Oldřich Botlík: Začnou čeští učitelé rozbíjet počítače?

Škola, narozdíl od žáků, nedrží krok s informační revolucí, a ohrožuje tak výsledky vzdělávání i sebe samu. O tom, jaké vzdělávání je vhodné pro české děti, rozhodují Google, Intel a Microsoft – nikoli Ministerstvo školství. Nepřizpůsobí-li učitelé obsah výuky, její metody a cíle světu nových informačních a komunikačních technologií, doplatíme na to všichni.

Jak bude vypadat vyučování čtrnáctiletého chlapce – říkejme mu třeba David – někdy po Velikonocích roku 2016?

Právě  před týdnem dokončil úvahu o moderní hudbě a poslal ji svému učiteli elektronickou poštou z domova. Nejdřív tedy prostuduje jeho odpověď. V učebně si svlékne mikinu a rozloží ji před sebou. Připojí k ní svůj mobil a na dotykové obrazovce vetkané do jejího zadního dílu vyvolá půlstránkové hodnocení své práce. Pustí si do sluchátek motiv ze Stravinského svity Pták Ohnivák, na nějž ho učitel upozornil – David se totiž zmínil, že má Stravinského hudbu rád. Potom si začne na internetových stránkách Guggenheimova muzea v New Yorku prohlížet detaily obrazů Paula Kleea, protože o něm připravuje referát. V odkazech pro školáky vyhledá, jak Kleeovo dílo hodnotí přední světoví historici umění, a nakonec si asi hodinu pohraje s jeho obrazem Červený balon. S kamarádem v Amsterdamu totiž chtějí vyzkoušet, jak na ně zapůsobí různé změny kompozice a barevného ladění Kleeových obrazů. O svých dojmech si neustále povídají – mají uměleckou výchovu celý den a přes internet je to skoro zadarmo. Oba už mluví anglicky, když ale neznají nějaké slovíčko, používají automatický internetový audioslovník.

Školy tu nejsou kvůli učitelům

David chodí  na základku v jednom malém moravském městě. Ještě v roce 2014 v ní měli neúnosné kázeňské problémy s žáky. Byli sice ve škole přítomni fyzicky, ale ne duchem. Proč by taky měli vnímat nešťastnici, která na tabuli přepisovala ze svých dvacet let starých příprav světová naleziště černého uhlí a ropy?

Žáky moc nelákalo ani řešit za domácí úkol, kde se potká vlak A s vlakem B. Raději z vlastního zájmu zkoušeli, jaké grafy pohybu dokážou v počítači vytvořit laserovým měřičem vzdáleností. Nerespektovali ani svého češtináře. V kompozici sice pokaždé opravil hrubky, ale nedokázal jim poradit, čím čtenáře zaujmout. A jak text přehledně strukturovat, aby myšlenky vynikly a navazovaly jedna na druhou. Záhy pochopili, že právě to byl důvod, proč vyžadoval, aby psali rukou. Chyby by jim totiž uměl opravit i počítač. Ale zároveň by vyšlo najevo, že tenhle češtinář je na škole zbytečný…

Uvědomil si to i nový ředitel. Vyhrál konkurs, neboť přesvědčil komisi, že kázeňské problémy souvisejí s tradičními představami o škole. Třeba osnovy a metody výuky jsou v podstatě  stejné jako v polovině minulého století. Tahle setrvačnost vždy vyhovovala většině učitelů ve školách, mnoha jejich učitelům na pedagogických fakultách i autorům učebnic. Nikdy neprotestovali ani rodiče, protože si nic jiného neuměli představit. Jen žákům vadila škola stále víc: právem si v ní připadali jako ve skanzenu.

Rok po nástupu nového ředitele už zbyli z původního sboru jen dva učitelé. Ostatní odešli sami, nebo dostali výpověď. Ředitel ale přijal pouze tři nové – učitelství sice vystudoval jediný, zato jsou všichni velmi tvořiví. Připravili a vedou velmi zajímavé mezioborové projekty, které žákům umožňují aktivně využívat moderní technologie ve všech oblastech vzdělávání. Tradiční výklad v podání laureátů ceny J. A. Komenského se dá vypůjčit ve školní knihovně na videozáznamech, ale ukázalo se, že žáky nezajímá. Protože platový řád byl v celé republice zrušen už před několika lety, pobírají učitelé vysoké smluvní mzdy. Škole na ně rázem přibylo peněz, neboť ostatní zaměstnanci – učitelští pomocníci – mají jen maturitu.

Příběh kalkulačky

Mladí  lidé nikdy neměli s novými technologiemi vážnější potíže – zato škola ano. Například s kalkulačkou. První opravdu kapesní se objevila na americkém trhu na podzim roku 1971 a stála 240 dolarů. O deset let později už byly podobné modely pětadvacetkrát levnější. A právě jejich dostupnost dělala starosti učitelům matematiky.

Jen si to představte: necháte žáka písemně vynásobit dvě čtyřciferná čísla, a ten darebák namísto toho vytáhne kalkulačku a za pět vteřin má výsledek! V mnoha školách proto kalkulačku dlouho zakazovali s odůvodněním, že žáci ji nebudou mít u sebe pokaždé, když budou něco počítat. Dnes ale násobení hravě zvládnou také digitální náramkové hodinky a mobily – a těch je už u nás víc než lidí.

Do úvodní etapy vzdělávání, kdy se žáci učí počítat, kalkulačka samozřejmě nepatří. Všechny její pozdější zákazy jsou ale neodůvodnitelné a absurdní. Přesto je důležité rozumět tomu, proč – vinou školy – používání kalkulačky žákům škodí.

Ve většině  hodin matematiky každý žák něco počítá v sešitu. Počítání probíhá na několika úrovních současně: sledování záměru (například „chci použít tenhle vzorec, ze kterého pak vyjádřím r“), dodržování algebraických pravidel (třeba pro úpravu rovnic) a provádění dílčích výpočtů (například ty, jejichž pomocí žák vynásobí dvě čtyřciferná čísla).

Tento pravidelný  náročný trénink je pro duševní rozvoj žáka daleko důležitější než to, jaké vzorce se probírají. Probíhá-li správně, mozek si postupně zvyká na větší zátěž, rozvíjí se schopnost reflexe vlastního myšlení a řada důležitých dovedností. Žák se mimo jiné učí organizovat vlastní práci, získává nadhled, vytrvalost a odvahu vydávat se po stále delších cestách, kontroluje sám sebe a opravuje vlastní chyby.

Ze tří  úrovní práce si po nástupu kalkulačky zachovaly původní náročnost jen dvě. Namísto sčítání, odčítání, násobení a dělení žáci mačkají tlačítka. Škola ale své postupy nezměnila: posilovna zůstala stejná a žáci v ní provádějí tytéž cviky jako dřív. Avšak  s lehčími činkami. Trénink tak ztratil na účinnosti, svaly žáků nejsou dostatečně vyvinuté. Nepochybně je to jedna z příčin neoblíbenosti matematiky: žáci vědí předem, že klik na jedné ruce nezvládnou, a nechápou, proč se o něj vůbec mají pokoušet. Ze situace není jednoznačné ani jednoduché východisko. Jisté však je, že žáci se kalkulaček nevzdají. Ty toho navíc dokážou čím dál víc, takže neschopnost školy konstruktivně reagovat činí problém stále závažnějším.

Některé  profese zaniknou…

Dnes už  se žáci učí počítat z hlavy spíš kvůli tomu, že to rozvíjí jejich myšlení. Potřebovat to nebudou. Například řadový zaměstnanec moderního supermarketu se bez kupeckých počtů obejde už dávno. Připravuje-li vážené zboží, třeba krájený sýr, váha mu vytiskne cenu na samolepku. Pracuje-li jako pokladní, nemusí identifikovat zákazníkovo zboží, zjišťovat, kolik co stojí, ani sestavovat účet. A pokladna mu sama napoví, jakou částku má vrátit. I tyhle skvělé pokladny ovšem ze supermarketů brzo zmizí a jejich obsluha s nimi: už probíhá ověřování inteligentního nákupního vozíku, který je plně nahradí a ještě zákazníkovi napoví, co si má koupit a kde to najde.

Nemusí  se nám líbit, že technologické novinky berou některým lidem práci. Nic s tím ale nenaděláme – stroje zvládnou tyhle činnosti levněji, rychleji, spolehlivěji a bez odborů. Personál supermarketu může díky tomu zlepšovat strategii prodeje, důkladněji analyzovat poptávku či zjišťovat u výrobců vlastnosti nových druhů zboží. Jinými slovy: pokud zvládne i náročnější činnosti, má na ně víc času než dřív. A stroje mu poskytnou podklady, o jakých se před dvaceti lety obchodníci neodvážili ani snít.

…jiné se zásadně změní

Zatímco života učitelů se převratné technologické změny dosud dotkly hlavně tam, kde sami chtěli, jejich žáci jiný  svět vůbec nepoznali. Tráví hraním počítačových her víc času než četbou, nepíšou „normální“ dopisy a informace hledají nejdřív na internetu. Žijí úplně jinak než předchozí generace. Jinak také s moderní technikou zacházejí a využívají ji. Jinak se učí a pod vlivem techniky patrně i jinak myslí. V tom je oproti předchozím střídáním generací zásadní rozdíl. Nemá smysl hodnotit, zda je to dobře, nebo ne. Stejně už to nikdo nezmění. Škola však nemůže očekávat, že nadále obstojí s „osvědčenými“ postupy výuky starým nejméně dvě stě padesát let.

