Většina dětí dnes ví, kdo je Rubeus Hagrid. Kolik z nich by ale vědělo, kdo byl Jan Křtitel? Asi jen malá část žáků druhého stupně základní školy by také váhala nad otázkou, na které hoře sídlil Zeus a jeho božská suita z řeckých mýtů – málokterý ovšem odpoví, na které hoře obdržel Mojžíš desky Zákona. Je to dobře?
Minulý týden proběhla ve Staré Boleslavi další Národní svatováclavská pouť. I letos jsem při ní ve znepokojivě velké míře zaznamenal fenomén, nad nímž se nemohu nepozastavit, totiž nedotčenost povážlivě velké části účastníků pouti jakýmkoli věděním stran křesťanských kulturních tradic, znalostí bible jakožto literární památky zásadního významu, o katolické liturgii, jež náš národ doprovází přes tisíc let, ani nemluvě.
Uvážíme-li, že naše země je formálně christianizovaná zhruba od konce devátého století, kdy přijal křest kníže Bořivoj, je míra ignorace velkého procenta národa v této oblasti až povážlivě vysoká. Ve slovutné Staré Boleslavi jsem slyšel příčetné dospělé lidi, kterak své děti upozorňují na papeže (na takovou kariéru Miloslav kardinál Vlk patrně nikdy nepomyslel), beznadějně tápou v základní architektuře kostela a z václavské legendy jsou schopni tlumočit nanejvýš Václavovu smrt u vrat kostela sv. Václava (sic!). A to stále hovoříme o české kulturní a historické tradici – o tom, jak byly komentovány např. výjevy jednotlivých zastavení křížové cesty, se zdráhám vůbec promluvit. Příkladem za všechny budiž, že právě na nich byl v jednom případě poměrně přesvědčivě demonstrován život a utrpení knížete Václava.
Křesťanství v učebních dokumentech
Tento stav je alarmující zejména proto, že křesťanství je vedle řecké filosofie a římského práva nezpochybnitelným pilířem západoevropské kultury. Právě v situaci, kdy jako společnost hledáme prvky evropské identity, může být křesťanství coby duchovní a dnes zejména kulturní fenomén významným pojivem našeho konceptu evropanství.
Školní vzdělávání tento trend ovšem nepodporuje příliš. Nejde přitom o to, že se – s výjimkou církevních škol – jako povinný předmět nevyučuje náboženství. To by bylo při současné míře sekularizace české společnosti skutečně povážlivým anachronismem. Za zamyšlení ovšem stojí fakt, zda je tomuto fenoménu dán ve stávajících učebních dokumentech pro základní vzdělávání (vzdělávacích programech Obecná škola, Základní škola, Národní škola) takový prostor, který by odpovídal reálnému vlivu křesťanství na naši kulturu v nejširším slova smyslu. Osobně o tom nejsem úplně přesvědčen.
V Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání, který tvoří státní úroveň kurikulárního dokumentu a školy podle něj mají do 1. 9. 2007 připravit své školní vzdělávací programy, se téma křesťanství sice v některých oborech explicitně objevuje dokonce opakovaně (Člověk a společnost), v jiných, kde by bylo rovněž legitimní jej očekávat, ovšem není primárně zmiňováno (Jazyk a jazyková komunikace; Umění a kultura). Přestože vymezení vzdělávacího obsahu posledně jmenovaných oborů začlenění tématu křesťanství nijak nevylučuje, přímo k jeho zařazení nemíří. Je zřejmé, že křesťanství je v tomto učebním dokumentu chápáno především jako fenomén historický, méně už jako fenomén kulturní.
Hérakles nad Samsona
Není to přitom podle mého soudu dáno nevůlí autorů jmenovaných učebních dokumentů, ale absencí společenského zadání. Česká společnost – zdá se – reaguje na možnost zprostředkovat žákům kulturní a společenský kontext křesťanství se zvýšenou ostražitostí. Zkušenost pobělohorské rekatolizace a reálného propojení církevních a mocenských struktur je patrně stále citlivou jizvou v naší historické paměti.
Svůj vliv má nepochybně také to, že křesťanství je doposud živým náboženstvím, kultem, který je reálně vyznáván, Bůh Hospodin je alespoň pro určitou část společnosti stále živým Bohem. Jako takový je ovšem obtížně vměstnatelný do výtvarných, literárních, filosofických a dalších odborných struktur a je problematické podrobit jej standardnímu popisu v rámci pojmového aparátu daného oboru.
Stává se tak paradoxně, že žáci znají daleko lépe řeckou mytologii než mýty hebrejské, které spolu s novozákonní tradicí spoluurčují po dva tisíce let povahu západní kultury. Diův olympský spolek dnes nikdo reálně neuctívá, učinit jej proto samozřejmou součástí vzdělávacího obsahu např. literární výchovy je stejně neškodné a bezpečné jako třeba začlenit sumerský Epos o Gilgamešovi. Děti tak sice masově vědí, proč je někdo „silný jako Herkules“ (Hérakles), ale kdo byl Samson je pro ně oříškem, který rozlousknou jen nemnozí.
Bohužel jim tak zůstává uzavřena velká oblast literatury (upřímně: není mnoho čítanek, v nichž bych četl výňatky z evangelií, v lepším případě to skončí u Olbrachtových Biblických příběhů), výtvarného umění (např. časté novozákonní motivy gotických a barokních obrazů patrně mnoho žáků nepozná, o atributech svatých coby identifikačních znacích ani neuvažuji), hudby (jak bez znalosti Ježíšova příběhu rozumět Pašijím nebo Stabat Mater?) a konečně i idiomů vlastního jazyka (začít od Adama, ležet jak Lazar, učiněná Sodoma Gomora, Jobova zvěst atd.).
Letošní svatováclavská pouť mne znovu znejistila v otázce, nakolik má společnost – jakkoli sekularizovaná do té míry jako společnost česká – rezignovat na udržování vědomí o duchovním systému, který tvoří tak neodmyslitelnou součást celé její kultury. Nezbývá než doufat, že školy v rámci tvorby vlastních vzdělávacích programů, která je v následujících letech čeká, tuto oblast neopomenou a základní vhled do kontextu křesťanské kultury žákům v adekvátní míře zprostředkují.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat