatnit se na pracovním trhu.

Často slýcháme i to, že na školách přibudou asistenti pedagoga. Zkušenosti škol, kde už asistenti pracují, jsou různé. Některé hodnotí jejich přítomnost pozitivně, jiné naopak. Jsou třídy, kde je práce asistenta přínosem, jsou jiné, kde jsou problémy. Vliv na to má řada faktorů, složení kolektivu a klima ve třídě, přístup asistenta, způsob, jakým je učitel zvyklý s žáky pracovat, ale i to, jak si prostě vzájemně padnou do oka. Je třeba vnímat i to, že se zvyšuje počet žáků s poruchou koncentrace, a cokoliv rušivého rozptyluje jejich pozornost. Kromě toho asistent nemá vzdělání, které by ho opravňovalo kvalifikovaně působit se znalostí speciálních potřeb žáků, jedná se o středoškoláky absolvující pár hodin kurzu. Učitel se tak kolikrát musí zabývat nejen dětmi, což je samozřejmé, ale i asistentem, což komplikuje proces výuky. Nemluvě o tom, že asistentů je nedostatek, řada škol je dlouhodobě shání, ale prostě nejsou. Takže představa, že najednou budou plné školy asistentů, školních psychologů, preventistů či speciálních pedagogů, jsou zcela mimo realitu.

Do problémů se dostanou také o poradenská zařízení. Ta mají už dnes tolik práce, že nestíhají, a potřebovala by získat nové pracovní síly. Čekací doby na vyšetření jsou velmi dlouhé, a pokud jim přidáme ještě další povinnosti, vyplývající z plánované inkluze, hrozí, že vyšetření a následná doporučení budou ryze formální.

Ze všech těchto důvodů navrhuji, aby se ta tzv. inkluze o dva roky odložila. Jednak je nutné provést pilotní ověřování, jednak připravit terén. Ani jedno ani druhé neproběhlo. Nikdo tak neví, jestli je tento krok vůbec reálný, nikdo neví ani to, nakolik jsou žáci, integrovaní už dnes, úspěšní, kolik jich uspělo a kolik se jich naopak propadlo dolů, jaký dopad je na žáky ostatní. To vše je třeba pilotně ověřit a vyhodnotit, abychom předešli závažných chybám. Je možné, a já bych řekla spíš pravděpodobné, že v průběhu těch dvou let dojdeme k závěru, že je třeba názory o inkluzi přehodnotit a legislativu změnit. Myslím, že by to bylo ku prospěchu všech.

Marta Semelová
poslankyně a vedoucí odborné sekce školství ÚV KSČM