24. září 2003 byla v Obecním domě v Praze zahájena výstava přibližující historii školství v českých zemích od zavedení povinné školní docházky do druhé poloviny dvacátého století. Její název (Cestička do školy – Nejkrásnější české slabikáře), evokující představu bezútěšných alejí vitrín s dlouhými řadami rozpadajících se knížek, ji myslím neprávem poškozuje. Záběr výstavy je mnohem širší.
Úvodní část expozice je sice skutečně věnována učebnicím počátečního čtení, neomezuje se ovšem zdaleka jen na slabikáře. Ty ve skutečnosti tvoří menší část všech vystavených knih, mezi nimiž dominují především soubory dětských říkadel, básní, povídek, pohádek a písní. Nechybějí přirozeně také čítanky, včetně titulů nejznámějších – Kožíškových Poupat a Studánky. Soubor přitom obsahuje také slabikáře a čítanky v jiných jazycích: němčině (In Haus und Welt) slovenštině (Šlabikár Slniečko), polštině (Czytakna dla szkol ludowych) či maďarštině (ABC és Olrasókönyv). Ostatně ještě za první republiky se u nás užívalo 26 druhů slabikářů – kromě výše uvedených jazyků vycházely ještě v rumunštině a rusínštině.
Slabikáře, nebo hláskáře?
Tuto část výstavy zakončuje stručné pojednání o historii slabikářů u nás. Kromě obecného hodnocení jejich úrovně přináší některá zajímavá data (nejstarší český slabikář se dochoval z roku 1547) a také výčet nejvýznamnějších autorů učebnic prvotního čtení. Právem je mezi nimi vyzdvižen Josef Kožíšek, spíše však jako autor dětem přístupných, vlídných textů, než jako tvůrce specifické metody výuky čtení.
Alespoň základní pojednání o dnes užívaných metodách výuky počátečního čtení bych ovšem v kontextu takovéto výstavy očekával; minimálně proto, že právě použitá metoda začasté dává slabikáři osobitý charakter. Jen na okraj tedy připomínám, že některé metody výuky čtení nejsou postaveny na slabikování a se slabikou jakožto fonologickou jednotkou nepracují. Řada „slabikářů” tak vlastně skutečnými slabikáři není – pod tímto názvem vycházejí jen na základě tradice a přijatého úzu.
Celibát za pár krejcarů
Za minimálně stejně zajímavou pokládám druhou část výstavy, jež pojednává o vývoji českého školství obecně. Autentickou kulisou k výkladu realizovanému formou nástěnných tabulí je kabinet z časů monarchie a dvě školní třídy.
Z hlediska trojrozměrných exponátů je skutečným rájem zejména kabinet: vycpaná zvířata, modely strojů, počítadla, nástěnné obrazy, mapy, to vše obklopí návštěvníka jako mikrokosmos tereziánského školství. Následující třída z rakouskouherských dob pak navozenou atmosféru citlivě podporuje. Doprovodné informace o vývoji školství v českých zemích patří z větší části k těm méně známým, o to plastičtější obraz poměrů podávají.
Za všechny uveďme alespoň ty, že novela školského zákona z roku 1875 zrovnoprávnila platy učitelek s platy učitelů, souběžně však zavedla pro učitelky literních předmětů celibát (zrušen byl až tzv. „malým školským zákonem” z roku 1922). Že pět klasifikačních stupňů se ustálilo až v roce 1905 a že koncem 19. století vycházelo pro pedagogy a mládež v Čechách 29 odborných časopisů a v samotné Praze dalších 12.
…aby byli rozumní, nadšení a milovali děti
K zamyšlení nad oprávněností útoků vedených na systém rakousko-uherského školství (slovní spojení „tereziánské školství” získalo v průběhu devadesátých let spolehlivě dekadentní nádech a stalo se synonymem zpátečnictví a zkostnatělosti) pak vedou komentáře o prioritách a požadavcích kladených na tehdejší školu a učitele:
„Od učitelů se vyžadovalo, aby byly rozumní, nadšení a milovali děti. Zakazovalo se jim vést zpustlý život a především `hluboce zakořeněný sklon k pekelnému chlastu`. Ve třídě měli málo mluvit, aby o to víc mluvily děti. Platila zásada, že dobrý učitel není ten, který výborně přednáší, ale který velmi dobře s třídou opakuje… Na konci školy byly zavedeny veřejné zkoušky, přičemž žáci prokazovali nejen znalosti, ale i to, zda umějí prakticky využít všeho, co se naučili…”
Poslední výstavní prostora představuje třídu z období první republiky a u starších návštěvníků nepochybně probudí vzpomínky s nádechem lehké nostalgie.
Součástí expozice je rovněž sestřih dobových filmových ukázek ze školního života dětí první poloviny minulého století. Kromě jiného je z něj patrné, jaký význam byl v tehdejší škole přikládán tělesnému rozvoji žáků a fyzické kultuře vůbec. Na tristní stav této oblasti v našem školství poukazoval po listopadu 89 zejména doc. Jaroslav Kozlík, jehož hlas byl bohužel oslyšen. Plody jednostranně pojatého kognitivního rozvoje dětské osobnosti tak dosud sklízíme v podobě stále častějších onemocnění páteře i celé pohybové soustavy, oslabení imunity, alergií atd.
Cestička do školy – Nejkrásnější české slabikáře. Pořádá Obecní dům Praha ve spolupráci s Muzeem Komenského v Přerově, pod záštitou ministryně školství, mládeže a tělovýchovy JUDr. Petry Buzkové. Termín: 24. 9. 2003 – 4. 1. 2004. Základní vstupné 60,-Kč. Otevřeno denně od 10.00 do 18.00 hod. Doporučený vstup do 17.30 hod.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat