Ondřej Turek: Nepřizpůsobivost školského systému v České republice

V tomto článku bych rád rozebral neochotu školského systému reagovat na celospolečenské změny a následně se jim přizpůsobovat.


Máme mnoho škol, existuje několik stupňů vzdělání, přičemž základní vzdělání je povinné. Bohužel od dob Marie Terezie, zakladatelce povinné školní docházky, se se způsobem přijímání informací hnulo pramálo.

Historie versus současnost

Vzpomeňme na dobu, kdy se utvářel tento systém vzdělávání. Neexistoval internet, neměli jsme počítače a psalo se inkoustem. Naprostá většina informací (rozuměj vzdělání) se šířila ústně. Nejrozumnější učební systém proto vypadal následovně: Dostaneš učitele, ten do tebe nahustí mraky informací a ty si je zapamatuješ.

Zamyslel jsem se nad tím, co se změnilo. Přišly počítače, přenosná úložiště, mobily, foťáky, automatická počítadla (Excel, kalkulačky, apod.) a hlavně internet.

V současné době máme celý pramen informací uložený ve světě elektroniky, který máme na dosah mávnutím kouzelného proutku, či spíše zmáčknutím tlačítka „probudit z režimu spánku“.

Řekněte si sami, zda víte, jaké je hlavní město Uzbekistánu. Hádám, že o tomto státu máte při lepším alespoň povědomí, kde leží a pokud o něm něco víte, tak je to pouze jeho hlavní město Taškent. Pravděpodobně jste se ho tupě naučili stejně jako dalších mnoho jiných měst, ze kterých vám jen malá část utkvěla v hlavě. Anebo vám tento název utkvěl v paměti jako mě, když jsem při sabotování testu ze zeměpisu usoudil, že tak debilní názvy si zkrátka nebudu tlouct do hlavy, přičemž jako vůbec nejdebilnější mi připadal právě Taškent.

Však jaké je hlavní město Turkmenistánu již skutečně nevím. Stačí však otevřít prohlížeč, napsat Turkmenistán, odentrovat, najít vhodný výsledek ve výpisu a zjistím, že je to Ašchabad. Jednoduché a prosté. Otázka půl minuty a to ještě z důvodu, že mám pomalý internet.

A takhle je to dnes s většinou znalostí, které jsme biflovali. K vyhledání důležitých informací za sebou nemusíme vozit pojízdnou knihovnu, nemusíme vlastně do knihovny ani chodit, protože většina titulů je v elektronické podobě. A pokud není kniha takovou formou dostupná, je v podstatě celý její obsah mnohokrát přepsán v jiných slovech, parafrázích na mnoha webových stránkách. Internet se jen hemží citacemi a znalosti celospolečenské i lokální jsou nesčetněkrát kopírovány. Tvoří se stručné výtažky, kolikrát i s komentářem. Bez nadsázky je možné říct, že internet je úložiště všeho. Že není poznatku, který by na internetu nebyl.

Vše má své ale

V první chvíli by si člověk mohl myslet, že tedy školy zapotřebí nejsou. Vždyť jen opakují, co je psáno na internetu. Jako by četli knihu s komentářem nahlas. Když se na to ale podíváme z opačného úhlu, zjistíme, že tomu tak bylo vždy. I u té Marie Terezie, o které jsem se zmínil výše. Co je tedy úloha školy vzhledem ke společnosti?

Škola má učit v první řadě tak, aby dala studujícím náhled do problému tak, aby měl nějaký ucelený tvar. Měla by jim udávat směr, kterým se mají ubírat v řešení nějaké úlohy (ať už jakékoli – matematické, literární, v dějepise,…).

Neměla by však opomínat na to, že svět se hýbe a mění. Společnost se vyvíjí a některá pravidla se nejen pozměňují, ale dokonce mění od samého základu. Vzpomeňme na objevy Koperníka o kulaté Zemi, o tom, že není naše planeta středem galaxie, nýbrž slunce je to, kolem čeho se všechno točí. Vzpomeňme na přepisování učebnic poté, co vyšlo najevo, že atom není základem hmoty. Vzpomeňme na veškeré změny dějepisu poté, co se v nějaké zemi došlo ke změně režimu. Vzpomeňme na Darwinův objev evoluce, jenž u mnoha lidí zapříčinil zatracení náboženského výkladu světa. Vzpomeňme na změny pravopisu i stylistiky.

Škola by neměla pouze učit fakta a po jejich změně jinou generaci učit odlišné věci. Ba naopak, měla by učit jak zacházet s informacemi. Jak se přizpůsobovat změnám a jak na ně reagovat. Zkrátka předat nástroj k tomu, aby si člověk uměl vytvořit vlastní směr, kterým půjde při změně, aby se aklimatizoval v budoucnosti.

Kritické myšlení

Další důležitou věcí, kterou by každá škola měla předat je kritické myšlení. Informací je tolik, že musíme umět zhodnotit, zda je informace užitečná, zda není zastaralá, zda je pravdivá a jestli s námi náhodou nechce záměrně manipulovat. Čtyři body ze čtyř školy v České republice povětšinou nesplňují. Pokusím se jednotlivé body popsat detailněji.

Užitečnost informací

Užitečnost informací je na prvním místě. K čemu je nám učit se zbytečné? K čemu je v práci konat zbytečnou činnost, která nám akorát prodlužuje čas, který bychom mohli využít efektivně?

Bohužel se stále setkáváme se čtením zdlouhavých referátů, kde je polovina věcí zbytečných vzhledem k zadanému tématu, odměněných známkou jedna. Shledáváme se s povinným rozsahem stran u ročníkových prací, seminárních prací, referátů. Zbytečnost potlačující praktičnost a schopnost zpracovat úkol s co největší efektivitou.

Pamatuji si, že když jsem byl v prvním ročníku gymnázia, musel jsem zpracovat ročníkovou práci na téma Život ve školním zahradním jezírku. Práci bych sepsal odhadem na dvě tři strany i s obrázky. V zadání však bylo jasně napsané, že stran musí být dvacet a více. Psal jsem tedy výřečné věty s nulovým informačním obsahem a prokládal jsem práci mnoha obrázky. Kantor byl ale spokojen a práce se mu moc líbila.

Nejen, že má práce byla z naprosté většiny zbytečná pro mě samotného (odnesl jsem si z ní pouze to, že vím, co je geotextilie), ale i pro školu jako také pro společnost. Svazek více než dvaceti stran, který jsem (zcela zbytečně – asi musela škola obhájit zakoupení kroužkovacího stroje) musel vsadit do kroužkové vazby, skončilo ve sklepním archivu. Už tehdy byl předurčen k archivaci po příštích padesát let, aby byl následně zlikvidován. Přitom mělo dojít alespoň k prezentaci meho díla ostatním studentům. Opět ale s povinným rozsahem patnácti minut mluveného projevu, kdy by tři čtvrtě času vyplňovala prázdná a bezduchá slova.

Zastarávání informací

Dalším bodem jest rozlišovací schopnost, zda je skutečnost nebo fakt aktuální. Dnes je tato schopnost namístě víc, než kdykoli předtím. Když už k vytištění knihy nepotřebujeme nakladatele (v posledních letech šla cena tisku rapidně dolů), tiskneme během pár minut (oproti knihtisku opět extrémní změna), zaznamenáváme mnoho dat, o kterých víme, že za chvíli zestárnou (a my můžeme prodat vydání 2.0). Ne jako Bible, která platí a bude platit celé věky.

A to jsem zatím nepsal o internetu. Každý druhý má blog, kam si může napsat, co se mu zlíbí. Na Youtube může uploadovat jakákoli videa, na Facebook postovat kolik chce statusů. Vše, co bylo psáno, na internetu zůstává, byť třebas jen v archivech. Z jakého důvodu školy neučí rozeznávat aktuálnost informací?

Moc dobře si pamatuji na školní léta, kdy se nám studentům nechtělo do nějakých prezentací a referátů namísto hraní na počítači, či poletování venku. Stačilo vzít první dva články, na které jsme narazili, zvolit ctrl + v, přidat zdroj na konec a bylo hotovo. Když těm chytřejším kantorům došlo, že je někde chyba, kvitovali jsme to s poukázáním na zdroj a to stačilo. Jednička byla téměř zadarmo. Proč však neučí školy vyhledávat aktuální informace (Např. nikdy jsem na informatice neslyšel výklad ohledně hledání dle časového omezení…)? Domnívám se, že je to tomu jednak kvůli shovívavosti, pohodlnosti a lenosti. Také si ale myslím, že zde bude hrát fakt neznalosti a neschopnosti sami se orientovat. Ze stejného důvodu se učitelé dějepisu záměrně vyhýbají detailnějšímu výkladu 21. století a končí druhou světovou válkou, někteří nástupem komunismu. Jak ale skutečně probíhala revoluce, co přišlo po ní a co to pro nás znamená dnes, to se již neříká. Obhajoba je pro to prostá. Řekne se, že nezbývá čas a že končí škola. Málokterý učitel je schopen mít výklad ohledně války v Sýrii, demonstracích na Ukrajině a podobně.

