Ti, kdo sledují vývoj didaktické koncepce konektivismu, si jistě všimli, že její duchovní otcové – George Siemens a Stephen Downes se dnes po deseti letech od jejího vzniku přece jen posunuli a vydali se každý trochu jinou cestou. Siemens se nyní jako významný člen akademické obce University of Texas věnuje především výzkumu problematiky Learning Analytics (blog, @gsiemens), Downes je stále samostatným a nezávislým výzkumníkem síťovou podstatu konektivismu rozvíjející v National Research Council of Canada (blog, @downes). Zároveň je (a to i pro mě) neutuchajícím zdrojem zajímavých informací ze světa vzdělávacích technologií.
Mluvíme-li o konektivismu, většinou k oněm dvěma otcům-zakladatelům připojujeme ještě třetího organizátora původních od roku 2007 konaných konektivistických akcí připomínajících velmi netradiční otevřené komunitní vzdělávání. Je jím autor pojmu MOOC (Masivní otevřené online kurzy) David Cormier (blog, @davecormier), kterého díky Spomocníkovi známe jako lektora kurzu chápání budoucího světa pro singapurské učitele a propagátora oddenkového učení (ang. rhizomatic learning), které je typickým projevem konektivismu. Dave kromě běžné výuky na kanadské University of Prince Edward Island vyvíjí ještě celou řadu dalších aktivit podporujících budování vzájemně se obohacujících online komunit. Velmi známé jsou jeho nejnovější samostatně organizované cMOOC kurzy Rhizomatic Learning. Realizovány byly zatím dva – Rhizo14 a Rhizo15. Představují konektivistickou aktivitu v té nejryzejší formě, proto si o nich něco povíme.
Rhizo14
MOOC kurzy se staly v posledních letech velmi populární, a to hlavně díky skutečně masivní účasti lidí v kurzech některých světoznámých univerzit. Na rozdíl od původních konektivistických kurzů, v nichž je hlavním cílem budovat osobní vzdělávací prostředí a v něm šířit získané poznání, ty opravdu masové kurzy většinou napodobují tradiční výukové postupy a zaměřují se na vedení účastníků po přesně stanovené cestě k získání přesně definovaných znalostí. Podle jednoho z nejznámějších poskytovatelů (EDx) se začaly takto koncipované kurzy označovat jako xMOOC (viz Možnosti otevírající vlastní cesty za poznáním). Konektivistické kurzy tedy analogicky označujeme jako cMOOC.
Ve skutečnosti dnes již najdete jen velmi málo čistých xMOOC (jako byl ten první stanfordský). Všechny kvalitní MOOC se dnes snaží kromě předávání faktických znalostí též vytvářet vzájemně spolupracující skupiny, v nichž účastníci interagují a typicky si mezi sebou své výstupy hodnotí. Zatímco xMOOC se mírně posouvají směrem k cMOOC, Dave se pokouší ve svých kurzech dovést k úplnému vrcholu čistý konektivismus.
Rhizo14 byl realizován v otevřeném prostředí P2PU. Svou strukturou hodně připomínal původní cMOOC. Několik týdnem ohraničených lekcí s úvodním výkladem a webinářem zapojujícím odborníky uprostřed. Obsah věnovaný oddenkovému učení v rámci komunity byl vysloveně netradiční a pro mnohé účastníky objevný. Podívejme se alespoň na krátký přehled šesti původních témat:
- Učení podváděním
V podmínkách tradičního předávání znalostí jsou pro výuku nastavena pravidla bránící žákům interagovat. Ve skutečnosti mají takové aktivity jako napovídání, vysvětlování správných odpovědí v testu, pomoc s domácím úkolem silný výukový potenciál. Přímé spojení žáků online přináší nové netušené možnosti. Umíte si představit, jak udělat z aktivit dříve označovaných za podvádění nástroj výuku umocňující? - Posílení nezávislosti
Volně dostupné otevřené vzdělávání může mít nějaký efekt pouze v případě, že se do něj každý zapojí dobrovolně. To je možné pouze s vysokou mírou nezávislosti. Otázkou je, jak takovou nezávislost spolu se zájmem o sebezdokonalování v lidech vyvolat? - Přijmutí nejistoty
Nejistota je fenomén doby, v níž žijeme. Vedeme žáky k tomu, aby zkoumali její míru u každé informace, kterou získají nejen na internetu, ale i v učebnici či od učitele. S tímto pojmem jsme se již setkali u Whita (Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být) a u Grooma (Pedagogika nejistoty podle Jima Grooma). Dave navíc ukazuje, že nejisté jsou i individuální výukové cíle každého z nás a že se po celý život dynamicky vyvíjejí. Nejistotu proto povyšuje na základní princip přítomný v konektivistických poznávacích sítích. Dokážeme nejistotu akceptovat jako součást všech našich výukových aktivit? - Dělají z nás knihy hlupáky?
