Mobilní telefon, osobní počítač a připojení k internetu vlastní v České republice skoro každá domácnost s dětmi. Čím dál těžší, až nereálná, je snaha vyhnout se jejich vlivu. Avšak většinu českých základních a středních škol lze „díky“ míře jejich technologického vybavení považovat za „oázu elektronického klidu“. Kdo naučí děti pracovat s technologiemi a používat je pro osobní rozvoj, nejen odpočinek a hru? Mohou české rodiče a učitele (po)učit pozitivní a negativní zkušenosti z USA?
Z článku Jany Filové v ČeskoMluví.cz vybíráme:
Bylo by naivní domnívat se, že českých dětí se tyto rizika netýkají. I když vybavenost českých základních a středních škol osobními počítači není příliš vysoká, děti do kontaktu s novými technologiemi a médií přicházejí nejdříve doma. V roce 2011 vlastnila mobilní telefon (98,8%), osobní počítač (86,8%) a internetové připojení (84,2%) většina českých domácností s dětmi[1]. Podle zjištění KIDMAP® z roku 2012, pětina dětí (19%) ve věku 5 – 8 let tráví u počítače více než 8 hodin týdně, polovina dětí ve věku 9 až 12 let používá Facebook a téměř všechny (90%) děti ve věku 9 – 12 let mají mobil. Nikoho asi nepřekvapí, že děti ve věku 5 – 12 let by si za své peníze chtěly kromě hraček, kola nebo koloběžky koupit také počítač nebo notebook[10].
Mobilní a chytré telefony, stolní počítače a notebooky, tablety, herní konzole a s nimi související software, počítačové programy, videohry, mobilní aplikace, zároveň sociální sítě, to všechno nepochybně ovlivňuje chování dnešních dětí. Čím dříve se naučí moderní technologie ovládat, tím méně budou později jimi ovládané. Nebudou je vnímat pouze jako prostředek zábavy a odpočinku, ale především jako nástroj pro objevování, vytváření a sdílení znalostí. Pokud se jim to podaří, získají konkurenční výhodu nejen ve škole nebo později na trhu práce, ale také v životě – v tom reálném.
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
10 komentářů:
děti do kontaktu s novými technologiemi a médií přicházejí nejdříve doma
Tato věta je naprosto, ale naprosto stěžejní. (Pro školské reformátory pak klíčová.)
Než se pustíme do nějaké diskuse, je třeba si ji alespoň dvěstěkrát zopakovat, aby se nám v hlavě usadila jako základ pro veškeré úvahy na toto téma.
...nejdříve doma, nejdříve doma... doma, doma...
Ad Pytlík Blaha:
Předběhl jste mě. To je přesně ono.
Vracím se do svých školních let a říkám si, s jakými novými technologiemi a médii jsem přicházel do styku já. Takže: psací stroj (v pozdější době elektrický), barevná televize, transistorák, kalkulačka, automatická pračka, víceúčelový kapesní nůž... co z toho mě naučili používat ve škole?
Nic. Asi tehdy to vzdělání stálo za houby.
Jo, ještě jsem zapomněl na gramofon, barevný fotoaparát a promítačku diapozitivů.
Jistě. Jenže zatímco s transistorákem, kalkulačkou a víceúčelovým kapesním nožem vám vaši rodiče mohli pomoci, s moderními ICT to tak spíše nebude. Díky tzv. generační inverzi vám digitální přistěhovalci s výchovou a vzděláváním dětí v oblasti ICT příliš často nepomohou. A zde je prostor pro učitele.
Ondřej Neumajer
A zde je prostor pro učitele.
A toto je věta klíčová se vším všudy.
Český moderní učitel pro 21. století číhá za bukem, a jakmile zachytí jakýkoli náznak toho, že rodina někde něco zanedbala, vyrazí pod práporem nejnovější revize Bloomovy taxonomie do boje za oprávněnost svojí existence.
Rád bych připomněl, že tu hovoříme, předpokládám, o současných dětech a jejich rodičích, a ne o jejich prarodičích. Rodiče dnešních dětí, které se dostávají k oněm technologiiím a jejich škodlivým vlivům, nepřesahují, až na výjimky, věku čtyřiceti let, mají mobil i počítač a dvě desítky let žijí v kontaktu s rozvíjejícími se technologiemi.
