Česká škola: Petr Sak: Sociální stát - výsledek evropské historie a součást evropské identity

Sociální stát je sociokulturním vkladem Evropy celé lidské civilizaci. Považujeme-li za kulturní dědictví a přisuzujeme vysokou kulturní hodnotu dílům Michelagela, Goetheho či Dostojevského, stejnou, ale spíše vyšší hodnotou je sociální stát. Z mého pohledu je sociální stát hodnota, kterou může Evropa obohatit celou lidskou civilizaci. Můžeme, ale také nemusíme, protože nic není samozřejmé, a budoucnost je otevřena k různým variantám.

Vývoj kosmu je realizací potenciality vitálního principu. V rozpínajícím se vesmíru hmota vytváří časoprostor a následně v určité fází vývoje vesmíru jako vyjevování potenciality vitálního principu v kosmu dochází ke vzniku entity člověka a sociální entity. Tak jako ve vývoji vesmíru příčinou vzniku dalších vývojových forem hmoty jako je galaxie, a hvězdy jsou ostrůvky koncentrace hmoty uvnitř homogenního vesmíru, tak sociální entita se rozvíjí v časoprostoru jako důsledek ostrůvků koncentrace lidské entity.

Sociální entita, která jako nový druh reality vzniká a rozvíjí se souběžně s rozvojem člověka jako druhu, je příčinou rozvoje lidské civilizace. Sociální tvoří lidskou civilizaci a také jí udržuje. Posuny v sociabilitě člověka znamenají v úhrnu proměny společnosti a lidské civilizace podobně jako charakteristiky mikročástic určují stav a chování celého vesmíru.

Ve vývoji lidstva se prolínají dvě linie mezilidské interakce:

1. je charakterizována pojmy jako je boj, konkurence, soutěžení, agresivita

2. charakterizuje spolupráce, solidarita, sociabilita

Prvá linie má důsledky jako je zvyšování výkonu, eroze sociální soudružnosti a války. Po překročení určité kritické meze této lidské charakteristiky může dojít k jakémusi sociálnímu gravitačnímu zhroucení a k zániku společnosti či civilizace. K tomu nezřídka docházelo v dávnější minulosti lidstva a v nedávné historii byla taková hrozba v případě fašismus.

Druhá linie charakterizovaná spoluprací, solidaritou a sociabilitou, přináší růst sociální soudružnosti (koheze) a synergii sociálního systému (sociabilní synergie).

Historii lidského rodu bychom mohli také vnímat jako historii vývoje sociální skutečnosti a sociability. Řeč, vznik kategorie mládeže, jejíž prioritní funkcí je obsáhnout sociokulturní dědictví lidstva, a na dosažený stav navázat a aktivně rozvíjet, a v poslední době vytváření planetární civilizační entity v kyberprostoru, to vše jsou produkty rozvoje sociální dimenze civilizace.

Vztah mezi jedincem, lidskou individualitou a společností se vyvíjí a prochází změnami v historickém čase. Tento vývoj je ale také odlišný v různých kulturách a společnostech a proto „sociální entita“ je charakteristická pro danou společnost, kulturu a náboženství. V tomto smyslu prošel svébytným vývojem evropský civilizační okruh jako bohatě strukturovaná multikulturní varieta, s kořeny v řecké filozofii, římském právu, židovském a křesťanském náboženství a v novodobém vývoji v osvícenectví, racionalismu a newtonovském a postnewtonovském scientizmu, ústícím do nového paradigmatu úlohy subjektu v procesu poznávání a celkově v bytí.

Tento vývoj se odrážel v chápání a utváření sociálního jako specifiky evropské civilizační skutečnosti. Tato specifika, která je vyústěním historického evropského vývoje, je dualita hodnoty individuality jedince a sociálního celku. Naplnění smyslu bytí je pouze u jedince, ale toto naplnění není možné bez určité kvality sociální entity, v níž se individualita utváří a v níž funguje. V tomto smyslu dochází prostřednictvím jedince i k naplnění smyslu sociální entity.

Uvedené chápání vztahu sociálního celku a individuality jedince je výsledkem civilizačního evropského vývoje a odlišuje se od jiných civilizačních okruhů globalizujícího se světa. V asijských společnostech (např. Čína, Japonsko, Korea) je vztah individuality a sociální entity vychýlen ve prospěch sociální entity, americká společnost je naopak vychýlena směrem k vypjatému individualizmu.

