České děti se ve školách učí, jak má vypadat výpisek, žádost, soukromý či úřední dopis, objednávka či charakteristika. Ale naučí se opravdu psát?
Amerika
V amerických školách se tradičně vyučuje tzv. „persuasive writing“ neboli text psaný se záměrem přesvědčit čtenáře o tom, že vyjadřovaný názor je správný, a získat čtenáře „na svou stranu“. Nové celoamerické standardy (Common Core State Standards) však kladou důraz na psaní „argument writing“, tedy texty polemické, argumentační. Koordinátor pro angličtinu ve skupině středních škol v Chicagu R. McCarty uvádí důvody, proč je „argumentační psaní“ přínosnější než psaní textu přesvědčovacího:
- Polemika se soustředí na důkazy a jasné zdůvodnění – žáci shromažďují podklady pro svá tvrzení, ale současně musejí brát v úvahu i tvrzení odlišná nebo protikladná, zatímco při přesvědčování se zaměří jen na své stanovisko.
- Zamezí se dramatickým prohlášením – přesvědčování se může stát příliš emotivní, žáci chtějí „vyhrát“ a nedbají na důkazy a protiargumenty, vítězem se pak může stát ten, kdo „mluví hlasitěji“, a diskuse nemůže pokračovat.
- Polemika připraví žáky na náročnější texty – žáci se naučí shromažďovat důkazy, pracovat s různými druhy textů i s dalšími médii, a právě tyto dovednosti budou požadovány i v nových testech.
- Polemika připravuje žáky na skutečný svět – umět se vyznat v argumentech, důkazech, zdůvodnění a odhalit manipulaci budou žáci potřebovat nejen při studiu, ale především v každodenním životě občana a pracovníka. Podrobněji zde.
V Americe se tedy přou o to, zda mají psát spíše přesvědčivě, což čistě pragmaticky vzato se může jistě v životě hodit, nebo spíše argumentačně vyváženě, což jistě lépe rozvíjí logické myšlení. Děti tam ve škole píší hodně.
Česko
U nás Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV) závazný pro všechny školy uvádí pro písemný projev toto učivo:
Na první stupni: základní hygienické návyky (správné sezení, držení psacího náčiní, hygiena zraku, zacházení s grafickým materiálem); technika psaní (úhledný, čitelný a přehledný písemný projev, formální úprava textu); žánry písemného projevu: adresa, blahopřání, pozdrav z prázdnin, omluvenka; zpráva, oznámení, pozvánka, vzkaz, inzerát, dopis, popis; jednoduché tiskopisy (přihláška, dotazník), vypravování.
A na druhém stupni: na základě poznatků o jazyce a stylu, o základních slohových postupech a žánrech; vyjádření postoje ke sdělovanému obsahu, vlastní tvořivé psaní (komunikační žánry: výpisek, žádost, soukromý a úřední dopis, objednávka, teze, strukturovaný životopis, pozvánka, charakteristika, subjektivně zabarvený popis, výklad, úvaha)
Jak to prakticky ve školách vypadá, popisuje kolega Feřtek zde mj. takto: „U nás učitelé na základních a středních školách nejčastěji postupují v hodinách slohu tak, že vysvětlí dětem, jak se píše vyprávění, popis, později reportáž, fejeton, zpráva, recenze… Napíší ta pravidla na tabuli a pak po studentech chtějí, aby podle nich vyrobili příslušný text. Jenže bez důkladného tréninku v psaní studenti jen napodobují vnější znaky nějakého stylistického útvaru. Část z nich si proto zafixuje, že psaní je hlavně spousta nesrozumitelných pravidel (někde smíte použít přímou řeč, jinde ne, někde smíte použít emočně laděné slovo, jinde je to zakázané atp.).“ A jaké to má příčiny a důsledky, rozebírá zde.
A co rodiče?
Mě by k tomu zajímal názor rodičů.
Rodiče, chodí vaše děti na základní nebo střední školu?
Naučili vás ve škole dobře psát?
Pokládáte za důležité, aby vaše děti uměly dobře psát?
