Každé dítě na tomto světě, stejně tak jako každý dospělý, touží po tom být šťastný. Mnoho filozofů se už snažilo štěstí definovat, popsat ho a ukázat k němu spolehlivou cestu. Pojďme to ale pro začátek zkusit obrátit a pokusme si říct, kdy dítě šťastné není. Není šťastné, když není pro nikoho důležité, když není milováno a přijímáno takové, jaké je – se svými silnými stránkami, ale i s nedokonalostmi. Není šťastné, když nemůže přirozeně vyjádřit, co si myslí a cítí, když se nemůže přirozeně pohybovat, když musí neustále spěchat, když je ve stresu.
Rozhodně se necítí komfortně, když je na něj činěn nátlak, aby se chovalo podle nějakých šablon a věnovalo se činnosti, o jejíž smysluplnosti samo pochybuje. A také když ho ostatní nerespektují a nechovají se k němu otevřeně, upřímně, opravdově, přirozeně. Také není šťastné, když není naplňována jeho přirozená potřeba objevovat svět okolo něj, poznávat ho, učit se, prozkoumávat vše, co ho obklopuje. Často máme tendenci si myslet, že dítě potřebuje být zahrnuto blahobytem, aby bylo šťastné. Už Erich Fromm to ale zpochybnil svou jasnou odpovědí na otázku mít, nebo být.
Je důležité, aby děti měly ke škole dobrý vztah.
Foto: Iva Zímová
Každé ráno přichází dítě do školy o malou chvilku dříve, než začne samotné vyučování, aby se během těch několika minut na učení vnitřně připravilo. K tomu účelu je určen zvláštní prostor, který se nachází před třídou, s kobercem a hrami, kde si může pobýt s kamarády ještě před začátkem hodiny.
Respekt k jinakosti
Pak začíná společný komunitní kruh, bytí spolu. Děti sedí v kruhu na zemi, popíjejí čaj a povídají si o tom, co prožily minulý den, co je těší, čeho se obávají apod. Učí se vyjadřovat, pojmenovávat to, co cítí, co si myslí, sdílet své pocity s druhými. Vyučující svým přístupem zajistí, aby každý byl respektován ve své jinakosti a jedinečnosti, učí se rozumět sobě skrze porozumění druhým, učí se respektovat a být respektován. Děti si tak budují zdravé sebevědomí, sebedůvěru a přirozený vztah k sobě samotným i k ostatním dětem. Rozvíjejí svou emoční inteligenci a empatii. Nebo si například společně vytvoří mandalu ze suchých plodů. Opět si sednou do kruhu, rozdělí se do malých skupinek a každá tvoří část mandaly – v tichosti a soustředění, někteří pracují s mákem, jiné se semínky, ořechy, rozinkami, sušeným ovocem. Děti se tak učí být v přítomném okamžiku, protože v soustředěném bytí je skryta radost ze (společného) tvoření. I samotná mandala, která není trvalá, je k přítomnému okamžiku přivádí a posiluje jejich klidnou koncentraci, tolik potřebnou pro následující učení.Poté je například hodina češtiny. Děti se učí třeba písmenka. Cílem ale není jen naučit se psát určité písmenko, budoucí cíl, cílem je zároveň i učení samotné a radost z učení, dětem tolik blízká. Dětem je blízký i pohyb, práce s tělem, smyslové vnímání. Písmenko si tedy vymodelují třeba z mouky. Nebo se učí číst s hudbou a pohybem. Jindy si povídají o své oblíbené knížce, vysvětlují, proč se jim líbí, co by udělaly stejně jako jejich oblíbený hrdina, co by udělaly jinak, která postava jim je a není sympatická a proč. Učí se komunikovat, ale i vytvářet si názor a prezentovat ho, obhájit ho. Jindy mají příležitost popovídat si se spisovatelem a klást mu otázky.