Na tomto tématu je nejlépe vidět, kam až Dave ve svých úvahách dospěl. Začneme-li přemýšlet o nejistotě přítomné všude kolem nás, můžeme dospět až k přesvědčení, že poznání zakódované do záznamů (tradičně typicky textových) má smysl pouze v kontextu toho, co autor sledoval (základní myšlenka převzatá z egyptské báje o Thovtovi – viz Jsme díky internetu hloupější, nebo chytřejší?). Uvědomujeme si, že veškeré znalosti získané prostřednictvím publikací kolem nás včetně učebnic jsou jen více či méně zkresleným odrazem existujícího skutečného poznání celé společnosti (kolektivní inteligence)? - Komunita jako kurikulum
Přijmeme-li Davovu představu, že znalosti zafixované v existujících publikacích nás ve svobodném poznávání určitým způsobem omezují, nezbude nám, než se ptát, jak dospět k maximu jdoucímu nad rámec tohoto omezení. Řešení dané oddenkovým učením je prosté. V podmínkách dynamicky se měnícího informačního prostoru je třeba poznání konstruovat jako produkt sítě, kde jsou zdroje vzájemně propojeny a tradiční poznatky rozšiřovány o to, co obsahují všechny uzly našeho osobního vzdělávacího prostředí (komunita). Dokážete akceptovat, že i naši žáci „mají některé znalosti uloženy u svých přátel“ [1]?
- Plánovaná zbytečnost
Tradiční pojetí prezenčního vzdělávání by toto téma uvedlo slovy Antonína Sovy: „Přijde-li v cestu mi žák můj, rival, chci přinutit jej, aby zvítězil“. V otevřeném svobodném prostředí však nelze nucení uplatnit. Role učitele je poněkud odlišná. Jeho úkolem je dovést žáky k samostatnému celoživotnímu poznávání, které v ideálním případě dospěje až k tomu, že žák předčí své učitele. Pracujete na tom, aby vás žáci jednou přestali potřebovat?
Celý článek na spomocnik.rvp.cz.
Tento článek je zařazen do seriálu Teorie konektivismu.
Ostatní články seriálu:
4 komentářů:
Trochu jsem si to přečetl, a o něco více se mi zakouřilo z kebule.
1. Když jsem si místo oněch uzlů dosadil normální lidi, dostal jsem z toho téměř běžnou sociální skupinu, která něco řeší. Tak mi z toho vychází, že se tu vlastně prokazuje, že leccos jde, i když lidi právě nesedí v jednom lokále. Ale je možné, že jsem někde něco přehlédl.
2. Pokud ve spolupracující skupině (třídě) je více jedinců bez zájmu o práci, existuje velké riziko, že výuka vedená v konektivistickém duchu se mine účinkem.
Tak to jsem rád, že na to hoši už konečně taky přišli. Jen k tomu potřebovali pobýt pár let na netu.
3. Upřímně, je mi úplně jedno, zda je konektivismus považován za didaktickou teorii.
Takto pojatým závěrem článku, který snáší důkazy pro tvrzení, že konektivismus JE didaktickou teorií, jsme se dostali snad až na úroveň počertech povedeného žertu. Takže u mě dobrý...
Behaviorismus - Kognitivismus - Konstruktivismus - Konektivismus
Principy
Behaviorismus: černá skřínka – zkoumá se jen vnější chování
Kognitivismus: strukturované programovatelné poznávání
Konstruktivismus: individuální poznávání založené na sociálním principu
Konektivismus: chápání informačních struktur v síti
Proč?
