Rozhovor se studijní proděkankou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Radkou Wildovou o současné krizi PedF UK a možnostech jejího řešení, o potřebě vědecké práce na pedagogických fakultách, o jejich studentech i o dětech v současném světě.
Není dnes tajemstvím, že rozpočet Pedagogické fakulty Karlovy univerzity se na konci letošního roku ocitl ve schodku zhruba dvaceti milionů korun. Vy dnes zastupujete odstoupivšího děkana Pavla Beneše, takže bych se vás rád zeptal, jak a kdy zmiňovaný dluh vznikl a jak se s ním může fakulta vypořádat.
Dluh vznikl už v předcházejících letech a jeho hlavní příčinou je dlouhodobé podfinancování humanitních fakult. Příspěvek, který jako fakulta dostáváme na jednoho studenta, činí dlouhodobě kolem třiadvaceti tisíc korun při koeficientu 1 a kolem dvaceti sedmi tisíc při koeficientu 1,2. To je částka již po odečtení sumy odváděné do celouniverzitních fondů, respektive pro potřeby univerzity. Fakultě ale rostou náklady nejen na energie či vodu, ale i na platy. To je dáno jednak vnitřním mzdovým předpisem univerzity, který stanovuje minimální výši mezd pro jednotlivé kategorie pracovníků a který byl novelizován v roce 2005 a 2007, jednak tím, že se na naší fakultě za posledních několik let zvýšil počet docentů a profesorů. To jsou z hlediska rozpočtu samozřejmě pracovníci dražší. Karlova univerzita se ale deklaruje jako univerzita výzkumná, a pokud za tímto cílem nechce naše fakulta zaostávat, bez vysoce kvalifikovaných docentů a profesorů se neobejde.
Pokud jde o platy, je známo, že jsou velmi nízké, je známo i to, že lidé pracují jen za onu základní mzdu. Učitelé přednášejí nad rámec své výukové povinnosti, přičemž součástí jejich práce není jen výuka, ale i zapojení do vědecké a výzkumné činnosti.
Jednou z cest, jak řešit situaci Pedagogické fakulty, by bylo propustit docenty a profesory, protože jsou pro nás drazí, a učit s pomocí asistentů. To ale nechceme dělat. Šli bychom tím jak proti akreditacím oborů, tak proti kvalitě výuky. Mohli bychom také zvýšit počet hodin, které mají jednotliví pedagogové odučit, ale to by jim pak nezbyl čas na vědeckou práci. Další prostředky by mohlo přinést navýšení počtu studentů. Mohli bychom semináře změnit na přednášky pro masu posluchačů, jenže to se neztotožňuje s principy přípravy učitelů ve smyslu současné kurikulární reformy. Nemáme přitom možnost ani zvýšit počet studentů, což by naše problémy mohlo částečně vyřešit. Pro učitelské fakulty, jakož i pro celou univerzitu, ale platí limit možného nárůstu počtu studentů.
Reálných cest je méně. Protože finanční prostředky potřebujeme velmi rychle, neobejdeme se bez vnitřních úspor. V této chvíli probíhá na základě připravených kritérií hodnocení jednotlivých kateder, z čehož se posléze budou odvíjet nějaká konkrétní opatření. Pod vedením krizové manažerky dnes probíhá i hodnocení technicko-hospodářských pracovníků, jehož výsledky bychom měli mít k dispozici v polovině ledna. Jinak ale myslím, že fakulta už dlouho šetří, kde se dá, a už dlouho běží na doraz. Rádi bychom počkali, jak se vše vyřeší na úrovni vyšších orgánů, zda se podaří dohoda na úrovni humanitních fakult, kde jsou zvláště důležité aktivity pražské Filozofické fakulty a rektorátu univerzity, ale v tomto okamžiku na ně nemůžeme čekat. Ven směřované aktivity pak mohou mít několik různých podob: můžeme usilovat o navýšení koeficientu, podle kterého jsou školám rozdělovány veřejné prostředky, ve prospěch humanitních oborů, nebo snažit se o zrušení kvót pro navýšení počtu studentů na učitelských fakultách s tím, že toto navýšení bude profinancováno a podobně.