Jestliže si s nimi nevědí rady, nechť je nepořizují ani svým dětem.
V rámci svojí profese dětem vytvářím podmínky po rozvoj jejich vzdělání, včetně jejich ochrany a rád jim pomohu i nad rámec svých pracovních povinností, ale odmítám, zdůrazňuji odmítám přebírat odpovědnost za děti v oblastech, ve kterých rodina selhává.
Mimochodem, mně rodiče mohli pomoci tak akorát s tím nožíkem.
Jestliže si s nimi nevědí rady, nechť je nepořizují ani svým dětem.
Lépe vyjádřený povel k sociální selekci bychom asi těžko hledali. Chápete, že takovou radou zásadně zavíráte životní šance daného dítěte, což je v přímém rozporu s tím, co je cílem školy?
Aby bylo jasno, celou dobu se bavíme o využívání technologií pro podporu učení, nikoli např. o tom, že dítě musí mít poslední verzi nejmodernějšího smartphonu, playstation a různá tamagoči.
Ondřej Neumajer
Lépe vyjádřený povel k sociální selekci bychom asi těžko hledali.
Asi bychom těžko hledali lépe vyjádřené směřování naší společnosti.
Nemá-li dítko poslední model technologického výdobytku, je zřejmě vyřazeno nejen z kolektivu, ale i ze vzdělávacího procesu a civilizace vůbec.
Začíná nám nebýt pomoci. Běda.
V duchu první mnou citované větičky opakuji znova, nevědí-li rodiče, jaká nebezpečí na jejich děti číhají v digitálním světě, nechť je prozatím radši dávají na ajróbik nebo do houslí.
Ona je selekce a "selekce".
Deset let tomu nazad vstupovala odhadem třetina žáků na střední s tím, že zatím doma "kompl" nemají, ale už psali Ježíškovi. Dneska by jste jedince, kde doma nemají aspoň jeden počítač, chvíli musel ve škole hledat. (A většinou by za tím stála nějaká ta přírodní filosofická orientace rodičů.)
Pokud byl vstupní hendikep žáka uváděného typu, pak je na škole, aby jej, pokud možno, zkusila kompenzovat.
Pokud ale "selekce" spočívá v tom, že ten, kdo nemá v batohu nejnovější iPad, je mezi ostatními "lůzr", pak si opravdu nemyslím, že je to problém školy. (Za dřívávějc se také žáci selektovali podle toho, kdo neměl džíny z Tuzexu.)
Ale souhlasím i s kolegou Blahou v tom smyslu, že rodič by se měl zajímat a není-li si jist, pak raději tlaku potomka nepodlehnout. Zrovna počátkem týdne proběhla médii noticka, že největším distrubutorem dětské pornografie jsou děti samy, protože často zcela dobrovolně zveřejňují i své intimní fotografie. Čili je na rodiči, aby posoudil duševní vyzrálost potomka, ještě před tím, nežli mu pořídí mobil s fotoaparátem.
Ale je to i prostor pro působení školy, která by měla plnit svou informační a výchovnou funkci. A to i navzdory paní Jochové a dalším fanatickým odpůrcům sexuální výchovy.
'Hele, mamiii, zo fakt nejde. Uz i ta socka Pytlikovic huli travu, a ja tak akorat usrkavam dedovi rum.'
'Taato, pocem! Nase bejby nebude sedet v koute. Sahni do srajtofle, at si muze koupit nejakou poradnou strikacku. Ukaz, ze na to mame.'
Ze zivota odposlechl Sedych
Myslíte si, že by kolega Blaha i Ondra Neumajer našli společnou základnu, na které se shodnou nad rámec sloganů "Rodina základ státu" a "Škola základ života".
Samozřejmě mi jde o téma digitálních technologií ve vzdělávání. Pokud ano, pak bych se nebál tento konsensus využít v dalších úvahách ... nezávazných samozřejmě ;-).
Okomentovat