Autor uvádí čtyři kroky, ve kterých může učitel osvětlit žákům úlohu selhání v procesu jejich učení:
- Vysvětlením významu selhání – oddělením znalostí od procesu porozumění, selhání není jedno konečné, ale řada malých chyb, které představují zpětnou vazbu.
- Uvedením do kontextu – selhání se týká určité lekce, tématu, jeho význam je omezený, lze, nebo nelze jej napravit, pomoci žákovi najít příčinu selhání nebo jej vést k tomu, aby příčinu našel sám.
- Nastavením jasných postupů, kterým žák i rodiče rozumějí.
- Zdůrazňováním pokroku – podpora prohlubování porozumění a pokroku oproti konceptu ukončení a splnění, podpořit žáka v tom, aby se k úkolu vracel a zdokonaloval jej.
1 komentářů:
Což o to, tohle si, myslím, dostatačně vnímavý učitel s přibývajícími roky praxe uvědomuje docela dobře, a také tak koná. Problém ale spočívá trošku jinde.
Kdy asi tak má učitel začíst vést žáka, dítě k tomu, že za selhání je třeba také nést i osobní odpovědnost. Kdy je to zlomové období... S obdržením občanského průkazu, s dosažením plnoletosti, s ukončením studií? A s jak velkým předstihem má na to být selhávající jedinec připravován. Víte? Aby to pro něj nebyl takříkajíc blesk z čistého nebe. Jako pohoda, inovativní pedagog se dokonce s chyb svých žáku raduje, protože může nastoupit se svým uměním. A pak pic ho, pár mrtvých na silnici, byť krátké, ale přece jen vězení, a pro některé citlivky dokonce trauma na pěkných pár let.
A jak je to s pojetím učení jako celoživotního procesu? Pomůže mi s chápáním mého selhání i zaměstnavatel na sklonku mojí profesní dráhy?
Jako mnohaletý, a zdá se i doživotní začátečník v oblasti umění boje vím, že když udělám chybu, dostanu v tu ránu přes držku. Já to ovšem vítám, a beru takovou situaci jako jedinou smysluplnou průpravu zvládnutí reality všedního života.
Okomentovat