Před dvěma týdny jsme vás informovali o výsledcích nedávno dokončeného výzkumu, podle něhož je v českých základních školách šikanováno 41 % procent žáků. Dnes přinášíme rozhovor s vedoucím tohoto výzkumu Michalem Kolářem a současně i s Bohumilem Stejskalem, který se problematice šikany věnuje na MŠMT. Jak lze šokující výsledky interpretovat? Jaká preventivní opatření ministerstvo dělá a jaké kroky by mohly být opravdu účinné?
(Úvodní článek o výsledcích výzkumu naleznete zde.)
U fyzického šikanování žáků je poměrně dost jasno, ale horší je to v oblasti psychického šikanování. Co všechno se pod tímhle pojmem vlastně skrývá?
Michal Kolář: Jedním z projevů psychického šikanování je například slovní agrese některých žáků či celé skupiny vůči oběti šikanování. Vezmeme-li v úvahu, že slovní agrese či ponižování jsou velmi často provázeny izolací některých žáků, kteří jsou objektem šikanování, lze dospět k závěru, že psychického formy šikany jsou naprosto srovnatelné s fyzickým násilím. Stejně tak nelze podceňovat symbolické formy psychického šikanování, kdy žák píše své oběti hanlivé písně nebo pohádky, kde je například uveden návrh, aby šikanovaný žák spáchal sebevraždu, skočil pod vlak nebo z okna.
Bohumil Stejskal: Šikanováním rozumíme úmyslné a záměrné ubližování silnějšího slabšímu či skupinou jednotlivci, které se děje opakovaně. Může to být v počáteční formě i posmívání, ponižování, nadávky, nevhodné přezdívky, pomluvy atd. V této fázi se dají narušené vztahy mezi dětmi ještě snadno napravit.
Upřímně řečeno, zjištění, že 41 % žáků základních škol uvádí, že je šikanováno, je dost šokující informace.
Michal Kolář: Musím přiznat, že i mne samotného tak vysoké číslo zaskočilo. Když jsem před zahájením výzkumu prováděl na některých pražských školách předvýzkum, dospěl jsem v podstatě ke stejným hodnotám. Ale protože sledovaný vzorek žáků byl podstatně menší, předpokládal jsem u získaných výsledků daleko vyšší chybovost měření. To se ovšem bohužel příliš nepotvrdilo. Musím říci, že interpretace tak vysokého nárůstu projevů šikanování v základních školách přesto není jednoduchá.
Bohumil Stejskal: Chápeme-li šikanování tak, jak je charakterizováno výše, pak toto číslo může odpovídat skutečnosti. Mezi dětským „kočkováním“ a šikanováním je křehká hranice. Jakmile se stává „kočkování“ dítěti nepříjemným, agresoři to vycítili a ještě úmyslně přidali, jde již o šikanování. Na školách je však pojem šikanování zpravidla spojován až s fyzickým týráním, u policie s trestným činem ublížení na zdraví.
Výsledky výzkumů ovšem většinou slouží nějakému účelu. Výzkum se přece nedělá jen tak, pro nic za nic. Jaká řešení byla v tomto výzkumu navrhována v oblasti prevence šikanování v základních školách?
Michal Kolář: Výzkum potvrdil, že základním školám zapojeným do mezinárodního projektu Zdravá škola se skutečně daří rozvíjet sociální klima ve školním prostředí. Dalším poznatkem, který jednoznačně vyžaduje systémová opatření v rezortu školství, je zjevná nepřipravenost učitelů tuto problematiku systematicky řešit. V závěrech výzkumu jsme se pokusili zformulovat celou řadu návrhů, které by měly být realizovány v rámci primární i sekundární prevence. Systematická primární prevence v oblasti šikanování předpokládá systematické vzdělávání vybraných skupin učitelů, stejně jako i dlouhodobý supervizní výcvik. Nejslabším článkem je dnes ovšem sekundární prevence, které se u nás v podstatě nevěnuje žádná instituce v rezortu školství. Velmi otevřenou otázkou je oblast terciární prevence. Poměrně dlouho se například hovoří o dobrovolných pobytech žáků, kteří šikanují ostatní, ve střediscích výchovné péče, ale zkušenosti s touto formou terciární prevence u nás doposud nejsou prakticky žádné.
Řešení většinou bývají operativní, nebo naopak koncepční. Stejné je to patrně i s otázkou prevence a léčby šikanování. Jaká vidíte okamžitá operativní opatření, která by měla být realizována ve školství?
Michal Kolář: Systém operativních opatření ke snížení projevů šikanování je do jisté míry komplikován novým krajským uspořádáním a řízením regionálního školství. Cílem výzkumu bylo v podstatě poskytnout odboru prevence ministerstva školství informace, aby bylo možné zpracovat skutečně funkční strategii celkové primární prevence. Velmi účinným operativním opatřením by nepochybně byla konstruktivní osvětová kampaň ve školách, která by oslovila nejen žáky, ale i jejich rodiče a učitele.
Bohumil Stejskal: Ministerstvo školství zachytilo první znepokojující signály ze škol a od rodičů již v roce 1999. Přestože se projevy šikanování na školách objevovaly i v minulosti, v dalších měsících se ukazovalo, že těchto případů přibývá, získávají na brutalitě a postihují stále mladší skupinu dětí. Proto v roce 2000 se vedení ministerstva rozhodlo vypracovat postup k prevenci a řešení šikanování na školách. V první etapě se rozhodlo „odtabuizovat“ tento negativní jev, otevřít problém dětské agresivity a šikanování v pedagogické i rodičovské veřejnosti a nabídlo podporu školám, které potřebují řešit problémy v sociálních vztazích mezi žáky a projevy šikanování. Bylo využito medií, porad ředitelů školských úřadů a akcí dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Od ledna minulého roku vstoupil v platnost metodický pokyn k této problematice, v průběhu minulého roku pak byla zakoupena všem základním a středním školám publikace kolegy Koláře Bolest šikanování. Také se uskutečnilo vzdělávání školních inspektorů a bylo zahájeno školení výchovných poradců a dalších zájemců k otázkám, jak zjistit případy šikanování a jak je správně řešit. Byla tedy zahájená náročná etapa, naučit desetitisíce pracovníků správným postupům, neboť prevence proti šikanování nebyla v obsahu jejich přípravy na učitelské povolání.
Řada učitelů argumentuje, že k šikanování dochází většinou mimo školu. tedy, že to svým způsobem je mimo kompetence učitelů. Co vy na to?
Michal Kolář: S projevy šikanování se můžeme setkat jak v prostorách školy, tak i v jejím bezprostředním okolí. Nemyslím si, že učitelé by byli schopni projevy šikany naprosto vymýtit, ale bezesporu jsou schopni tento problém systematicky a především odborně řešit. Jestliže tohoto řešení byli schopni učitelé v britských a skandinávských školách, není pochyb o tom, že učitelé v našich školách jsou neméně schopní a stejně tak odborně zdatní. Velké naděje například vyvolává projekt Zdravá škola, jehož principy jsou primárně založeny na rozvoji zdravých sociálních vztahů mezi žáky, učiteli a rodiči. Má-li nějaký projekt šanci tento závažný fenomén řešit, je to nepochybně tento projekt Mezinárodní zdravotnické organizace.
Bohumil Stejskal: Je to jen část pravdy. Na druhé straně se tento jev na školách vyskytuje, aniž ho učitelé rozpoznají. Někdy nám v dobré víře odpovídají, že by něco takového na škole netrpěli. Když jim pak předložíme výsledek šetření mezi žáky, jsou velice překvapeni. Důvody jsou dva. Tento jev bývá skrýván a učitelé neznají metodiku a techniky, jak ho zjistit a dovědět se skutečnou pravdu. Proto je v projektu MŠMT školení výchovných, aby v první etapě byl na každé škole alespoň jeden odborník, který může ostatním poradit.
Odhad, že je předmětem šikanování přibližně 600 000 žáků základních a středních škol, je natolik neuvěřitelný, že by člověk předpokládal přijetí velmi razantních opatření.
Michal Kolář: Dost možná, že máte pravdu, ale na druhé straně je nutné si uvědomit, že přijetí nějakým razantních opatření je dost komplikovanou záležitostí. To totiž předpokládá masivní podporu veřejnosti, která se o šikanování ve školách dozvídá jen velmi okrajově z médií. K podobné situaci například došlo ve Slovinsku, kde okamžitě vznikla mezirezortní odborná skupina, která se problémem šikanování začala systematicky zabývat. Šikanování totiž není jen specifikum dnešní školy. Jeho projevy najdete i v armádě, v domovech důchodců, ústavech sociální péče či ve výchovných ústavech.
Bohumil Stejskal: Razantní opatření by potřebovala celá lidská společnost. My, dospělí jsme častým neslušným chováním, arogancí, touhou po moci a dalšími vlastnostmi špatnou předlohou pro děti, navíc je zahrnujeme násilím a krutostmi ve filmech, v televizi i v dalších mediích. Můj názor je: vnést do naší autoritativní školy více laskavosti a „pohodové atmosféry“, aby byla radostným společenstvím žáků a učitelů. U starších žáků pak navozovat atmosféru důvěry, učit je bezproblémově komunikovat a posilovat v nich pozitivní chování. Jestliže by dokázala navázat v tomto úsilí také rodina, případně další prostředí našich žáků, určitě by ubylo agresorů.
