Bořivoj Brdička: Vliv otevřenosti na budoucnost školství

Poslední ze seriálu článků zabývajících se otevřenými výukovými zdroji a jejich vlivem na školství. Zprostředkovaně, díky souvislosti s možností svobodného vzdělávání pro všechny, i dopadem na celou společnost.



Naše představy o volném přístupu všech lidí ke vzdělání získaly v minulém díle poněkud konkrétnější podobu díky modelu OER university, jenž již začíná být prakticky ověřován. Je založen na možnosti každého jedince se svobodně rozhodnout, zda se bude učit tradičně (docházením do školy s přímým kontaktem s učitelem), hybridně (kombinováním prezenční a distanční výuky), nebo úplně distančně – ať už s podporou nějakého kurzu či zcela samostatně. Aby taková volba byla možná, musí mít všichni studenti k dispozici otevřené výukové zdroje (OER). Studenti si pak mohou, budou-li to potřebovat, zaplatit libovolnou doplňkovou službu, která jim s učením pomůže.

Má-li takový systém fungovat, musí být splněna ještě jedna důležitá podmínka. Musí dojít k úplnému oddělení hodnocení výsledků a certifikace od samotného výukového procesu. Požadavek je to poměrně logický. Umožnil by vlastní iniciativou a pílí dospět ke kýženému titulu i studentům, kteří si nemohou z jakýchkoli důvodů absolvování běžné prezenční výuky dovolit, anebo to nemají zapotřebí (jako Dan Brown z 1. dílu). Potřebné schopnosti lze nakonec získat třeba samostudiem, ale i jinak. Proč by se ke zkouškám libovolného typu nemohl přihlásit třeba i člověk s dlouholetými, praxí prověřenými zkušenostmi v příslušném oboru? Bohužel je zřejmé, že tento model vyvolá značný odpor těch, kteří se docela dobře živí tím, že určují, co mají uchazeči o nějakou zkoušku, certifikát, státnici apod. umět, a pak je na ni sami připravují.

I mně to zatím zní trochu neuvěřitelně, ale jsem označován za vizionáře, takže si trochu fantazie mohu dovolit. Tento model teoreticky umožňuje dostat se ke stejným zdrojům výukových materiálů, sledovat stejné přednášky nejlepších odborníků, pracovat na stejných úkolech ve virtuální vzdálené laboratoři a získat úplně stejné kredity na MITx, ať jste v Bostonu bydlící bohatý Američan, mimořádně inteligentní v Pekingu žijící Číňan pocházející ze střední třídy nebo úplně chudý, na charitě závislý Etiopan s touhou vymanit se z bídy, v níž žijete. Máte-li ten dojem, že dané požadavky na získání certifikátu libovolného druhu (klidně třeba i mezinárodní, všude uznávané zkoušky z pedagogiky) již splňujete, prostě se za určitý manipulační poplatek ke zkoušce přihlásíte. Ukazuje se, že dokonce i zkouška samotná dnes již může být realizována distanční formou. Jedná se o systém založený na podobném principu certifikace, jaký je běžně používán u jazyků (TOEFL) nebo počítačové gramotnosti (ECDL). Tady má ale student k dispozici navíc soustavu volně dostupných materiálů či celých kurzů (např. Khan Academy), jež mu pomohou se na potřebnou úroveň dostat.

Svobodný přístup ke vzdělání je jednou z podmínek, které jsou nezbytné pro zachování naděje na zdárný vývoj lidské společnosti v budoucnosti. Bylo by ale chybou se domnívat, že je podmínkou postačující. Na portálu UNESCO Educational Technology Debate (další informace o něm viz Debata o vzdělávacích technologiích nejen v rozvojových zemích) právě probíhá velice zajímavá polemika na téma OER and Digital Divide. Justin Reich, výzkumník na poli vzdělávacích technologií, z Harvard Graduate School of Education zde publikoval zprávu popisující výsledky svého výzkumu, jenž zjišťoval, kým jsou OER ve skutečnosti využívány (Open Educational Resources Expand Educational Inequalities). Sledoval náhodně vybraný vzorek z celkového počtu téměř 200 tisíc školních wiki stránek zřizovaných k výukovým účelům a výsledky vztahoval k tomu, jak je škola chudá, či bohatá. Zjistil, že v bohatších školách jsou wiki weby zřizovány výrazně častěji a zároveň fungují mnohem déle. Z toho usoudil, že jsou moderní výukové metody včetně OER využívány více žáky bohatšími než chudšími. Justin Reich na základě těchto zjištění přichází s kontroverzním tvrzením, že OER ve skutečnosti digitální propast nesnižují, ale zvyšují.

Do polemiky se zapojil Richard Rowe, výkonný ředitel Open Learning Exchange, článkem How Open Educational Resources Can Increase Opportunites for Everyone. Podle něj nestačí Reichem popisovaný nepříznivý vývoj prostě jen pozorovat, ale je nezbytné se snažit ho zastavit. Vytyčuje tři základní oblasti, v nichž je třeba provádět aktivní opatření:

1. OER.
   Volně dostupný obsah Rowe rozděluje na materiály dvou typů. Použitelných příležitostně, jichž je různě v internetových mracích mnoho, a použitelných přesně v okamžiku určité výukové situace, jichž je velmi málo. Měli bychom se snažit zvyšovat hlavně počet těch druhých.
2. Učitelé.
   Zvláště v rozvojových zemích jich je nedostatek. Avšak všude, i v zemích vyspělých, platí, že jejich schopnosti poněkud pokulhávají za potřebami, které přináší využití moderních technologií. Je tudíž třeba věnovat mimořádnou pozornost zvyšování jejich kvalifikace.
3. Technologie.
   Téměř 90 % dětí dosud přístup k internetu čili ani možnost využívat OER vůbec nemá. Většina nemá dokonce ani elektřinu. Zdá se, že před námi je mnoho práce! Je třeba pokračovat ve vývoji co nejlevnějších zařízení schopných využívat OER, jako je dětský netbook XO (či připravovaný tablet XO-3) v rámci projektu OLPC masově dodávaný do rozvojových zemí. Jiným použitelným produktem je indický tablet Aakash za méně než 60 dolarů. Jistě budou brzy následovat i další. Ve skutečnosti se dají ke vzdělávacím účelům mnohdy použít i chytré telefony.

Stejně jako jsou dosud OER využívány více žáky z bohatých rodin, jsou technologie více dodávány do škol ve vyspělých zemích. Propast se tedy bohužel stále zvětšuje.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz