Jan Wagner: Co je ten trám?

Ministr Dobeš za zdroje problémů ve školství, podle jeho různých prohlášení, považuje rozvolnění systému vzdělávání díky RVP, existenci odborných přímo řízených organizací MŠMT a nezávislou školskou politiku krajů. Odborných analýz netřeba, všichni to přeci víme! Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?


V září proběhla médii srovnávací zpráva zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), kterou zveřejnilo ministerstvo školství. Podle statistik z roku 2008 Česká republika dala na vzdělávání 4,5 procenta HDP, průměr vyspělých zemí je přitom 6,1 procenta. Ministr školství ale přesto prohlásil, že ve školství je peněz dost. Ano, je to jen statistika.


Průzkum OECD dále uvádí, že Česká republika vydá ročně na žáka a studenta od primární do terciární vzdělávací úrovně celkem s přepočtem na paritu kupní síly 5895 amerických dolarů, tedy asi 106000 korun. Na žáka na základní škole dá stát ročně asi 68000 korun, přitom "typická" země OECD dává 128000 korun.   Není sice prokázána jasná korelace mezi náklady a výsledky, ale přesto je Česká republika na chvostu se ztrátou 15 procent. Ve středním a vysokém školství je situace mnohem horší: na středoškoláka se v ČR vynaloží 110000 korun oproti 161000 v zemích OECD a na vysokoškoláka 149000 korun oproti téměř 246000 korunám v OECD.

Materiál OECD srovnává také platy učitelů: v roce 2009 si tak český kantor s patnáctiletou praxí vydělal na základní škole 426000 korun v přepočtu na paritu kupní síly, na střední škole pak 436000 korun. Hůř jsou na tom třeba učitelé v Maďarsku nebo na Slovensku, kteří v přepočtu na paritu kupní síly berou méně než 269.000 korun ročně. Naproti tomu v Lucembursku si pedagogové přijdou až na 1,795.000 korun ročně.

Zatímco v zemích OECD pobírají učitelé na základních školách o 77 procent vyšší platy než průměrní vysokoškoláci dané země v produktivním věku, v České republice berou pedagogové po 15 letech jen polovinu toho, co ostatní čeští vysokoškoláci.

Všechny polistopadové vlády zdůrazňovaly vzdělávání jako jednu ze svých priorit, toto je výsledek.

Připomeňme si ještě optimismus ministryně školství Kuchtové, která se po nástupu do funkce oháněla 50 miliardami z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Po pěti letech bychom se měli ptát, kolik bylo z utracených desítek miliard skutečně smysluplně vynaloženo? A kolik jich bude smysluplně vynaloženo v zhruba 15  ministerstvem připravovaných individuálních projektech národních?