Tento výzkum je již dvanáctým v pořadí. Od roku 1994 už proběhlo jedenáct výzkumů, které konstatovaly stále se zvyšující výskyt šikanování. Od kdy se této problematice rezort školství systematicky věnuje a jakým způsobem?
Michal Kolář: Musím říci, že řada projektů věnovaných prevenci šikanování probíhá, ale spíše v tichosti a příliš se o nich bohužel nehovoří. Česká školní inspekce například v minulém roce provedla hodnocení minimálních preventivních programů. Institut pedagogicko-psychologického poradenství realizoval výcvik skupiny školních preventistů v otázkách prevence šikanování. Řadu aktivit vyvíjí i ministerstvo vnitra. Jistým problémem ovšem je, že tyto jednotlivé aktivity nejsou součástí dlouhodobějšího mezirezortního systému prevence.
Bohumil Stejskal: Na tuto otázku jsem vlastně už odpověděl. Před rokem 1999 byl tento jev předmětem sledování jako jeden z negativních jevů mezi dětmi a mládeží. Lze říci, že v roce 2000 byl učiněn první razantní krok do otevřeného boje proti šikanování.
Existuje nějaký odborný domácí či mezinárodní tým odborníků, který by se zabýval touto problematikou na národní či mezinárodní úrovni a systémově řešil problematiku šikany? Boj proti ní má přece více rovin – praktickou, teoretickou, metodologickou či právní.
Michal Kolář: Velmi kvalitní odborná skupina byla zřízena před dvěma lety, která připravovala metodický pokyn proti šikanování. Nutno ovšem dodat, že po dokončení tohoto úkolu jaksi samovolně zanikla a další odborný tým již vytvořen nebyl.
Bohumil Stejskal: Především spolupracujeme jako odborníci různých profesí: pedagogové, psychologové, lékaři, policisté atd. Učíme se i ze zahraničních pramenů. V březnu se např. uskuteční na Univerzitě Palackého v Olomouci mezinárodní konference k problematice osob se specifickými potřebami. Jedna sekce se bude přímo zabývat problémem šikanování mezi dětmi.
Zaujala mne informace, že s pomocí preventivních programů poklesly v polovině devadesátých let projevy šikanování v norských a britských školách během pouhých dvou let až o padesát procent. Vysvětlete mi, jak je možné, že podobně efektivní postup řešení nebyl doposud zvolen v České republice?
Michal Kolář: Aktivity podobného typu jsou většinou iniciovány nějakým odborníkem, odborným týmem nebo veřejným míněním. Podobně tomu bylo i v Norsku, kde nositelem celonárodní kampaně se stal profesor Dan Olweus, jehož projekt převzaly některé další státy. Musím ovšem říci, že žádný z těchto států s prevencí šikanování nezačal úplně dobrovolně. Vždy to bylo pod tlakem některých extrémně drastických případů šikanování, které byly zveřejněny, a to většinou nastartovalo proces systémového řešení tohoto problému.
Bohumil Stejskal: Postoj Norů k tomuto problému je mi sympatický. Britská škola je od naší velmi odlišná a netroufám si ji hodnotit.
Ve Velké Británii je ředitel školy oprávněn žáka, který se dopouští šikanování nebo jinak vážně ohrožuje bezpečnost spolužáků či učitele, na určitý čas vyloučit ze školy. V Británii se o tom teď vedou velké diskuze. Jak se vy díváte na tento způsob řešení?
Michal Kolář: Myslím si, že je to jedno z možných řešení v případě skutečně extrémně brutálního šikanování žáků. Zejména základní školy totiž většinou nemají reálnou možnost situaci okamžitě vyřešit. Vyloučení žáka, který skutečně vážným způsobem šikanuje ostatní například na dobu několika týdnů, než se situace ve škole vyšetří a stabilizuje, by dost možná byla určitým řešením. Podobné je to i na straně oběti, která by měla mít možnost nenavštěvovat školu na určitou dobu, po kterou by jí byl stanoven individuální vzdělávací program, a žák by měl možnost vzdělávání v domácím prostředí či v jiné „azylové“ škole.
Bohumil Stejskal: Asi bychom museli nejprve dohodnout určitá srovnávací měřítka. Bez toho se vyjadřovat by bylo nezodpovědné. Odlišnosti jsou nejen v legislativě, ale i v postavení žáka ve škole, postavení učitele, ve vztahu rodičů a školy, v tradicích atd. Subjektivně se domnívám, že ve srovnání s jinými zeměmi nad naší mládeží není třeba „lámat hůl“ a že situaci zvládneme výchovou. Ale souhlasím s varováním, že problém šikanování nesmíme podceňovat.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat