Jak školství, tak zdravotnictví se do dnešní situace dostalo především tím, že se v něm nic neděje; ani jedna vláda nebyla schopna vymyslet, vyargumentovat, nechat si schválit a realizovat reformu ani jednoho, ani druhého. Návrhů na reformy a změny se sice vyskytuje průběžně dost, realizace však buď ani nezačne nebo skončí někde na čtvrtině cesty.
V čí jenom hlavě se mohl vylíhnout návrh zákona na odměňování podle odsloužených let. Pokud by se dělala anketa o nejproblémovější oblasti státní správy, asi by celkem s přehledem zvítězilo školství spolu se zdravotnictvím. (Je sice pravda, že by se pravděpodobně obtížně hledala oblast, která by nebyla označována za problematickou, ať již vezmeme armádu, daně a finance, místní správu a samosprávu nebo legislativu; v privátní sféře tolik problematických oblastí nenajdeme, což potvrzuje známou teorii, že stát neumí dobře podnikat ani hospodařit a že je nejlepší mu nechat na starosti co nejméně věcí a nejlépe takové, kde nemůže moc škodit).
Jak školství, tak zdravotnictví se do dnešní situace dostalo především tím, že se v něm nic neděje; ani jedna vláda nebyla schopna vymyslet, vyargumentovat, nechat si schválit a realizovat reformu ani jednoho, ani druhého. Návrhů na reformy a změny se sice vyskytuje průběžně dost, realizace však buď ani nezačne nebo skončí někde na čtvrtině cesty. Pokud pohlédneme na tyto resorty jako na oblast podnikání – a myslím, že bychom na ně měli takto pohlížet – pak v nich objevíme nejhorší manažerskou chybu vůbec, a to, že manažer nečiní rozhodnutí. Učebnice řízení tvrdí, že hlavní prioritou šéfa je rozhodovat; až další prioritou je rozhodovat správně, a dodávají, že pokud 30 % rozhodnutí vedoucího je správných, může se považovat za úspěšného vedoucího. Jenomže ve školství ani ve zdravotnictví se nerozhoduje vůbec; před strachem ze špatných kroků. Myslím, že jsme v jednom i druhém mohli za uplynulých let provést klidně už aspoň dvě významné reformy, a klidně by se mohlo ukázat, že jsou to reformy špatné, protože pokud bychom byli schopni rychle reagovat, vyvíjela by se už situace tím správným směrem, protože zbývající dva směry by byly na základě zkušeností už odepsány jako špatné a nevedly by se plané diskuse.
V parlamentu kdosi (bohužel pro mě pachatel neznámý) navrhl, že by pro zlepšení personální situace v českém školství bylo nejlepší odměňovat podle odsloužených let. Čím starší učitelka, tím víc peněz by brala; nejvíce by domů nosily přesluhující důchodkyně pamatující Vítězný Únor, mladí absolventi pedagogických fakult by si vydělali na slanou vodu dvakrát týdně a jejich motivací by nebylo nic jiného než pohled do kalendáře na blížící se okamžik, kdy jim za „odsloužená“ léta automaticky pan ředitel připíše pár stovek k výplatě.
Návrh sice počítá i s možností prostoru pro odměny podle výkonnosti, ale sám hlavní princip je zrůdný. Moderní společnost nemůže připustit jako kritérium pro odměnu, či vůbec pro zaměstnání nebo nezaměstnání pracovníka nic jiného než kvalitu jeho práce, a ve školství se na to musí dávat dvojnásobně pozor, vždyť jeho význam v tom, jak „dobrá“ bude následující generace, je úplně zásadní.
Pokud byl návrh vedený šlechetnou snahou o neodcházení lidí ze školství, tak by se možná účinkem neminul. Ovšem s tím dovětkem, že do školství nikdo opravdu ambiciózní a schopný už nepřijde. Kdyby bylo naše školství plné fantastických pedagogů, mladých nebo starých, kteří hodlají houfně prchnout, tak by možná toto „uvázání učitelů na řetěz“ mělo jakési opodstatnění; jenomže školství ze všeho nejvíce dnes potřebuje personální obměnu. Tuším ale, že důvod, proč někdo s tímto návrhem přišel, je jinde: dovedete si představit, jak by nesmírně zjednodušil práci všech šéfů v resortu školství? Jak by šéfové vůbec nemuseli plnit jednu ze svých nejdůležitějších funkcí, tedy personální práci se svými podřízenými, řešení jejich motivace a tak nepopulární rozhodování, komu přidat a komu ne? Šéf by po schválení zákona měl pouze v kanceláři počítač, který by mu včas řekl „píp píp, slečna učitelka Ondráčková má už odkroucených pět roků, zvyš jí plat o pětistovku“, a nad jakýmkoli dalším motivováním svých kolegů a podřízených by si mohl směle umýt ruce. Možná by pak byl docela oblíbeným šéfem; učitelky by říkaly „říďa je fajn, protože je neškodnej“.
Podle zkušeností z minulých let to ale vypadá, že se o podobném návrhu bude opět dlouze diskutovat, bude mít své „zastánce i odpůrce“, a všichni budou pěknými a zvučnými slovy argumentovat. Asi nakonec neprojde, ale zase bude znamenat zdržení; skoro bych byl rád, aby byl schválen a zaveden – aspoň by se rychle ukázalo, že tudy cesta nevede a že už zbývá jediné, rychle u nás zavést moderní školské standardy.
Robert Krupička
0 komentářů:
Okomentovat