V nových podmínkách může vypadat úplně jinak například i výuka psaní. Také to probíhá na více úrovních současně: prvňáčci musí rozpoznat, která písmena slovo obsahuje, stanovit jejich správné pořadí a necvičenou rukou vykroužit jednotlivé znaky. Právě psaní rukou způsobuje, že produkce textu je pro malé děti mnohem obtížnější než četba – a ta je dost obtížná sama o sobě.

Na počítači se malé děti naučí produkovat text rychleji: „výroba písmenek“  se zásadně zjednoduší, chyby lze snadno opravit a vytištěný výsledek vypadá skvěle. Děti navíc nemusí do omrzení opakovat stejné znaky a slova jako v písance, ale můžou se od začátku pokoušet třeba o krátké příběhy. Jemná motorika ruky se dá rozvíjet vhodnějšími činnostmi, jako jsou například kreslení, lepení papírových staveb, skládání origami či modelování. Psát rukou se děti snadno naučí o rok či dva později.

Luddité

Budoucnost školy, anebo přinejmenším budoucnost mnoha učitelů závisí  na tom, zda se dokážou přizpůsobit nevyhnutelným technologickým změnám. Extrémní nepřizpůsobivost je dobře známa z období průmyslové revoluce. V roce 1811 vzniklo u Nottinghamu hnutí stoupenců možná smyšleného Neda Ludda, který údajně jako první záměrně poškodil dva stroje nahrazující ruční pletení punčoch. Lidé se ztráty práce báli, a tak se hnutí ničitelů strojů v této části Anglie rychle rozšířilo. Vláda zareagovala a průmyslová sabotáž se stala hrdelním zločinem. V roce 1813 bylo v Yorku 17 ludditů popraveno, řadu dalších deportovali do Austrálie. Násilným potlačením nepokojů spojených s ničením strojů, které propukly v roce 1816, se příběh ludditů uzavřel.

Záhy se také ukázalo, jak liché byly jejich obavy. Vyspělejší výrobní technologie sice rychle vytlačily z trhu tradiční  rukodělné výrobce, přizpůsobiví mezi nimi ale našli ve vznikajících továrnách kvalifikovanou práci jako seřizovači strojů. Objevila se úplně nová výrobní odvětví s dalšími pracovními místy a venkovské obyvatelstvo začalo odcházet do měst za obživou. Západoevropská civilizace postupně ztrácela svůj agrární charakter, industrializace vnášela – samozřejmě nikoli bez problémů – novou kvalitu do života většiny lidí. Ten se nevratně měnil, v souhrnu k lepšímu.

Školy nevystačí s předáváním poznatků

Radikálních projevů neo-luddismu se v našem školství nejspíš nedočkáme, měli bychom však počítat s mnohem závažnějšími problémy. Schopnost vypořádat se včas a správně s měnícími se podmínkami totiž ztratila většina veřejných škol už dávno.

Vláda před časem nesměle spustila pokulhávající reformu vzdělávání. O schopnost škol samostatně reagovat v ní opět nejde – vláda jenom nutí školy k určité akci. Co ale na to učitelé? V průzkumu z jara 2005 odpovědělo 7 800 českých pedagogů na otázku, zda v souvislosti s reformou vzdělávání výrazněji změní své vyučovací metody a postupy. Tři pětiny s ničím takovým nepočítají. Tuší alespoň učitelé dějepisu, že se historie přizpůsobivých a nepřizpůsobivých anglických pletařů a tkalců právě začíná opakovat v českém školství?

Jako pouhý  zdroj informací totiž škola svou existenci určitě neobhájí. Pohodlný přístup k internetu bude mít u nás brzy každý, včetně dětí v nejchudších rodinách: z mobilu, ale také z domova, z obchodů, z pošty či knihovny a z dalších veřejných institucí. S přehrávači hudby, filmů, alby elektronických fotografií, e-knihami a dalšími novinkami techniky to bude podobné. Kdo by chodil do školy kvůli informacím?

Škola, do níž bude mít cenu chodit, musí kromě nových technologií nabízet něco, co žáci nemohou snadno získat jinak. Například dostatek rozmanitých příležitostí ke smysluplné spolupráci s vrstevníky. Nebo pracovní kontakt s inspirativními, tvůrčími osobnostmi schopnými vnímat myšlení mladých lidí, přemýšlet o něm a citlivě reagovat na slepé uličky, v nichž se ocitnou. S učiteli, kteří nechtějí jenom probrat láčkovce, ruchovce a lumírovce, ale uvažují o cílech své práce mnohem důkladněji. Zdá se však, že na pedagogických fakultách si to ještě neuvědomili. A na většině základních a středních škol taky ne.

Co tedy přizpůsobivým učitelům poradit? Zajímejte se aktivně o to, jak se mění život dětí a školy v zemích, jejichž vlády už dohlédly dál než k nové lince na výrobu starých televizních obrazovek.

Poznámka redakce: Článek je šest let starý a stále aktuální.


Doporučujeme i následující odkazy:


Martin Rusek: Co vidíme v díře ve zdi?

TED: Sugata Mitra a jeho nové experimenty v samostudiu