Druhým aspektem, který je dobré zhodnotit je, že učitelé se bojí hovořit o blízké minulosti právě z důvodu aktuálnosti. Mnozí si uvědomují, že jim doba nedovoluje mluvit ve prospěch třeba komunismu, i když se s ním ztotožňují a naopak musí obhajovat demokracii jako nejlepší systém vlády. Dále se jistě bojí, že by některými tématy, které jsou poněkud kontroverzní, podnítili vášnivou diskusi se svými studenty a pak by jim v závěru došly argumenty, čímž by si podlomili autoritu. Konec konců ono se dá namísto těchto hodin mluvit například o Přemyslovcích, které se nestihli probrat v minulých pěti hodinách, že? A navíc co kdyby se ukázalo, že v blízké minulosti něco bylo jinak? To by byl konec, učit najednou něco jiného, než by bylo do té doby zvykem.

Pravdivost informací

Nepravdivost informací je věc, která je stará jako lidstvo samo. Lži, polopravdy, omyly, to vše se ve společnosti odehrává. A ani publikace, ať už internetové, či tištěné, nejsou výjimkou. V současné době zažívá boom takzvaná virální reklama. Dost často naletíme. Ovšem poté se ukáže, že to byl pouze klam a dozvíme se, která značka na trhu na nás přichystala boudu. Která nás tak dobře pobavila a co od nich máme koupit.

Ne všude se však dozvíme, co je hloupost a lež. Zvláště na internetu (ale i v knihách a mluveném projevu) je mnoho různých protiřečí. Škola by měla mít za cíl učit studenty hledat pravdu a používat selský rozum při získávání informací. Zde se opět vracíme k uznávání veškerých – a tedy i lživých – zdrojů informací.

Manipulace s veřejností

Posledním bodem, který není daleko od tématu lži, je záměrná manipulace s posluchačem, čtenářem, nebo s pozorovatelem. Proč školy neučí rozpoznávat alespoň základní prvky manipulace? Proč nám školy neřeknou, co je to konspirační teorie a na reálných příkladech nám názorně nepředvedou, jakým způsobem uvažovat o tom, zda se jedná o podvrh, nebo jestli se dá teorii věřit, nebo o ni uvažovat jako o možnosti jiného výkladu skutečnosti?

Myslím si, že kantoři opět nemají jasno v tom, jak takové věci učit a navíc ani sami nevědí, do jakého předmětu manipulaci zahrnout. Učí tedy standardním způsobem, který dle mého názoru dnešnímu světu již nedostačuje.

Druhá věc může být taková, že někdo má zájem na tom, aby většina lidí nebyla schopna manipulaci odhalit. Proč? Narážím zde na malou část obyvatel naší společné planety, která je však velmi mocná a v podstatě řídí téměř veškeré důležité dění ku svému prospěchu. Možná se teď smějete, ale vzpomeňte na stará rčení typu: Peníze vládnou světem. Myslíte, že jimi nejsou lidé, kteří vlastní i kdyby „jen“ nadpoloviční většinu zdroj 1 zdroj 2 a zdroj 3 všech hmotných statků na Zemi, úplně zaslepení? Opravdu si myslíte, že nechtějí mít pod sebou pracující ovečky, které jsou tak hloupé, že jim nedojde, že je něco špatně?

Peníze, peníze, peníze

Na pár řádků se ještě pozastavím u oněch peněz. Každý potřebuje peníze, někdo více, někdo méně. Faktem ale je, že málokdo je ochoten vzdát se části z nich jen kvůli přesvědčení, nebo toho, že má svou práci jako zálibu. Naprostá většina lidí chce být ohodnocena tak, aby to odpovídalo jejich schopnostem.

Není horkou novinkou, že ve školském sektoru je financování nepříliš zohledňované. Kdo se tedy cítí na víc, jde do zahraničí, učí dospělé v nestátních institucích, či dokonce pracuje v jiném oboru.
Systém výplatNavazující chybou je podle mě tabulkové hodnocení, které má stát nastavené na celém svém poli. Představte si, že šikovný člověk z učiliště, který vede hodiny dílenské praxe, odvádí velmi dobrou práci a naučí studenty skutečně potřebné a užitečné věci, dostává mnohem menší plat, než člověk, který učí výtvarnou výchovu velmi špatně. Kupříkladu tak, že nechá děti malovat, neřekne jim nic z historie umění, nevěnuje se různým technikám malby. A to jen kvůli tomu, že učitel výtvarné výchovy je vysokoškolsky vzdělaný.

