Karel Lippmann: Mefistofelova pedagogika aneb O smyslu literárního vzdělávání

Spory o to, která díla patří do literárního kánonu, lze vést donekonečna. Na některých se shodnou téměř všichni, v případě drtivé většiny ostatních děl se už názory velmi různí. Podivný je na těchto sporech fakt, že jejich účastníci si většinou nekladou otázku, co je na té které knize tak zvláštního, že do kánonu patří, a jak ji číst, aby její specifická role vynikla. Literární nauka zdůrazňuje tzv. vývojovou hodnotu, tedy to, čím dílo proměňuje a výrazně obohacuje v dané době obecně přijímaný standard literárního procesu. Důležité tedy je tento vklad nalézt a interpretovat.

Karel Lippmann (archiv autora)

Jedním z děl, kterým bychom měli věnovat pozornost, je Goethův Faust. Proč? Podle tradičního výkladu Faust sice svou sázku s mocnostmi pekelnými prohrává, přesto však jeho duše dochází posmrtné spásy. Kdo je však vítězem na tomto světě? Velice zajímavý je závěr výkladu tohoto dramatu, který na internetu zveřejnil anonymní žák Mark3t. Po předepsané formální analýze konstatuje: „Popravdě nechápu, čím si Faust zasloužil vykoupení. Protože dobrý skutek nevymaže stovku těch zlých.“


Hledejme však v textu samotném, ne v tom, co je napsáno v učebnicích. Teprve potom se rodí smysluplné literární vzdělávání. Hledat smysl však není vůbec jednoduché. Ten se totiž nenachází v žádné jednotlivé skutečnosti (ani živé), žádné dílčí části celku, odkrývat jej lze pouze tam, kde se rozumem obdařený člověk dostává do situace, kde se může, ba musí rozhodnout mezi více možnostmi. Smysl vzniká jen ve vztahu něčeho k něčemu, identifikovat jej lze v lidském jednání (může být i nesmyslné) a v jeho výsledcích, což je zapotřebí neustále kriticky posuzovat.


Jak se tedy na otázku smyslu lidského života dívá Goethův Mefistofeles (cituji v překladu Otokara Fischera)? Sebe charakterizuje takto: „Té síly díl jsem já, / jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ A když se ho Faust zeptá: „Ty zveš se částí jen, a celého tě zřím?, odpoví: „Skromňoučkou pravdu já ti dím. / Nechť člověk, zdrobnělý svět bláznovství, / mní, že je celek celistvý: / Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy, / já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si, …“


V rámci své sázky s peklem se Faust zřekne rozumu poetického: „Když okamžik mě zvábí k slovu: / Jsi tolik krásný! Prodli jen – / pak si mě sevři do okovů, / ó pak chci rád být utracen!“ Poté přichází Mefistofelova „pedagogická“ rada: „Tohle je život? Zde se trudit / a sebe sám i žáky nudit? / S tím nech si školomety hrát! / Mlácením slámy chceš se mučit? / Co nejlepšího můžeš znát, / tomu ty kluky beztak nesmíš učit. / Zrovna tam venku jeden heká.“


Mefistofeles se pak převleče za učitele Fausta a vyslechne přání žáka (aniž ho žák pozná): „Chtěl bych být velkým učencem, / obsáhnout nebesa i zem, / znát, co se do mne může vejít, / a vůbec vědu a přírodu.“ Na to odpoví: „Je nutné, aby duch vám zkrot, / i přijde tam do španělských bot, / pak v rozvaze a rovnováze / se plíží po myšlenek dráze / a křížem krážem, jak noc ho mámí, / už netoulá se s bludičkami.“ A když žák zcela nechápe, dodává: „Tomu se příště už naučíte, / až poznáte, jak vše redukovat / a náležitě klasifikovat.“ Přidává ještě radu praktickou: „Pět hodin tam seďte den co den; / než zazvoní, hajdy do škamen! / Sám paragraphorum osnovu / nadřete slovo ke slovu, / pak s katedry vám bude demonstrováno, / že neříká nic, než co je v knize psáno, / leč pilně si pište a pište dál, / jak by Duch svatý vám diktoval.“


Žák, šťasten, pochopí: „Toť praktické, i heleďme se! / To tělem duší při tom jsem. / Neb co je černé na bílém, / to vesele se domů nese.“ Nakonec Mefistofeles shrnuje: „Šedá, můj příteli, je všechna teorie, / a žití zlatý strom se zelená.“ A žák s vděkem odchází: „Mně dřív se nelze odebrat, / než podpisem zde v památníku / mě zavázat si račte k díku.“


Před smrtí se Faust rozpomene na rozum poetický, leč svých celoživotních ideálů, které dal v sázku, se nevzdá: „Okamžik směl bych osloviti: / jsi tolik krásný, prodli jen! / Nemůže ohlas mého živobytí / být věky věků přehlušen. – / Té strmé slasti předtuchu teď mám / A nejvyšší svou chvíli prožívám.“


Drama nabízí ještě jedno důležité téma spjaté se smyslem – téma dialogu: „HELENA: A chci-li též tak krásně hovořit –? / FAUST: Věz jedno: ze srdce to musí jít. / A tvoje hruď-li touhou přetéká, / pak ptej se, rozhlížej – / HELENA: – kdo stejně plá. / FAUST: Duch nezří zpět, o zítřku sotva ví; / nám v přítomnosti jen – / HELENA: – je blaženství.“


Dialog zde není pouhou výměnou názorů, nýbrž ztělesněním nejužšího kontaktu mezi lidmi, jejich rozumu, citu i mravů. Takový by měl být vždy. Jeho základem je vztah, tím je spjat se smyslem (srovnej např. s absurdními dialogy v Becketově Čekání na Godota). I když se jeho účastníci neshodnou, měli by k sobě přistupovat vždy s otevřeností a úctou.


Hledají-li lidé smysl života, pak literatura poskytuje důležité poučení, neboť smysl života je jejím ústředním tématem. Tuto úlohu však plní jen tehdy, když i v ní hledají smysl, když se pro ně nestane jen povrchní zábavou či naučeným seznamem dílčích informací.