Výroční zpráva k roku 2006 uvádí, že na začátku desetiletí měla fakulta vnitřní dluh zhruba sedmadvacet milionů korun a že se ho do konce roku 2005 podařilo snížit asi na sedm milionů. Můžete srovnat tehdejší a dnešní situaci fakulty z hlediska finančního hospodaření?
Příčina je stále stejná: nerovný souboj fakulty s podfinancováním. My samozřejmě nehospodaříme jen s příspěvkem z veřejných financí, ale i s mimorozpočtovými zdroji, jako jsou příjmy z grantů nebo z kurzů celoživotního vzdělávání. Těmi kompenzujeme to, co v rozpočtu chybí. Příspěvek ze státního rozpočtu nám dnes nestačí ani na základní platy. Provoz a další výdaje už musíme pokrývat z mimorozpočtových zdrojů. Pokud jsou, je to dobré. Pokud ne, ztráta se zvyšuje.
Pokud se nemýlím, je dnes nástupní plat odborného asistenta – tedy čerstvého akademického pracovníka – na Filozofické fakultě Karlovy univerzity zhruba šestnáct tisíc korun. Před čtyřmi lety to bylo kolem čtrnácti tisíc. Je situace na vaší fakultě stejná?
Ano, ty částky odpovídají i naší situaci. Jde o minimální hranice, které musí fakulta dodržet, a zaplaťpánbůh za ně. Předtím, než v roce 2005 vstoupil v platnost vnitřní mzdový předpis, brali odborní asistenti dvanáct tisíc. Od roku 2005 to bylo sedmnáct tisíc a nyní po novele mzdového předpisu z roku 2007 je to devatenáct tisíc. Základní plat docenta je dnes dvacet tři a profesora dvacet osm tisíc. Vše samozřejmě v hrubé mzdě.
Říkala jste, že základní mzdy jsou dány vnitřním předpisem univerzity. Neměla by být třeba univerzita ohleduplnější, když ví, že fakulty ty peníze nemají?
Jenže kdyby ty minimální mzdy nebyly schváleny, tak ti lidé berou stále dvanáct tisíc jako před čtyřmi lety. Samozřejmě by bylo úžasné, kdyby následovalo zvýšení příspěvku do rozpočtu vysokých škol, ale to se nestalo. A znovu bych mohla zopakovat, že fakultám dnes nezbývají prostředky na nic jiného než na základní platy a že by společnost měla dát humanitním školám větší množství prostředků.
Příspěvek ze státního rozpočtu nám dnes nestačí ani na základní platy. Provoz a další výdaje už musíme pokrývat z mimorozpočtových zdrojů. Pokud jsou, je to dobré. Pokud ne, ztráta se zvyšuje.
My si přitom přivyděláváme granty nebo výzkumem. I zde si je ale třeba uvědomit, že na vědu a výzkum jdou v případě humanitních oborů nízké peníze a že jejich nabídka je úzká. Adresáty našich služeb jsou školy – tedy převážně státní sféra, která je podobně chudá jako my. Našimi odběrateli nejsou bohaté průmyslové podniky a naše ceny musejí odpovídat možnostem příjemce.
Jak na krizi na PedF UK reagoval rektorát univerzity?
Rektorát se chová maximálně vstřícně a situaci bedlivě sleduje. Vydal i prohlášení, že pokud to bude potřeba, naše závazky přebere. Univerzita sama hospodaří s minimálním rozpočtem a nemá prostředky, kterými by fakultám mohla pomáhat.
Po roce 1990 nastal prudký rozvoj humanitních oborů a s problémy se potýkaly technické školy, které zaznamenávaly odliv zájemců. Kvalita v humanitním vzdělávání existuje a požívá v akademickém prostředí značný respekt, ale nemůže zůstat neovlivněna finanční situací, která zdaleka není špatná pouze na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity.
Akademický senát Filozofické fakulty UK schválil minulý týden usnesení, ve kterém kriticky popisuje finanční situaci humanitních fakult a vysokého školství jako takového a zmiňuje se v něm také o možnosti stávky v době konání přijímacích zkoušek na vysoké školy. Vy sama jste říkala, že fakulta dlouhodobě běží na doraz a výraznější úspory hledat nemůže. Jak to, že humanitní fakulty nedokáží toto téma přenést do povědomí veřejnosti, případně i nějakou radikální cestou?
Ony se snaží a jistý zájem veřejnosti tu je. Samozřejmě je výraznější jen tehdy, když se něco konkrétního děje. Proto i dnes je o PedF UK takový zájem. Lidem dochází, že jde o přípravu učitelů, tedy těch, kteří budou vzdělávat další generace. Situace na humanitních fakultách dozrála do tak alarmující situace, že se stávajícími rozpočty už fakulty nevidí možnost, jak se nestat spoluvinnými za ztrátu kvality, kterou se celou dobu snaží držet a garantovat. Možnosti, které z hlediska financování máme, jsem již zmiňovala. V této chvíli se aktivity koncentrují kolem pražské Filozofické fakulty. To je dobře a myslím, že se tak naši situaci podaří jako téma prosadit i v širší veřejnosti.
Říkala jste, že jednou z cest, jak situaci řešit, by bylo navýšení normativu, tedy podílu peněz, který z peněz pro vysoké školy dostávají humanitní obory. Z ministerstva školství by jistě zazněla otázka, kterým oborům by pak ty prostředky mělo sebrat.
Nechtěla bych situaci řešit tak, že bych někomu peníze ubrala. Ony koeficienty ekonomické náročnosti mají nějaký základ, a to, komu by bylo možné ubrat, nelze střílet od boku. Evidentní ale je, že humanitním fakultám je potřeba přidat a že je třeba nalézt nějaké rozpočtové rezervy. Řešením by bylo zvýšit koeficienty humanitním oborům a zvýšit o danou částku kapitolu rozpočtu věnovanou na veřejné vysoké školství.
Několikrát jste deklarovala, že Univerzita Karlova chce být univerzitou výzkumnou a že PedF UK za tím nechce zaostávat. Petr Piťha letos na jaře v projevu při zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové akcentoval, že pedagogické fakulty se nemají snažit dosahovat vědeckých výkonů v oborech, na které se specializují jiné typy vysokých škol; mají se věnovat zejména svému hlavnímu poslání, tedy přípravě budoucích pedagogů.
To je věčné dilema. Aby ale fakulta mohla kvalitně pracovat na úrovni svého pedagogického působení, jsou vědecké bádání a výzkumná šetření nutně věcmi souvisejícími. Pedagogická fakulta by neměla poskytovat jen praktickou přípravu pro jednotlivé vzdělávací oblasti. Ke vzdělávání budoucích učitelů patří i přenos poznatků z vědeckého bádání do výuky studentů a do jejich další praxe. Pokud ale dojde na hodnocení vědecké práce, jsou na pedagogické fakulty kladeny stejně tvrdá kritéria vědeckosti, například pokud jde o započítávání vědeckých publikací, jako na jiné obory, a to jde v jejich neprospěch. Výsledkem by ale rozhodně neměla být pedagogická fakulta jen jako didaktické cvičiště.
Jste spokojená s podobou kurikulární reformy?
Pokud budu hovořit o základních školách, což je mým odborným zamřením, tak spokojená jsem. Nejsem spokojená s tím, že s reformou nebyl spojen další krok – systémové vzdělávání učitelů v praxi. Na to už zřejmě nebyly ani síly, ani peníze. Přitom vidím často velmi pozitivní reakce z praxe škol.
Pokud bychom naši situaci soudili podle výsledků výzkumu TIMSS (Trends in International Mathematics and Science Study, projekt Mezinárodní asociace pro hodnocení výsledků vzdělávání IEA – pozn. P. E.), ze kterého pochází ono tolik medializované oznámení, že naši žáci začali zaostávat v matematice, tak by se dalo říci, že reforma je z hlediska mezinárodního srovnání neúspěšná. Abychom to ale mohli tvrdit, potřebujeme hlubší analýzu.
Myslím si, že jsme v etapě, kdy se učíme učit úplně jiným způsobem. To může přinést tento efekt. Naše děti byly známé tím, že měly výborné faktografické poznatky, ale využitelnost jejich vědomostí byla velmi nízká. Musíme počítat s tím, že reforma musí mít nějaký základ. Dnes se ji – tedy reformu – učí školy, předtím jsme se ji museli naučit my jako vzdělavatelé učitelů. Než začne fungovat, bude to nějaký čas trvat. Tuto cestu je ale třeba podpořit dalším vzděláváním učitelů a zaplacením tohoto vzdělávání.
