Jak hodnotí stav českého školství mladý učitel? Diskuse o školství probíhají ve většině civilizovaných zemí, a tak lze jen přivítat snahu současného ministra školství o rozpoutání celonárodní diskuse. Ponechme přitom stranou určité kroky ministerstva které svědčí o něčem jiném, než je snaha o vytvoření pluralitního prostředí a pestré vzdělávací nabídky. Zaměříme se na stručnou analýzu školského systému, zejména jeho dysfunkčních prvků.
Naše školství má zapuštěné kořeny v pruském školství, jehož typicky centralizovaná školská soustav přežila nejen období první republiky, kde se objevily jisté náznaky reforem, ale zejména se rozvinula v době čtyřicetiletého trvání totalitního systému. Bez větších změn trvá tento socialismus v malém ve školství dodnes.
Státní školství je obrovským byznysem pro mnoho zájmových skupin, které na něm parazitují. Učitelé mají zaručeny platy bez ohledu na kvalitu své práce, přičemž jsou zvýhodněni ti, kteří své zkušenosti a návyky sbírali v socialistickém školství. Na každého z nich navíc připadá jeden úředník školské správy. Managementy škol nezvládají moderní způsoby řízení, ani neumějí vytvářet funkční komunikační a organizační struktury, ale naopak dávají přednost neefektivnímu, ovšem pro ně pohodlnějšímu, centralizovanému a autoritativnímu způsobu řízení. Takto deformované ekonomické prostředí prorůstá korupcí spojenou s nákupem pomůcek a zadáváním zakázek.
Přitom nejde o peníze, které by managementy vytvořily vlastní činností, ale o peníze daňových poplatníků, kteří jsou skrze své děti příjemci produktu školské soustavy, tedy vzdělání svých dětí. Ať si to připustíme, nebo ne, ve školství tedy existuje nabídka ( školy) a poptávka ( děti a rodiče ), jež mohou fungovat pouze v nepokřiveném konkurenčním prostředí. V něm by z veřejných zdrojů neměla být dotována strana nabídky, ale strana poptávky, například formou daňových odpisů.
Pokud bychom vytvořili toto konkurenční prostředí, potom by vznikla ekonomická závislost škol a učitelů na spokojenosti jejich klientů, tedy rodičů a dětí. Právě odpor k tendenci nést odpovědnost za kvalitu své činnosti je jedním z důvodů, proč učitelské odbory odmítají vystavit své členy tlakům, zcela běžným ve většině ostatních profesí. Zneužívají přitom slova o tradiční české vzdělanosti, která je mimochodem již pouhou českou sebezahleděnostií. České děti cítí, že škola nedokáže reflektovat dnešní společenskou potřebu tvůrčích lidí, schopných kriticky myslet a uvažovat o problémech. Školy pak raději sahají k tradiční metodě cukru a biče. Čemu se v mládí naučíš…
Jsem si vědom toho, že problémy naznačené v tomto krátkém článku, jsou jenom jednou z oblastí vzdělávací soustavy, které je třeba změnit, a že tyto změny není možné uskutečnit během několika následujících měsíců, možná ani let. Ale je jasné, že jisté strukturální změny je možné udělat hned. Rodičům musí být dána větší možnost účastnit se procesu rozhodování v záležitostech přímo ovlivňujících obsah vzdělávání. Školy musí transparentně informovat o svém hospodaření,nicméně jejich bude záviset na ochotě poskytovat tyto informace i bez zákonné povinnosti. Do školství by měl být zaveden systém kariérního postupu závislém na kvalitách učitele, prokázaných dalším vzděláváním. Tento krok bude doprovázen uzavíráním individuálních smluv na úkor nivelizujícího kolektivního vyjednávání. Čím dříve k tomu dojde, tím rychleji budeme moci pozorovat dopady na kvalitu vzdělávaní našich dětí.
Nemůžeme se přitom spoléhat na řeči socialistické vlády o společnosti vzdělání. Pouze, když my sami budeme kriticky myslet a logicky argumentovat, potom se to od nás budou moci naučit naše děti.
Mgr. Marek Lauermann
projekt manager projektu Škola jako centrum komunity
Marek Lauermann
0 komentářů:
Okomentovat