Bořivoj Brdička: Tiché poznání v online světě

Analýza role měkkých, nekognitivních a tichých složek poznání založená na modelu japonského vědce Kanuky (SECI) a aktuální práci britsko-norského týmu doktorandů, který zkoumá možnosti přenosu tichých poznatků online. To vše v souvislosti s našimi neustále se opakujícími pochybnostmi, zda jsou důležitější znalosti, či kompetence.

Je smutné, že se pořád dohadujeme, co má být hlavním výukovým cílem. Zda to jsou Rámcovým vzdělávacím programem prosazované kompetence nebo tradiční totalitou zprofanované konkrétní znalosti přesně definované „radou moudrých hlav“ a zneužívané tím, kdo zrovna je u moci. Někteří kognitivní psychologové nás v poslední době začali upozorňovat na to, že to již s těmi „měkkými“ nekongitivními složkami edukace vedoucími ke kreativitě, vyšším formám myšlení a schopnosti řešit problémy přeháníme a nemáme zapomínat na prospěšnost tvrdého drilu a nutnost dosažení určitých jasně definovaných znalostí. Přitom ve skutečnosti vůbec není důvod k rozporům, natožpak k bojům a nenávisti. Jak už to tak bývá, pravdu mají do určité míry zastánci obou přístupů.

Nonakův model SECI

Studenti pedagogiky se běžně setkávají s taxonomizovanou strukturou výukových cílů rozdělených minimálně do tří složek – kognitivní, afektivní a psychomotorické. Pouze znalosti jsou obsaženy jen v té první. My se dnes podíváme na jiný způsob definování smyslu a významu nekognitivních složek poznání – na Nonakův model SECI.

Abychom to mohli udělat, potřebujeme se nejprve seznámit s pojmy „definovatelné“ a „nedefinovatelné“ poznání, anglicky původně „explicit and tacit knowledge“. To „tacit“ se dost často překládá jako poznání „tiché“. Ke kognitivnímu/nekognitivnímu či tvrdému/měkkému přístupu to má pochopitelně velmi blízko, ale není to úplně totéž. Definovatelné (explicitní) je to přenositelné poznání, které lze popsat slovy, tedy vtělit do učebnic, manuálů, videotutoriálů, digitálních učebních materiálů a také do osnov či standardů. Tiché poznání (termín pochází od Polanyiho) je individuální součást schopností člověka, jejíž podobu nelze jednoznačně vyjádřit, pro její vytvoření nelze použít jednoduché postupy a nelze ji ověřovat tradičními testy. Patří sem dovednosti, zkušenosti, vcítění, intuice, úsudek, odbornost apod.

Celkové poznání je generováno jakýmsi dialektickým spojením do značné míry protikladných entit. Asi nejlépe je to patrné na rozdílu mezi informací a znalostí. Znalost vznikne teprve tehdy, přijde-li nějaká nová informace do kontaktu s předchozími zkušenostmi, to znamená, že informace sama o sobě bez kontextu je zbytečná a nedává smysl. Nonaka rozpracovává nepřetržitý a nikdy nekončící proces poznávání do formy jakési spirály, jejímž základem je konverze mezi poznáním explicitním a tichým. Má 4 průběžně se střídající fáze [1]:

1. Socializace – sdílení a vytváření tichého poznání prostřednictvím přímé zkušenosti (pozorování, sdílení zážitků, interakce s prostředím).
2. Externalizace – transformace tichého poznání na explicitní prostřednictvím dialogu s reflexí (symbolický jazyk, koncept, příklad, prototyp, vyprávění příběhů apod.).
3. Kombinace – získávání nových informací, jejich systemizace a integrace do explicitních poznatků (modifikace konceptů, nalézání souvislostí).
4. Internalizace – obohacování tichého poznání prostřednictvím vlastní aktivity, experimentů, simulací a sdílení výsledků (podmínkou je motivace).

Nonakův SECI model poznávání

Ve skutečnosti je poznávání ještě mnohem složitější. SECI model jen zpřehledňuje proces, kterým prochází každý jedinec. Sám Nonaka hovoří ještě o dalších aspektech ovlivňujících výsledek, jako třeba o vlivu kvality prostředí a úrovni řídících prvků procesu (zdroje, podpora, vedení).

Edukační proces může klást důraz na kteroukoli ze zde popsaných fází. Je ale důležité si uvědomit, že žádná z nich nesmí chybět, jinak se poznávání zastaví. To znamená, že musíme zkoumat především to, jak nastavit výuku tak, aby všechny potřebné komponenty byly v rovnováze a každý žák stoupal po Nonakově spirále bez zastávek stále výše.

V této souvislosti je však třeba diskutovat je ještě jeden problém. Vzdělávací prostředí se zásadním způsobem proměňuje. To má vliv jak na výukové postupy, tak na cíle, k nimž se snažíme dospět. Mění se primárně význam a role explicitních složek poznání. Roste vliv transaktivní paměti, to znamená, že některé znalosti již nemusíme nosit přímo ve své hlavě (Jsme díky internetu hloupější nebo chytřejší?, Největší konektivista dneška David Cormier).

Neznamená to, že by se zároveň mohla oslabovat potřeba budování konceptů, do nichž stále více přicházejících informací a všechny pro řešení problémů potřebné znalosti musí zapadat. Mít funkční gramotnost a uplatnit se v praxi dnes vyvolává stále větší potřebu nedefinovatelných tichých složek poznání neboli kompetencí. Jenže ani jednu jedinou nelze vybudovat bez přítomnosti určitých explicitních poznatků ve své vlastní hlavě. To je věc neoddiskutovatelná. Polemizovat můžeme jedině s tím, zda je dril jedinou cestou, jak lze k explicitnímu poznání dospět. Přiznejme si, že v mnohých případech je to jistě cesta nejjednodušší, mající též jisté nekognitivní výchovné konsekvence.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.