Osobní ohodnocení

Poslední problém co se týká peněz vidím v osobním ohodnocení. S největší pravděpodobností se celková suma, která se má na tyto bonusy přerozdělit, rozseká tak, aby ve výsledku každý učitel dostal stejně. Vytrácí se zde tudíž smysl adekvátního hodnocení vykonané práce.

Čím je to způsobené? Osobní ohodnocení v podobě prémií rozděluje ředitel. Ten však nemůže mít dostatek pádných argumentů k dotazům proč dal tomu více, než tamtomu. Ředitel nemůže čtyřiadvacet hodin sledovat každého učitele jakým způsobem učí, jak se připravuje na své hodiny, jak se věnuje svým studentům mimo rozsah své pracovní doby. Reference o svých kantorech tedy získává z doslechu, z výsledků srovnávacích testů a z projektů, kterými jsou jmenování kantoři garanti.

Těžko se však ředitelům říká, že jiný dostal větší částku, protože zkrátka na ředitele dělá lepší dojem. Nikdy totiž nelze sečíst výsledky práce zcela objektivně. Proto se ředitelé zaleknou a raději přidají každému stejně. Vlastně s tím poté mají i méně práce.

Nedůslednost

Dalším neduhem českého školství je velká míra nedůslednosti. Kolik chyb se promíjí, nelze spočítat. Otázka však je, jaké chyby promíjet a jak k nim přistupovat. Nikdo není dokonalý člověk a chybovat je lidské. Na druhou stranu výuka by měla vést k tomu, aby si chybující byl vědom, v čem byla chyba a snažil se ji napříště neučinit.

Bohužel tomu tak není. Nejvíce se to odráží na českém jazyce. Konkrétně mám na mysli pravopis. Dobrá, každý se občas upíše, nebo splete. Ne každý zná pravidla českého pravopisu nazpaměť. Podívejme se ale na děti – a nejen děti –, kterým nezáleží na tom, jaká jsou pravidla. Setkávám se pravidelně s patvary jako pryncezna, ritýř, mislel, vyděl, aj. v dětském oddíle, který vedu. Nejde ale o děti ve věku sedmi let. Bavíme se o náctiletých! Dobrá, jsou mezi námi i dyslektici, pro které je obtížnější naučit se pravopisu, ale i to je možné. Třeba mého souseda máma tak dlouho trápila, že si na svou dyslexii už ani nevzpomene a píše správně česky. Ale i kdyby – je mi záhadou, že se najednou vyrojilo tolik dyslektiků. Že by se dříve rodilo méně lidí s touto poruchou? Nebo je to jen další výmysl našich doktorů?

V takových případech jednoznačně pochybil učitel na základní škole v nedůslednosti drilu a vysvětlování pravidel. Nejhorším faktem je, že čeština je věc, která se neprojeví zřejmě. Každý si sice pomyslí i pisateli své, ale most kvůli špatnému pravopisu nespadne.

Taktéž bychom se mohli zajímat o nedůslednost v trestech. Častokrát je učitel líný pamatovat si, kdo má co přinést, či se naschvál nepřipomene. Sahá to totiž do jeho volna, nebo do výkladu, který má připraven do poslední minuty.

Potlačení individuality a jednotný přístup ke všem studentům

Zde narážíme na další nedokonalost, a to na absenci individuálního přístupu ke studentům. Ne všichni jsou stejné povahy, ne všichni stejně uvažují a ne všichni stejně reagují. Každý člověk je svým způsobem originál. Vždyť to dokonce máme v hesle Evropské unie – jednota v rozmanitosti. Velká chyba školského systému je ta, že je nastaven tak, aby vyučoval všechny stejně. Tím, že všechny studenty vnímá jako prázdné krabice, které se plní vědomostmi jako na výrobní lince, navíc stejnou rychlostí, zjednodušuje si hodnocení a předpokládá objektivitu. O té se však po podrobnějším rozboru nedá hovořit. Každý jednotlivec vyniká v jiném spektru znalostí. Aby však mohl projevit svůj talent do hloubky, je nucen chápat i jiné obory. Když však některý z nich nezvládne, končí a brána do světa tajů oboru, ve kterém vynikal, je mu uzavřena.

Jak ale přistupovat ke studentům a jak je hodnotit? Asi by bylo až moc drzé tvrdit, že celý systém rozdělení do tříd dle věku je špatný a potlačuje učenlivost. Asi by bylo přespříliš, navrhnout systém fungující na základě tvrzení, že člověk je od základu učenlivý a chce se učit od znalejších, a proto slučovat třídy dle oborů (avšak vzpomeňte na malé děti – také se chtěly učit chodit po vzoru starších a nebyly nuceny).