Behaviorismus: metoda cukru a biče
Kognitivismus: řízené poznávání navazující na předchozí znalosti
Konstruktivismus: osobní nasazení, sociální a kulturní prostředí, aktivizace
Konektivismus: různorodost sítě umožňuje najít pro sebe nejvhodnější cestu
Funkce paměti
Behaviorismus: opakovaná zkušenost
Kognitivismus: kódování, ukládání, vybavení
Konstruktivismus: znalosti dynamicky konstruovány na základě předchozích
Konektivismus: znalosti konstruovány na základě dynamicky se měnící sítě
Jak?
Behaviorismus: podnět, reakce
Kognitivismus: definování cílů podle osnov, plnění plánu, ověřování
Konstruktivismus: vlastní zájem, osobní kontakt s lidmi
Konektivismus: aktivní účast v síti
Metoda
Behaviorismus: plnění úkolu (dril)
Kognitivismus: učení zpaměti, procvičování, zkoušení
Konstruktivismus: řešení problémových úloh
Konektivismus: komplexní přístup využívající rozličné zdroje
Viz http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/KONEKTIVISMUS---TEORIE-VZDELAVANI-V-PROSTREDI-SOCIALNICH-SITI.html
To jsem ani nevěděl, že jsem byl už před 20 30 40 léty byl jako učitel v předRVPčkovské době se svými kolegy a žáky behavioristicko kognitivisticko konstruktivistický KONEKTOR.
Hlavní cíle i většina prostředků a metod dnešních konektivistů jsou myslím celkem v pořádku. Snaha jít někam dopředu tam je mnohde patrná. Snaha o férovou kooperaci se školou už méně. Vadí mi, že již dlouho tedy chronicky známé a uplatňované cíle, prostředky a metody pod záminkou prosazení technického pokroku konektivisté účelově škatulkují, nálepkují a mnohdy zbytečně přejmenovávají známé věci a podsouvají jejich neznalost ostatním. Ta teorie je myslím mnohde metodologicky a pojmově dost zmatená a někde i neférově účelová. Za didaktickou (tedy vědeckou) teorii bych ji zatím pro některé její zásadní nedostatky příliš nepovažoval.
Jiří Týř
Pro odlehčení a k zamyšlení 1:
Chemik, inženýr, fyzik a obchodník dostali každý jeden barometr a úkol změřit pomocí něj výšku jedné vysoké budovy. Chemik velmi pečlivě změřil atmosférický tlak u paty budovy. Pak jel výtahem až na střechu a změřil tam také atmosférický tlak. Poté vytáhl kalkulačku a pečlivě vypočítal výšku z rozdílu atmosférických tlaků. Inženýr jel hned výtahem nahoru na střechu. Našel dlouhý provaz u takové té věci na mytí oken zvenku, přivázal k němu barometr. Pak jej spouštěl ze střechy až na úroveň terénu. Pak jej vytáhl zpátky a přitom změřil výšku budovy v rozpaženích, což prý je asi metr a půl. Fyzik také ihned jel nahoru. Překročil lano a šel ke hraně střechy. Vyndal stopky a pustil barometr ze střechy. Ze změřené doby volného pádu a znalosti gravitačního zrychlení vypočítal výšku budovy. Obchodník vůbec nejel nikam. V přízemí zašel za správcem domu a řekl mu: "Když mi povíte, jak je tenhle dům vysoký, dám vám tenhle prima barometr."
Pro odlehčení a k zamyšlení 2:
Jeden z minulosti. Soudružka učitelka se ptala dětí: "Děti, kdo ví, jak se jmenoval nejvýznamnější člověk 20. století?" Nikdo se nehlásí. "No děti, kdo správně odpoví, dostane čokoládu." Přihlásí se Pepíček a říká: "Vladimír Iljič Lenin." "Výborně, pojď si vzít čokoládu!" Pepíček vezme čokoládu a když si sedá do lavice, zabrumlá potichu: "Sorry, Rambo, ale obchod je obchod."
Okomentovat