Martin Kovář: Tak měli jsme se tehdy bránit, nebo ne?

„Jen málokterá událost z moderních národních dějin budí i po desetiletích takové emoce jako mnichovská dohoda… Její důsledky byly vpravdě osudové: rozbití první republiky, obsazení jejího pohraničí německou armádou, vznik takzvané druhé republiky se všemi svinstvy, která se v ní v rekordně krátkém čase prodrala na povrch,“ píše historik Martin Kovář v Hospodářských novinách.

Martin Kovář (cuni.cz)

Kovář mimo jiné píše:

Zejména Češi, ale i někteří Slováci si od té doby kladou otázku, na niž lze jen stěží jasně odpovědět, totiž zda československá vláda, na prvním místě prezident Edvard Beneš, mohla na přelomu září a října osudového osmatřicátého roku reagovat na podpis mnichovské dohody jinak než odevzdáním republiky do rukou nepřátel. Republiky postavené na Masarykových ideálech humanitních a na nezpochybnitelném odhodlání drtivé většiny jejích obyvatel bránit ji.

Jedna strana, mohu-li si dovolit problém mírně zjednodušit, má za to, že se prezident zachoval zbaběle, že jsme se měli bez ohledu na pravděpodobný výsledek a na předpokládané vysoké oběti na životech postavit nepříteli se zbraní v ruce. Ostudná kapitulace podle nich zlomila páteř národa, což se projevilo krom jiného v neschopnosti vzdorovat v roce 1948 nástupu komunistů a v roce 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy a tak dále.

Druhá strana má pro prezidenta a jeho postoj naopak pochopení. Poukazují přitom především na zradu západních spojenců, lítost a pohoršení nad tím, jak se zachovaly… Na historii a jejím studiu je půvabné mimo jiné to, že spor, jako je ten, o němž je řeč, nelze nikdy jednoznačně rozhodnout...

Pokud jde o mě, čím jsem starší, tím větší mám pro prezidenta Beneše pochopení. Aby mi bylo dobře rozuměno: netvrdím s jistotou, že se zachoval správně, nýbrž jen to, že jeho postoji stále víc rozumím. Možná je to i tím, že kolem sebe častěji než dříve slyším hlasy, jež staví tehdejší hlavu státu na pranýř. Jenže! Ono se to s osmdesátiletým odstupem v pražské kavárně anebo hospodě u pivečka, za katedrou na té či oné základní, střední i vysoké škole, stejně jako na redakční poradě anebo ve sněmovně či v Senátu snadno mluví o nutnosti postavit se Německu na odpor, o nezbytné národní oběti, o tom, že být prezidentem Masaryk, řekl by legendární: „Tož, budeme sedlat!“ Ono se to zkrátka téměř v naprostém (třebaže nikoli samozřejmém) bezpečí dnešní doby, kdy pro mnohé zdaleka největší „hrozbu“ představují u nás v Česku neviditelní a neexistující muslimští uprchlíci, snadno moralizuje, snadno se vynášejí jednoznačné soudy.


Celý text naleznete zde