Nejvíce nervových spojů v lidském mozku se zhruba do sedmi let věku vytváří prostřednictvím pohybu, pokud je rozvíjen formou kultivované pohybové hry, o to je cennější. Intuitivní pedagogika nám nabízí celou řadu pohybových cvičení a her pro koordinaci těla a mysli, pro zvýšení pozornosti (a utváření nervových spojů).
Pohyb je pro malé děti klíčový
Víme, že znalosti, které nyní dětem předáme, nemusí za pár let platit. Naopak aktivity, které rozvíjejí jejich emoční stránku, vnímání těla, jejich osobnost, které představují zdroj tvořivosti, jsou hodnotami na celý život. Zkuste si třeba dát ruce před sebe, na levé ruce mějte natažený pouze ukazováček, na pravé ruce naopak natažený pouze palec a pak pomalu – a soustředěně, jinak se vám to nepovede – vyměnit tak, aby na levé byl natažený pouze palec a na pravé pouze ukazováček. Dělejte to simultánně. A sami uvidíte, jak to posiluje koncentraci, vnímavost k sobě sama, ke svému tělu, utváří se nové a trvalé spoje v mozku, protože dělají něco, co není automatické, ale co vyžaduje plné soustředění.Pak následuje angličtina s rodilým mluvčím – interaktivně, formou hry, důraz je kladen na aktivní užití jazyka. A potom třeba matematika podle profesora Hejného. Děti mohou uspokojit svou zvídavost a matematické zákonitosti objevovat na vhodných cvičeních, při kterých přesně vědí, co ona čísla, která počítají, znamenají. Hledají cesty, zvažují možnosti řešení, diskutují ve skupině, na základě jednotlivostí samy dospívají k obecnému. Děti nejsou známkovány, jsou posuzovány slovně na základě individuální vztahové normy, kdy je hodnocen pouze jejich individuální pokrok.
Přijde vám, že těch několik nastíněných aktivit, které by se daly zařadit do jednoho školního dne, je přesně to, co by škola měla dětem v dnešní době nabídnout? Taky byste do takové školy chtěli dát své děti, nebo takovou změnu ve škole vytvářet?
Není to tak těžké – jak by se mohlo na první pohled zdát – takovou školu pro děti připravit. Víc než láska k dětem a radost z jejich spokojenosti není potřeba!
Komentář vyšel ve 4. čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!
Monika Stehlíková je konzultantkou ve vzdělávání. Její příležitostný blog, ve kterém komentuje situaci v českém školství, můžete číst ZDE.
9 komentářů:
Říkám to pořád. Školní družstva! Tam je budoucnost.
"Nic než láska k dětem atd..."
Sancta simplicitas!
Většina ze vzdělávacích aktivit, resp. jejich dílčích atributů, které jsou v článku (značně povrchně) popisovány, naopak vyžaduje od učitele (ale třeba i od ředitele, pedagogického asistenta, atd...) ŠPIČKOVOU PROFESIONALITU. A také dostatečně kvalitní pracovní prostředí. O platech nemluvě.
To že učitel má děti i svoji práci rád, je přesně naopak podmínka "pouze" nutná, nikoli postačující.
Měl bych dotaz. Co dělají děti, které se teď právě nechtějí učit písmenka, nebo počítat, ale chtějí hrát na smartphonu Angry Birds?
Jaký je postup, pokud Pepíček ráno všem v kruhu vyleje čaj a rozfouká mandalu? Opakovaně.
Jak se postupuje, pokud malý Demeter potajmu sní Božence svačinu? Opakovaně.
Tady se řeší idea vzdělávání, vyšší cíle a Vy kolego do toho taháte takové blbé otázky o snědené svačině nebo vylitém čaji.
Takové prkotiny přece pedagogičtí géniové a odborníci neřeší, to je pod jejich rozlišovací úroveň...