Revoluce v zaběhnutém systému

Za adekvátní řešení považuji zrušení postupky do vyšších tříd, jak ji chápeme dnes. Dobrý učitel by zkrátka poznal, že některý student již má dostatečné znalosti a schopnosti postoupit do vyšší třídy. Záměrně nepíšu ročníku, protože mnou navrhovaný koncept vzdělávacího systému počítá vzhledem k individuálním termínům postupu třídy, kde se vyučuje tatáž látka pouze několik měsíců. Nejvhodnější je doba dvou měsíců. Student se něco naučí, nezdržuje to moc dlouho ty, kteří chtějí postoupit z nižší třídy, ale je to zase dostatečně dlouhá doba na to, aby učitel poznal své studenty a mohl se jim věnovat individuálně.

Aby učitelé nebyli omezení a nepovažovali svou práci za stereotyp, rotovali by po jednotlivých třídách v cyklu ukončení nového „školního roku“, který by trval právě dva měsíce, či tolik dní, kolik by obsahovala běžná výuka ve třídě popisované výše.

Nejspíše se nyní ohrazujete a připomínáte, že učitel nemůže odhadnout každého a že by záviselo na jeho povaze a klidně by někdo nepostoupil jen protože by se znelíbil učiteli. V nejhorším by se za dva měsíce vystřídal jiný učitel. Navíc ať chceme, či nikoli, omyly jsou lidské. To už jsem ostatně psal výše. Chyby je ale nutné minimalizovat při vědomí, že se nedají vymýtit všechny. Úlohou státu je tedy vychovat výborné učitele tak, aby jim široká veřejnost mohla věřit. Až poté lze zavést zcela převratný systém vzdělávání. Konec konců věříte všem učitelům, že učí vaše děti dobře, v současné době?

Není jednoduchý způsob, jak dostat učitele pryč

Navazující chybu vidím v zákoníku práce. Ve chvíli, kdy je učitel špatný, měl by být vyhozen. To zní jednoduše, avšak opak je skutečností. Vzhledem ke znění současných zákonů je rozloučení s kantorem velmi obtížné. Dát výpověď zaměstnanci z pohledu školství (kde se například neredukují vyučované předměty) školství lze totiž dle §52 zákoníku práce jen pro závažné porušení povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností (podmínka písemného upozornění zaměstnavatele na možnost výpovědi v době posledních 6 měsíců pro porušení povinností k vykonávané práci). Navíc když se ředitel školy s učitelem kamarádí, nebo je v rodině, je vyhození učitele prakticky nereálné.

Ano, špatné či nepochopitelné předávání vědomostí je závažné, ale právě ona závažnost situace se neprojeví hned, ale až o mnoho let později. Navíc je skutečně těžké dokázat, že jde o závažné pochybení, protože slovo dítěte je bráno s velkou rezervou a ve chvíli, kdy se do třídy na kantorovu výuku jde podívat ředitel nebo jiná pověřená osoba, výuka se pochopitelně ihned změní výrazně k lepšímu. Kdyby navíc proběhl soud, s největší pravděpodobností by vyhozený kantor vyhrál. Jinými slovy: Současným zněním zákonů kryjeme špatné učitele na úkor vzdělání našich dětí.

Přehlížení problémů

V neposlední řadě vidím na školství chybu v neochotě problémy řešit. Mnohdy se setkáme se špatným přístupem učitelů k šikaně. Ta pokud vypukne, je velmi těžko zastavitelná a vesměs ji nezarazí nikdo jiný, než čas. Proto je nutné zakročit již v zárodku. Jenže spousta učitelů zkrátka nemá kuráž k zakročení, nebo si nechce kazit den. Není to přeci v jejich popisu práce. Omyl! Ve chvíli, kdy studující pocítí nepříjemné prostředí pro práci, získá k ní nechuť a vše mu jde hůř. Snaží se neprojevovat a pokud možno nezapojovat se. O týmových pracích nemluvě. Chyba v uhýbání očima před problémem je však nejen v šikaně, ale i v problémech spojených s jednotlivými nedostatky studentů. Zde se však opět navracím k problému nedostatku individuality.

Závěrem

Problémů je na poli vzdělávání v našem státě mnoho a jsem si vědom toho, že jsem zde obsáhl pouze zlomek z nich. Považuji je však za nejvíce palčivé s přesahem do budoucna. Kéž kořeny problémů, o které naše školství zakopává, budeme v brzké době přesekávat.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu Opicakuz's Idea na Desítka.cz