Po dlouhé době mě zase na České škole něco nadzvedlo. Mluvím o redakčním článku z pera Jana Wagnera „Parkinsonovy zákony i v odboru SIPVZ?“ S řadou věcí samozřejmě nelze než souhlasit. Problém však je v tom, že odboru SIPVZ a potažmo jeho řediteli Muchovi jsou jaksi podprahově dávány za vinu věci, které vyplývají ze samé bytostné podstaty státní správy, činí jej za ně zodpovědným bez souvislostí a dlužno říci i bez potřebné znalosti věci. A navíc se vkrádají otázky – proč?, proč právě nyní?
Hoďte na něj síť!
Článek vyznívá bez jakýchkoli pochyb jako ostrá kritika odboru SIPVZ a jeho ředitele Muchy. Ostrý pera břit nepovedené kritiky však opomíjí tři základní skutečnosti:
- Odbor 55 MŠMT udělal nepochybně koncem roku řadu pochybení, čehož důsledkem byly problémy na konkrétních školách a do jisté míry i rozčarování ze státní podpory informatizace škol. Podstatné však je, že většinu těchto problémů odbor reflektoval a navíc tuto reflexi „přetavil“ do podoby opatření („květnové“ dotace), které byť se zpožděním většinu z nich napravilo. Přijít tedy v tomto okamžiku s kritikou je tupost s velkým otazníkem.
- Řadu zmíněných pochybení si „nadrobil“ odbor SIPVZ sám svojí nedůsledností a kromě jiných jej za to Unie CZESHA na www.skoly.info kritizovala. Nicméně zásadní pochybení, jako je zmiňovaná povinnost škol žádat o nárokové dotace, je mimo rozhodovací pravomoci odboru SIPVZ a jeho ředitele. Původ tohoto tragického nesmyslu spočívá v pravidlech pro nakládání s rozpočtovými prostředky a majetkem státu a v nedomyšlení některých opatření na úrovni Ministerstva financí a vedení MŠMT. Snad je tedy lepší věci lépe porozumět, než veřejně vyřknout škodlivou hloupost!
- Odbor 55 SIPVZ je součástí ministerstva školství, orgánu státní či šířeji vzato veřejné správy. Není to entita, stojící mimo úřad, mimo jeho atmosféru, pracovní ani jiné postupy. Naopak, ať chtějí nebo ne, jeho devět úředníků je nuceno je sdílet spolu s dalšími téměř pěti stovkami jiných. Tomu, kdo nezná atmosféru takového úřadu a není schopen reflektovat byrokratizační tendence v naší již sedmým rokem stále socialističtější společnosti, je dobré sdělit jedno: na úřadech typu MŠMT primárně téměř nikomu nejde o dosažení věcných cílů, ale o zajištění dostatečné své vlastní ochrany a nepostradatelnosti. Důsledek? Nejúspěšnější a bezpečně zaměstnaný je ten, který nic nedělá a tudíž nic nezkazí. Kdo pochybí v administrativních postupech, stává se pracovní mrtvolou bez ohledu na to, že jsou jeho faktické pracovní výsledky zlaté svaté.
Nyní několik příkladů pochybení autora článku:
Kauza „žádost o nárokovou dotaci“
Že je povinnost žádat o nárokovou dotaci logickým nesmyslem, o tom není pochyb. Nesmysl vynikne o to více, uvědomíme-li si, že namísto pěti dnů práce jednoho člověka bylo nutno vynaložit práci tisíců lidí v odhadované hodnotě cca 40 milionů korun a jedinou přidanou hodnotou byly zmatky. Potud s autorem redakčního článku více než souhlas.
Problém nastává, že článek ať již přímo či nepřímo z tohoto trestuhodného nesmyslu obviňuje odbor SIPVZ a jeho ředitele Muchu. Jakkoli jim lze vyčíst jistě mnohé, v této věci nemohli konat jinak. Buď v zájmu selské logiky porušit nesmyslně zbyrokratizovaná rozpočtová pravidla (tj. zákon a podzákonné normy) nebo udělat tak, jak bylo jest – donutit školy žádat.
Zde tedy autor redakčního článku střelil právem, ale vedle. Je to ostatně nejjednodušší metoda rychlopalných senzacechtivých novinářů – nezabývat se skutečnou příčinou, ale ukázat na někoho viditelného a udělat z něj oběť. Zjistit pravou příčinu a cílit ji na Ministerstvo financí a vedení MŠMT dá mnoho práce a finančně se článek bezesporu nevyplatí. Je pak pracný, málo úderný a není černobílý, jak jej chtějí laciní čtenářové mít.
Kauza přezaměstnanost v odboru SIPVZ
Opět podobné, jako v první případě. Je bezpochyby pravdou, že více než polovina úředníků ministerstva školství je z pohledu efektivního fungování českého školství zcela zbytečná. Nejinak je tomu v celé státní a veřejné správě, protože peníze, které jsou na tuto správu vynakládány nejsou majetkem těch, kteří o tom rozhodují. O zákonech, rostoucí regulaci a o byrokracii. Sama skutečnost 9 úředníků odboru SIPVZ (mimochodem jde o necelá 2 % aparátu MŠMT) není z tohoto pohledu hodná zmínky či diskuse.
Navíc možno připodotknout, že obvyklá režie dobře realizovaných projektů či programů se nákladově pohybuje zpravidla okolo 3 – 5 % projektového rozpočtu. Pravda zahrnuje však činnosti, které státní správa (tedy nikoli pouze odbor SIPVZ MŠMT) tradičně zcela ignoruje. Namátkou možno na příkladu SIPVZ jmenovat tři: zajištění schopnosti škol absorbovat efektivně dotační podporu (mj. informační podpora škol), efektivně monitorovat a vyhodnocovat celý proces a v neposlední řadě vytvářet příznivou veřejnou image projektu.
Pokud bychom jenom tyto tři citované věci přijali do základního portfolia práce odboru SIPVZ, je zmíněných devět jeho pracovníků na roztrhání.
Jak se žije na ministerstvu školství
Odbor SIPVZ se integrální součástí úřadu MŠMT. Kdyby bylo možné vyjádřit pracovní atmosféru na MŠMT (a ostatní úřady v tomto smyslu nejsou na tom jinak), pak je možné použít následující výrazy: „kolbiště osobních a skupinových zájmů“, „jít po krku ostatním“, „nejdůležitější je neudělat žádnou chybu“, „vynikne ten, který nejlépe poukáže na chyby ostatních“, „kompetenční boje“, „necháme ho v tom vyráchat“,„jak se stát nepostradatelným“, „jen naivovi jde o věc“ apod.
Vedoucí pracovníci tak namísto cílově orientované práce podstatnou část času i mentální energie využívají na hry a bojůvky s jinými úředníky či organizačními útvary (jak koho „osolit“ či „urvat kompetence“), na vytváření aliancí a kontraaliancí (s kým nejlépe proti komu), na úzkostlivé hlídání administrativních detailů („kam dát či nedat podpis“), které však rozhodují o pracovním přežití ve vlčí smečce apod. Výsledkem jsou paradoxy, kdy je někdo pranýřován za administrativní chybu v řádu stovek korun, zatímco vlivem špatného koncepčního rozhodnutí dochází prokazatelně bez trestu či dokonce bez povšimnutí ke ztrátám v řádech desítek i stovek milionů.
V této atmosféře se věru špatně pracuje tomu, kdo se zabývá skutečným smyslem své práce. I sebevíce cílově orientovaný člověk tak musí ne zrovna nepodstatnou část svého času věnovat vnitřním problémům byrokracie, v nichž se – podtrhuji – utápí nejen celé ministerstvo školství, ale státní správa obecně.
Přes chyby, které jsme odboru veřejně vytkli, nelze nevidět, že se jim pod vedení ředitele Muchy podařilo od základů změnit dotační politiku SIPVZ. Kdo ví, jaké přívlastky jsou podsouvány na ministerstvu pojmu „normativní financování“, ví, že prosadit systém podpory bez přerozdělovacích mechanismů je často heroický výkon. A co víc (což rozhodně není obvyklé), vedení odboru zmíněné chyby reflektovalo a navíc realizuje opatření, které většinu z nich dává do pořádku. Možná to jde dělat efektivněji, možná s méně chybami. Ale odbor SIPVZ koná.
Závěrem o našich motivech
Nejde v žádném případě o obhajobu ředitele Muchy a odboru SIPVZ. Jde o obhajobu prosté slušnosti a přiměřené objektivity. Reakci jsme se rozhodli napsat přesto, že naše vztahy s odborem SIPVZ i jeho ředitelem jsou kulantně řečeno věcně strohé a neosobní. Ale čeho je moc, pane Wagnere, toho je příliš. Stejně jako s Vaším článkem o konektivitě.
Za projektový tým IT 2005 Unie CZESHA Jiří Verner a Pavel Zelený
Pavel Zelený
0 komentářů:
Okomentovat