Připravit takovou školu možná není těžké, těžké je ji spustit a udržet :)
Myslím, že je prima mít možnost provozovat vlastní školu, když není v dosahu taková, jejíž kvalita by rodiče uspokojovala,
ale nemyslím si, že to je tak snadné. Už jen proto, že láska k dětem má mnoho podob a že některé děti jsou spokojené v situaci, kdy jsou jiné nespokojené.
Některé články paní Stehlíkové se mi líbily, ale tento mi přijde trochu jako brainwashing.
Všechny články tohoto typu mají jeden společný jmenovatel. Popisují, jak je to krásné, když se sejdou rodiče, kterým tak záleží na jejich dětech, že nelitují energie, času a prostředků, aby pro své děti vytvořili školu podle svých představ, když se k nim přidají učitelé, kteří mají skutečný zájem o svou profesi a tak nelitují ...(dtto), aby se dětem ve škole líbilo. A jak děti nemohou ráno dospat, protože se jim líbí ve škole, kde místo procvičování malé násobilky mohou patlat číslice z mouky, nebo bláta, vyprávět si přitom o svých pocitech, čímž získají ty správné "kompetence" pro další život ve společnosti.
Dovolím si poznamenat, že kdyby byli všichni rodiče podobně motivováni, byl by skvělý život i ve škole nealternativní.
PR články vždycky budou šťastníčkovat a těšit se.. to čtu i ve všech zářiových číslech radničních novin.
Jak to píšete, to je pokračování takového nekonečného přehazování odpovědnosti, zda za to, že děcka nejsou spokojený, můžou rodiče nebo učitelé.
Na rodičovských školách, ať už sdružených nebo soukromých, je alespoň jasné to, že celková odpovědnost je na straně rodičů, protože si učitele vybírají. Alespoň jedno z mála míst ve vzdělávání s jasnější akontabilitou (i když není jasná vždycky všem, ale to je na dýl..).
Rodiče chtějí především, aby děti ve škole rády trávily co nejvíce času, nejlépe celý den. Aby škola dětem zabezpečila pestré kulturní a sportovní vyžití i v odpoledních a podvečerních hodinách.
Začíná to už ve školce. Rodiče se živě zajímají o to, proč jim nemohou být děti distribuovány až po šesté hodině podvečerní. Diví se, že školka nemá otevřeno i o víkendech a svátcích. Dožadují se častějších týdenních pobytů v přírodě a projektů, kdy děti ve školce zůstávají přes noc.
Zásadně trvají na tom, aby dostávali nejlépe přes webové rozhraní souhrnné zprávy s podrobnými informacemi o pokrocích svých dětiček. Jestli se už umí samy vysmrkat a utřít si zadeček, kolik děti umí básniček a písniček, co nakreslily a jestli zvládly kotrmelec. Rodiče by nejvíce chtěli, aby ve školních zařízeních byly nainstalovány kamery, a oni mohli pokroky svých dětí sledovat v přímém přenosu v pohodlí svého domova, s kávičkou a drobnými pochutinami.
Chápu učitele, jak je štve, když je někdo háže do jednoho pytle. Stejně to je s rodiči.
Ti rodiče, o kterých píše paní Stehlíková (ať se trochu držíme tématu komentovaného článku) podle mě nejsou z té skupiny, o které píšete. Zejméne rodiče zakladatelé... i v rodičovských školách se vyskytují rodiče - zákazníci.
Dnešní rodiče jsou v mnoha ohledech hůře vybavení než o generaci dříve, žijí také v době s jinými nároky na výkon každého dospělého... myslím, že je legitimní postoj, když očekávají splnění cílů, ke kterým se škola přes ŠVP hlásí, v rámci pobytu dětí ve škole. Úkolovat školu nemusí, škola má definované úkoly sama sebou, stejně tak by dle mého škola neměla úkolovat rodiče... pokud se k tomu sami napřihlásí (obloukem se vracím k tématu článku :))
Okomentovat