Zde se také nachází dělící čára napříč euroatlantickou kulturou. Americká společnost nechápe dualitu individuální a sociální entity a více je postavena na soutěži, agresi, konkurenci, individualismu a prosazování se, než na kategoriích sociability.

Vývoj evropské civilizace směrem k vyvážené dualitě individuality jedince a sociálního celku dospěl do manifestní institucionální podoby, kterou je sociální stát. Vývoj Evropy, který ve svém schizma dospěl do bipolárního stavu, v podobě sociálního státu, překonal toto schizma. Svým způsobem je sociální stát dítětem obou částí bipolární Evropy.

Nacházíme se v období, které je mimo jiné charakterizováno jako období globalizace. Já považuji s Pierre Teilhard de Chardinem za výstižnější pojem planetizace. Po dlouhých etapách vývoje, kdy vývoj probíhal v jednotlivých společnostech relativně uzavřeně, interakce uvnitř systému vysoce převyšovala interakci vně systému, se systémy nejdříve propojují virtuálně v kyberprostoru s dopady na společnosti v přirozeném světě a jeho časoprostoru. Komunikace a interakce probíhá planetárně on line s důsledky na dotváření celoplanetární sociální entity. V tomto procesu se střetávají různé civilizační projekty a historické skutečnosti. Sociální stát se tak ocitá v konfrontaci a konkurenci s dalšími kulturami s rizikem, že bude postupně zcela rozebrán. Vzhledem k tomu, že sociální stát je spolu s multikulturní varietou podstatnou součástí evropské identity, hrozí tím také i eroze teprve vznikající evropské identity.

Jiné civilizační okruhy rozkládají evropskou identitu a sociální stát prostřednictvím nadnárodních korporací a kapitálu, který je svou podstatou „mimo sociální“ a „mimoevropský“. Proto kapitál přejímá ty projekty, hodnoty, normy a sociální mechanizmy, které maximalizují zisk. Cílem je růst zisku a neplánovaným důsledkem zvyšující se polarizace společnosti na ještě bohatší a ještě chudší. Ve svém úhrnu tak vnášejí do evropské skutečnosti mimoevropské civilizační okruhy s následnou pauperizací Evropy. Tento trend můžeme pozorovat na konkrétních procesech jako je např. zavádění školného, koncentrace médií a jejich prostřednictvím manipulace lidí, přenášení daňového zatížení z bohatých vrstev na chudé apod .

Sociální stát je „dítětem“ bipolárního světa a jednou z příčin snah nadnárodních korporací o rozpuštění sociálního státu je zánik bipolárního světa a tedy zánik jedné z příčin, proč se nadnárodní korporace na budování sociálního státu dokonce podílely.

Rozpouštění sociálního státu, ke kterému dochází ve jménu globalizace není ani nutné ani fatální. Je to pouze linie budoucnosti přijatá v zájmu zvyšujících se zisků nadnárodních korporací. Rozpouštění sociálního státu ve jménu globalizace znamená implementaci nižších parametrů mimoevropských společností do evropského systému, tedy civilizační regresi.

V české sociální demokracii, respektive od jejích některých představitelů, lze v poslední době slyšet výroky o modernizaci, aniž bychom slyšely relevantní vysvětlení, co se touto modernizací myslí. Logicky lze vyvodit, že modernizace by měla znamenat změnu, pohyb od aktuálního stavu ke stavu, který je vnímán jako lepší než ten stávající.

Při absenci systémových a kvalitativních charakteristik modernizace můžeme slyšet náhradní charakteristiky modernizace jako napodobování Tony Blaira či labour party. Takové směrování společnosti vzbuzuje přinejmenším rozpaky, protože Tony Blair již i pro labour party znamená spíše zátěž, a svou snahou vojenskou silou exportovat politický systém vyvolává u starší české generace negativní reminiscence na „srpnové kremelské jestřáby“ a jejich snahu zachraňovat v Čechách socializmus.

Podle těchto laciných až bulvárních charakteristik by se zdálo, že politika sociální demokracie není nijak teoreticky zakotvena. Ve skutečnosti má sociální demokracie filozoficky a politologicky založený a kvalitně rozpracovaný program. Je však až s podivem, jak jsou mediální prezentace sociálně demokratických politiků s programem sociální demokracie v rozporu.

Chceme-li se zabývat a brát si vzor z jiných států, neměli bychom opomenout takové země jako je Dánsko, Švédsko a další skandinávské země. Dánsko se podle ekonomických kritérií umísťuje na předních místech světového žebříčku, podobně Švédsko a Norsko. Je otázkou, zda se tak umísťuje navzdory velkoryse pojatému sociálnímu státu, či právě proto. Dánsko ve srovnání s Velkou Británii, o USA nemluvě, nejenže nemá školné na vysokých školách, ale dokonce plošně podporuje vysokoškolské studenty. Dánové vycházejí z toho, že společenské prostředky vložené do kultivace a vzdělání mladé generace se společnosti mnohonásobně vrátí. Tedy investice do vzdělání není pro ně věcí pouze individua, ale také společnosti, a jak je vidět podle výsledků, tento přístup se jim i vyplácí. Vzdělávání je jednou z dimenzí sociálního státu, v současnosti posílenou projektem učící se-znalostní společnosti. Otevřenost vzdělání pro všechny sociální skupiny je pro moderní společnost strategickou záležitostí, protože je základnou lidských zdrojů. V české společnosti, která byla po desetiletí poměrně otevřena pro děti všech sociálních skupin, se uzavírá příležitost získat vysokoškolské vzdělání dětem z dělnických rodin a z dětem z rodin s nižším vzděláním rodičů. Možnost získat vysokoškolské vzdělání je v Čechách pro dítě z dělnické rodiny nižší než ve Velké Británii.

Českou společnost v posledním období charakterizuje, na rozdíl od vyspělých společností, ústup od sociálních hodnot směrem k materiálním hodnotám. Vzhledem k tomu, že mládež je nejcitlivější skupinou ve společnosti a proto nejdříve interiorizuje novou sociální realitu, nejvýrazněji se posun společnosti od sociálních hodnot k materiálním hodnotám projevuje u mládeže. Čím mladší věková skupina, tím více pro ní znamená majetek a tím méně sociální hodnoty. Avšak i u střední a starší generace je výrazný růst významu majetku a eroze sociálních hodnot.

Posun české společnosti k materiálním hodnotám se promítá do různých postojů, názorů, mínění a do jednání. Současný český liberalizmus je vypjatě individualistický a materialistický. V českém prostředí je obtížně pochopitelná švédská společnost postavená na silně progresivním zdanění, protože český liberál se rychle identifikoval s názorem, že hodnota člověka je v jeho majetku. Švédský model je postaven na ideji, že hodnota člověka je v tom, co dává druhým. Podle dlouhodobých mezinárodních výzkumů R.Ingleharta je kvalita života hodnocena mnohem výše v zemích s rozvinutým sociálním státem jako jsou skandinávské země než v USA a Japonsku. Lidé v těchto zemích jsou mnohem šťastnější, a to i přesto, že platí větší daně.

Podle výzkumné sondy, kterou jsem realizoval na vaší konferenci před rokem, ženy mají blíže k sociálním hodnotám a tím také k sociálnímu státu. Ženy jsou také nastupující silou historického pohybu. Zdálo by se tedy, že vstup žen na společenskou a politickou arénu znamená posílení sociálního státu.

Tato představa je však poněkud statická. Tím jak žena vstupuje do moderní dynamické společnosti, podílí se na jejich proměnách a tím také, ale proměňuje sebe. Tato proměna ženy může být dosti překvapivá. Tak jako vraždy dětí a růst brutality trestných činů mladistvích překvapuje politiky, podobně překvapivá může být proměna ženy, která vlastně již začala. Změna reprodukčního chování žen je pro společnost vlastně tou nejpodstatnější změnou. Nemalý počet mladých žen již celoživotně nepočítá s narozením vlastního dítěte. Jiné role a jiné sociální pozice v jiné společnosti vyprodukují jinou ženu. Nelze prolongovat ženu z tradiční rodiny a z tradiční společnosti do jiných sociálních podmínek, v jiné společnosti. Např. mechanizmy tržní společnosti se mohou promítnout i na vysoké školy. Studentka má na trhu co nabídnout, stejně jako učitel. Oba se mohou chovat tržně a na trhu proběhne směna.

Podobně jako proměna dětí a mládeže nebyla nahodila, ale logicky vyplývala ze stavu společnosti a sociálních podmínek,v kterých probíhalo jejich sociální zrání, tak je také v sociálních charakteristikách společnosti zakódována společenská charakteristika budoucí ženy.

Referát přednesený na konferenci Ženy, sociální stát a globalizovaný svět Praha, 5.3.2005

Petr Sak