„Debaty o výuce literatury se často redukují na lamentování nad podobou státní maturity a obsahem kánonu, jenž má zásadní vliv na ústní část maturitní zkoušky. Diskuse nad seznamy literárních děl by přitom mohly být podnětnou konfrontací didaktiky s literární vědou i praxí. Diskuse o výuce literatury mají v českém kontextu jednu zvláštnost. Téměř pokaždé od konceptů výuky, zprostředkování zkušenosti s literaturou nebo sdílení dobré praxe mezi učiteli sklouznou k otázce, jak by měla vypadat maturita z českého jazyka a literatury. V souvislosti s maturitou se vzápětí zpravidla vynoří i téma literárního kánonu, jeho podoby a role ve výuce,“ píše literární teoretička Andrea Králíková pro časopis A2.
 |
| Andrea Králíková (ff.cuni.cz) |
Při bližším přehlédnutí těchto debat se zdá, že již samy nabyly – věrny svému předmětu a tématu – svébytných a takřka kanonických rysů. Patří k nim mimo jiné zvýšená expresivita a emocionalita jazykových vyjádření. Mohli jsme tak číst, že „kánon je zapáchající mrtvola“ nebo že školami „obchází strašák kanonismu“, případně že stanovení kánonu je „kastrací literatury a kulturní svatokrádeží“.
Dalším typickým rysem těchto diskusí je pohyb mezi extrémy (mezi individuálním a společným) a situaci neprospívá ani bulvární nádech některých článků nebo webových komentářů, pod něž se mnohdy podepisují samozvaní „odborníci na vzdělávání“ nebo „nezávislí pedagogové“. Je nicméně třeba přiznat, že ve školním kontextu se kánon chová specificky: výuka literatury je do určité míry založena na nereflektovaném, implicitním kánonu sdílených interpretací (nebo naopak na vymezování se vůči nim); stejně tak se pracuje i s jakýmsi zásobníkem autorských mýtů, tradovanými informacemi o autorech a jejich životních příbězích, které opakováním zakládají a fixují obrazy známých spisovatelů. Na podobě institucionalizovaných seznamů se přitom ukazuje, že školní prostředí inklinuje ke kánonu autorů, nikoli ke kánonu děl...
Myslím, že jsme málo zvyklí učit literaturu na určeném a konkretizovaném okruhu textů, z jejichž kontextů by vyplývalo něco obecnějšího. Tradice našeho vzdělávání naopak vytvářela iluzi neohraničenosti, iluzi, že škola by měla poskytnout „celé“ vědění o literatuře. Ale to je skutečně jen iluze. Jedním z největších oříšků při výuce literatury a konečně i jejího testování je volba vhodného textu, který by funkčně odkazoval k souvislostem. Klade to totiž požadavky na učitelovu orientaci v kontextu, jeho schopnost vybírat a výběr argumentovat. A stejný nárok se pochopitelně vztahuje i na přípravu budoucích učitelů.
Celý text naleznete v časopise A2
1 komentářů:
Hm, já budu asi ten "nezávislý pedagog". Tedy se vyjádřím.
Kánony k maturitě máme doposud dvojího druhu.
1. Kánon k DT, ten je autorský. Chybí v něm mnoho moderních autorů, nositelů NC, křesťanů, židů, autorů z jiné než evropsko-americké oblasti, muklů k nacistických i komunistických lágrů ... i žen. A především v něm chybí mnoho skvělých spisovatelů.
Je tvořen převážně podle ismů - aby byl každý ismus zastoupen nějakým autorem.
2. Pak máme školní maturitní seznamy četby, také se jim někdy říká kánony. Jsou si na mnoha školách velmi podobné, nemění se, objevují se v nich stále stejná jména a opět v nich chybí hlavně moderní autoři. Někde je každé září obměňují, jinde na ně nesmíte sáhnout, natož do nich propašovat třeba Tolkiena. Obecně platí, že je schvaluje předmětová komise, jsou tedy většinou "zprůměrované."
Kánony vždy vznikají podle nějakého klíče. V těch našich je vždy požadavek na určitý počet českých autorů. Logicky to upozaďuje skvělé autory světové.
Možná si mohou dovolit kánony velké národy, malým to spíš ublíží.
Vždy jsem samozřejmě dávala studentům nějaký seznam četby - ale brala jsem ji jako doporučenou. Ano, je nutné se na některých titulech domluvit a číst je společně. Nebo alespoň přečíst zásadní ukázky (Běžně jsme v hodinách pročetli 2/3 Kytice, polovinu Evžena Oněgina, Havlíčkových skladeb, Nerudových Balad a romancí).
Ale kánony a "kanonismus" v literatuře považuji za přežilý systémový nedostatek.
Okomentovat