Říkává se, že generace dnešních dětí se od předchozích generací významně odlišuje. Pokud je tomu skutečně tak, uměla byste rozdíly mezi generacemi, například ve způsobu uchopování témat, popsat?
Děti asi jiné jsou. Mají jiné podněty. Žijí v úplně jiných sociokulturních poměrech, včetně objevování multikulturní společnosti. Mají možná problémy s tím, že jejich rodiče jsou ještě vytíženější než rodiče v předchozí generaci dětí. Ale neřekla bych, že je to špatně. Škola a vzdělávání učitelů na tuto jinakost musejí být připraveny a musejí na to reagovat. K tomu ale máme právě tu vědeckovýzkumnou oblast.
V čem ale jsou naše děti jiné? Pokud se věnujete oblasti primární pedagogiky, která končí prvním stupněm základní školy, zkuste tedy ty odlišnosti popsat na dětech mladšího školního věku.
Jsou mnohem komunikativnější, protože se v nich komunikativnost snažíme rozvíjet. Nebojí se dávat najevo své názory a pocity. Snaží se dobrat řešení problémů, nechtějí jen přejímat, co jim k danému tématu říká učitel. Chtějí si věci ověřovat a zkoušet. Na druhou stranu mohou mít problémy s jazykovým kódem, využitelností slovní zásoby a jejím rozsahem. Děti více využívají projekční techniky – tedy toho, co se jim ukazuje – než toho, co ony samy produkují. Řada dětí chce na prvním stupni cizí jazyk, zajímá je využití informací na internetu, využití elektronické pošty pro běžnou komunikaci.
Jistě, mohou mít zájem o cizí jazyk, ale nebude to spíš tím, že jim řekneme, aby ho měly?
Nemyslím. Děti dnes cestují a dříve necestovaly. Setkávají se s tím, že jazyk je potřeba k tomu, aby mohly komunikovat. Na internetu se setkávají s nápisy v cizích jazycích a ptají se po jejich významu.
Víte, kolik studentů, kteří u vás dokončí studia pedagogiky v některém oboru, odchází poté do praxe?
Otázka by měla spíše znít, kolik z nich v praxi zůstává ještě po dvou letech. Do praxe – i když se to obor od oboru liší – odchází sedmdesát až osmdesát procent našich absolventů – po dvou letech již to procento bude výrazně nižší.
Obory zaměřené na cizí jazyky jsou hodně žádané, totéž platí o absolventech matematiky nebo výpočetních technologií. Ti všichni za daleko lepších podmínek najdou uplatnění mimo školství. A to je dnes pro mladé lidi často rozhodující faktor. V řadě případů přitom řeší i nepříjemná dilemata, protože chtějí učit, jsou k tomu odhodláni, ale s penězi, které jim škola může nabídnout, nejsou ani s to založit rodinu nebo si pořídit vlastní bydlení.
Limitem někdy může být i fakt, že z fakulty přicházejí s jinou představou toho, jak by škola měla fungovat. I když se je během praxí snažíme posílat nejenom do inovativních škol, ale do celého jejich spektra, někdy se rozhodnou, že nechtějí v neinovativní škole zůstávat. Studenti se přitom účastní řízených praxí na různých typech škol. Co zde zásadně a celorepublikově chybí, je mentoring – uvádění učitelů do praxe, jejich systematické školení a další vzdělávání učitelů, kteří studenty na praxe přijímají. V rámci projektu Evropského sociálního fondu jsme část učitelů měli možnost tímto způsobem vyškolit, ale byl by potřeba projekt celorepublikový. Pomohl by jak samotným školám, tak absolventům, kteří by na školách spíše zůstávali. Vyřešila by se tím také poměrně vysoká nekvalifikovanost pedagogů, která existuje přinejmenším na úrovni prvního stupně a kterou považuji za zásadní problém.
Jste v kontaktu s dalšími pedagogickými fakultami v republice?
Určitě ano, a to jak na úrovni fakult, tak i oborů. Fakult je devět a intenzivně mezi sebou spolupracují. Řada fakult v předchozích letech slavila šedesát let od svého založení, takže se konaly i různé konference a společenské akce, ale spolupracujeme i na úrovni odborné, vědeckovýzkumné. Nerozdělují nás žádné antagonismy. Z ekonomického hlediska jsou na tom ale podobně jako my.
Patrik Eichler
0 komentářů:
Okomentovat