Filip Novák: Píše ti Jindra, Ančo!

V Hospodářských novinách vyšel 21. 1. 2009 poměrně obsáhlý příspěvek o „moderní výuce“ dějepisu, jejíž koncepci předkládá Výzkumný ústav pedagogický. Informace o tom, že pouhý rok a půl po vypuknutí největší revoluce v našem školství od dob Marie Terezie pracuje VÚP na „nových osnovách“, které se po otestování na pilotních školách mají stát „doporučenou předlohou pro všechna gymnázia“, byly doplněny textem paní redaktorky Nosálkové o metodách používaných při výuce dějepisu v Anglii (Anglie: Místo biflování milostné dopisy).

Zejména tento text přinesl tak pozoruhodné náměty, že jsem se zpronevěřil své zásadě nezasahovat do diskuse, která by měla být vyhrazena odborníkům. Nejsem totiž historik, ale špetku oprávnění ke svému výkřiku nalézám ve skutečnosti, že jsem ředitelem školy, a že tudíž zmíněné nápady, okomentované typickou českou školskou novořečí, možná již brzy v nějaké formě přistanou i na mém stole.

Čtenáři, které neodradil citovaný titulek, se dozvědí, že v Anglii učitelé seznamují své žáky s problémy reformace „nečekaně lidskou řečí“. Žáci - ve věku našich sedmáků - dostanou úkol obsadit se do rolí Jindřichů Osmých a napsat milostný dopis Anně Boleynové. „Učitelův záměr je zřejmý,“ píše paní redaktorka Nosálková, „jen když se žákovi podaří dostatečně vžít do role významného panovníka a Boleynovou ,ukecá̕ , Jindřich VIII. bude mít důvod se rozvést, rozejde se s papežem a založí anglikánskou církev...“ Žák si nastuduje, že Jindřich VIII. byl „mírně nabubřelý a autoritativní panovník“ a rád se vychloubal mj. svými „básnickými sklony“, zatímco Boleynová byla „poměrně osobitá žena, známá pro svůj břitký úsudek“. I to prolínání oborů tu najdeme – žák může zkusit „pro lepší věrohodnost“ napsat tento dopis „archaickým jazykem“ (Co by připadalo v úvahu u nás? Staroslověnština? Staročeština? Humanistická čeština?), takže šup – a máme tam jazykovědu, může případně i „vytvořit pečeť krále Jindřicha“, takže šup – je tam i výtvarné umění a anglické „áčko“ čili naši jedničku si prý pravděpodobně vyslouží žák, který svůj dopis zakončí větou „Vždycky budu milovat jen vás a rozhodně bych vám nikdy neublížil, dobrá vílo“, čímž do toho tudorovského guláše přimícháme i pár zrnek stylistické bravury. Vše je evidentně míněno zcela vážně. Je jasné, že s takovým portfoliem by sedmáci mohli jít rovnou přednášet na univerzitu. Kupodivu ten nápad není dotažen do konce: možná by Anně Boleynové mohli psát jen kluci a dívky coby Anny Boleynové by jim mohly touž formou odpovědět – to by pak při předčítání dopisů bylo radosti v koutcích aktivity!

Ustane někdy tato glorifikace diletantismu? Jakpak asi pan učitel či paní učitelka budou takové dopisy hodnotit? Budou posuzovat míru „ztotožnění se“ s historickou osobností, míru žoviality či kvantum slovní vaty? Opravdu je někdo přesvědčen o tom, že tenhle paskvil je zábavná, a navíc i vysoce efektivní forma studia? Uvědomují si nadšení a často i militantní propagátoři podobných metod, že do školy stále ještě chodí i žáci, kteří chtějí opravdu studovat a dozvědět se něco o odborných základech různých oborů? Budou i oni nuceni účastnit se podobných infantilních hrátek, které mohou mít své opodstatnění leda tak při třídní besídce či vaudevillu na konci školního roku? Opravdu chceme děti učit především „umění“ plácat, co jim brainstormingová slina na jazyk či do pera přinese? Pokud dojde k „implementaci“ podobných idejí do sténajícího českého školství, můžeme se již nyní těšit na vypracované spolehlivé „mustry“ podobných dopisů na internetu, které leckomu, kdo si je bude umět stáhnout, zajistí „áčko“ z dějepisu.

Nakonec to není nic nového pod sluncem. Ve slavném českém filmu studijní výbor dumá nad tím, jak studentovi večerní průmyslovky pomoci „ze současného hlediska“ správně interpretovat Nerudovu báseň z Písní kosmických. „Mohl byste třeba říci, že dnes už se do kosmu létá běžně,“ navrhuje pragmaticky založená členka výboru. „To je vono,“ podpořil ji její kolega, „že bys to jako narazil na dnešní dobu!“ Ano, naražme Jindru s Ančou na dnešní dobu, napišme jim, aby nám byli „blízcí“. Marečku, podejte mi mokrý hadr na hlavu!