Dáváte přednost americkému, nebo českému pojetí výuky psaní?
Zjistíte si, jak vaše děti u nich ve škole učí psát?
A budete s tím něco dělat, když zjistíte, že to neodpovídá vašim představám?
Je to smysluplné?
Prosím účastníky diskuse, aby svůj příspěvek začali vždy písmeny QW. V minulých blozích jsme tak hned viděli, kdo diskutuje, aniž dočetl text do konce. S takovými nemá smysl diskutovat.
A mě osobně ještě zaráží jedna věc: seznam žánrů v RVP ZV. Strukturovaný životopis se asi bude hodit každému, ale dopis? Kdo dnes píše dopisy? A kde je blog, příspěvek do diskuse v blogu, krátká zpráva nebo komentář k události na Facebooku? Vždyť to jsou věci, které děti dělají denně, jistě by je rády dělaly lépe, kdyby jim někdo poradil, upozornil je na chyby. Nepochybně by byly rády, kdyby jim ostatní dobře rozuměli, kdyby uměly vyjadřit přesně, co chtějí. Ale místo toho je učíme psát výklad, charakteristiku a subjektivně zabarvený popis.
Často píšu, že výuka má být smysluplná. Pro žáky! Je?
Převzato z blogu autora na Aktuálně.cz
8 komentářů:
Aby se psaní zlepšovalo, nejen v mateřském jazyce, je potřeba mnoho psát a psaní opravovat, připomínkovat, komentovat atp. To je hodně práce. Hodně 'nezaplacené práce'. Pouze pro nadšené, mladé, svobodné a bez nároku na odpočinek či finanční prospěch.
A kde je blog, příspěvek do diskuse v blogu...
A kde je hanopis, pomluva, nařčení, petice proti učiteli?
Což o to, ale uvědomujeme si vůbec, jak tragická je situace třeba v učebním oboru kuchař? Tam jim normálně řeknou, co se dává do guláže, jak se s tím mícha a učni to pak klohní. Otázka zní, naučí se takto vařit? A kde je hamburger, párek v rohlíku nebo miska přepáleného tuku?
Nevyznám se v tom úplně, ale neplete si náhodou subjektivně zabarvený pan Šteffl slohový útvar s přenosovým médiem?
Jo jo jo, kolega Feřtek je zkušený učitel a teoretik výuky slohu, to všichni víme, takže jeho vývody stran metodiky slohu a komunikace na českých školách by bylo jistě hodno do kamene tesat!
Kdo dnes píše dopisy? Možná to vyvolá údiv, ale ještě stále dost lidí, byť je posílá třeba e-mailem. A co platí pro soukromý dopis, je uplatnitelné i v těch úředních, kterých člověk pracující intelektuálně napíše za život velmi mnoho a jistě se s nimi často setká i manuálně pracující. Toto pan Šteffl neví?
Zajímavé je i rozvržení odpovědí minidotazníčku - s výjimkou druhé, týkající se subjektivního názoru na to, jestli je naučila škola dobře psát, nabízejí všechny odpovědi nejprve kladné, pak záporné hodnoty; i tak lze mírně manipulovat s respondentem. Navíc škola neučí jen psát, ale i komunikovat, což by někdo, kdo se vyjadřuje k úrovni výuky SLOHU A KOMUNIKAČNÍ VÝCHOVY měl vědět.
Sama anketa pak nevypovídá vlastně nic, protože pracuje s příliš malým vzorkem specifických respondentů - průměrný rodič na blog pana Šteffla pravěpodobně nezavítá a už vůbec netuší, jaký je rozdíl mezi americkým a českým způsobem výuky psaní (a nezajímá jej to). Otázkou do pranice je, má-li vůbec rodič mluvit odborníkům do toho, jakou metodou učí - já také nebudu lékaři přikazovat, čím mě má léčit, nebo požadovat po instalatérovi, aby něco dělal jinak, pakliže problematice vodo-topo dobře nerozumím.
"Nepochybně by byly rády, kdyby jim ostatní dobře rozuměli, kdyby uměly vyjadřit přesně, co chtějí." - jak to autor ví? Z jakých dat vychází? Mnoho PRAKTIKŮ, mezi něž pan Šteffl již čtvrt století nepatří (pomíjím fakt, že NENÍ češtinář), potvrdí, že žákům je vcelku jedno, jestli se vyjadřují přesně čili nic. A navíc tato pasáž vyznívá, jako by výuka slohu a komunikace v Čechách nestála v první řadě na premise tvorby komunikačně sdělného projevu, jemuž adresát bez potíží porozumí tak, jak autor zamýšlel. Jenže ona na tom stojí, opřena o teorii funkčních stylů a slohových postupů. Ale to jsme u limitů toho, když přírodovědec kafrá do výuky humanitního předmětu, o němž ví velmi, velmi málo.
"Ale místo toho je učíme psát výklad, charakteristiku a subjektivně zabarvený popis." - chce nám pan Šteffl naznačit, že ovládnutím těchto útvarů se žák nenaučí vyjadřovat jasně, srozumitelně, výstižně? To by bylo tvrzení velmi smělé a zcela mimo realitu.
"A kde je blog, příspěvek do diskuse v blogu, krátká zpráva nebo komentář k události na Facebooku?" - další perly. Blog je médium, ne útvar, jak s grácií sobě vlastní upozorňuje kolega Blaha. Na blog mohu zavěsit cokoliv, úvahu, popis, recenzi, povídku, báseň, novelu, stížnost, znávod... Komentář je druhem úvahy, jak by měli vědět průměrní středoškoláci; krátká zpráva je také zpráva, která se běžně učí. Kde je tedy problém? Zřejmě v nevědomosti.
Výuka stylistiky a komunikace na českých vzdělávacích ústavech určitě není v optimální kondici, to nelze zpochybnit. Ovšem hledání příčin a cest k nápravě nelze provádět metodami dua Bouvard a Pécuchet, je nutné nechat je na odbornících, neboť stále platí lidová moudrost říkající - drž se, ševče, svého kopyta (obecně je velmi zajímavé, že nikde nenajdete text, v němž by radil češtinář přírodovědcům, jak mají učit - v opačném gardu však jde o relativně četný jev, o čemž svědčí i tento článek; cítím tady jistou formu nedostatku pokory).
QW - je to tak správně?
Kdo dnes píše dopisy?
Panu Štefflovi možná jen uniklo, že třeba strukturovaný životopis se běžně posílá s průvodním, motivačním dopisem. Už podle jeho obsahu a formy adresát mnohdy zvažuje, má-li vůbec smyslu prokousávat se i životopisem.
Ovšem pokoru, pane Gustave, pokoru u čelních představitelů odborné veřejnosti a konzultantů v oblasti školství nehledejte. I na tom Hradě je jí posledních téměř tucet let víc.
Pokud žáky nenaučíme v prvé řadě správnému pravopisu, mluvnickým pravidlům a lexikálním významům, je marné po nich chtít umět se vyjadřovat různými funkčními styly a psát rozmanité slohové útvary.
Jelikož v posledních letech klesá hlavně u chlapců zájem o četbu, nemůžeme se ani divit jejich neschopnosti při aktivním vyjadřování v psané formě. Nemají z čeho vycházet, neumí rozlišovat mezi styly, oni totiž nedají dohromady kloudnou smysluplnou a srozumitelnou větu - myšlenku.
Ale jak to chcete napravit, když ve školách přibývá stále více nových předmětů na úkor úbytku hodin českého jazyka.
Kde jsou ty doby našeho mládí, kdy jsme měli každý den ve škole hodinu češtiny?!
Jen jsem chtěl připomenout, že učivo je v RVP ZV pouze doporučené, není tedy povinné...
Vzhledem k tomu, že se zatím na většině českých škol většina předmětů učí v češtině, lze pro kultivaci využít i jiné hodiny než ČJ. A často dokonce smysluplněji.
Okomentovat